Článek
V současnosti se potýkáme s úmrtími malých dětí jejichž příčinou je s velké části nefunkční systém ochrany ohrozenych dětí. Ministerstvo proto zřídilo vyšetřovací komisi a senátoři již mají i návrh na stole. Není pochyb že současný systém nefunguje a potřebuje ho změnit.
Dětský ombudsman se vůči návrhu senátorů (Senátní tisk č. 242 ze dne 19.5.2026) vyjádřil negativně. S většinou bodů ombudsmana souhlasím avšak musím se vyjádřit k tématice váhy názoru dítěte v soudním řízení.
Padlo tvrzení že soud není nijak vázán názorem nezletilého dítěte a může rozhodnout v rozporu bez problémů. Z části má pravdu. Nicméně plošné odmítnutí závažnosti názoru nezletilého dítěte je podle mě chybné a ba dokonce nepřiměřený zásah do svobody nezletilého.
1. K svobodě dítěte a jejím omezením
Svoboda spočívá v tom, že každý může činit vše, co neškodí druhému. Tak praví článek 4 Deklarace práv člověka a občana.
Dovolím si vypůjčit ještě jeden článek z této Deklarace „Účelem každého politického společenství je zachování přirozených a nezadatelných práv člověka. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku.“ a to tento článek 2.
Zde se dozvíme že přirozené právo člověka je mimo jiné i svoboda. Já pak dodávám že i dítě je člověk, toť není pochyb. Ne 30% člověk. Ne 50% člověk. Ne ⅔ člověk. Prostě člověk.
Avšak i tak svoboda dítěte je omezena. A to z dobrého důvodu.
Panuje obecná vědecká shoda že mozek dítěte ještě není plně vyvinutý, je více impulzivní a to samozřejmě může negativně ovlivnit nezletilého. Aby společnost mohla fungovat musí chránit ty nejzranitelnější, mimo jiné tedy děti.
Proč? Protože bez dětí nemůže společnost fungovat. Jaký princip stojí v pozadí evolučního vývoje života, ze kterého vzešlo i naše tělo? Zachování druhu prostřednictvím přežití a rozmnožování.. Bez ochrany dítěte je toto nemožné nebo značně ztížené. Proto je ochrana nutná. A to nepočítám zásady lidské morálky, kterou oplýváme a která nám kázá chránit slabšího.
Proto i v našich zákonech existuje omezená Svoboda dětí prostřednictvím omezení svéprávnosti či rodičovské odpovědnosti. Do 18 let (nebo do mladšího věku pokud nezletilý nabude plné svéprávnosti) tak část právních jednání a dalších rozhodování o životě nezletilého činí rodiče.
To je úplně v pořádku
Je nebezpečné ale tvrdit že je přípustné a legitimní omezit svobodu kohokoliv v Rozsahu který už není přiměřený a neodpovídá skutečné rozumové a volní vyspělosti člověka.
Neboť hranice mezi legitimní ochranou a útlakem je když ochranné opatření začne nepřiměřeně omezovat přirozená práva chráněné osoby. Abychom toto mohli správně posuzovat musíme si položit otázku. CO JE TO PŘIMĚŘENÉ OMEZENÍ SVOBODY CHRÁNĚNÉHO PRO ÚČELY JEHO OCHRANY? Na to se pokusím odpovědět v další kapitole.
2. K přiměřenosti omezení svobody chráněného pro účely ochrany
Krtka na zahradě bychom neměli řešit atomovou bombou. Ještě více to platí tam kde se omezuje svoboda člověka.
Jako první se musíme vysvětlit že svoboda je nejcennějším lidským právem které máme a to se nedá delegovat na někoho jiného. Věci jako zákonné zastupnictví, opatrovnictví apod jsou nepochybně zásahy do svobody protože omezují svobodu člověka činit co neškodí druhému. To ještě neznamená že jsou špatná ale znamená to že k nim musíme přistupovat podle toho co skutečně jsou.
To základní co by zákon který omezuje někomu svobodu pro jeho ochranu měl vysvětlit je 1. Proč tato skupina potřebuje tuto ochranu 2. Jaký problém toto opatření řeší 3. Zda výhody opatření převáží nevýhody v podobě nákladů a omezení svobody chráněného. 4. A to vše podložit vědou a vědeckými výzkumy.
Vláda nemůže omezit Svobodu pro ochranné účely na základě domněnky bez konkrétního vědeckého opření že to vskutku je nutné. Zákazy sociálních sítí jsou krásný příklad. Neexistuje vědecká shoda že to pomůže, věda teprve funkčnost těchto zákazů zkoumá a přesto to politici slibují a prodávají jako všespásné řešení. Neboť se nejedná již o opatření přiměřené a tak překračuje hranici mezi legitimní ochranou a útlakem.
Jedná se o extrémní zásah do přirozenosti člověka. Do jeho svobodné vůle činit co neškodí druhému nebo u dětí pak i co neškodí jemu samotnému
3. O soudním řízení jakožto základu faktických práv
Žádné právo neexistuje, nemůžete li se ho domáhat. Pokud se ho nemůžete domáhat je to právo jenom takový hezký vtip a urážka státu vůči vám.
Soudní řízení jsou specifická tím že trvají dlouho a posuzuje se spousta faktorů.
V případě opatrovnických řízení se často u starších dětí provádějí i psychologické posudky.
Soud tak má určitě alespoň určité množství času aby mohl posoudit rozumovou a volní vyspělost nezletilého.
Dá se přisvědčit že nezletilým nelze přiznat plnou váhu jejich názoru jako absolutním faktor ani plnou procesní způsobilost.
Avšak nedá se ani přisvědčit tomu že názor nezletilého není rozhodující a nezletilý nemá žádnou procesní způsobilost.
Naopak o váze těchto věcí má soud rozhodovat na základě faktorů rozumové a volní vyspělosti. A obzvláště pak u starších vycházet z toho že názor nezletilého je rozhodující není li závažný důvod proč neupravit rodinné vztahy jinak.
Jedním z velkých problémů které já shledávám na současném systému je že OSPODy nedostatečně komunikují s dětmi které v řízení zastupují. Dítě pak často nemá vůbec žádný přehled co se děje v řízení. A stát tomu sám moc nepomáhá svou úpravou doručování apod.
Ústavní soud opakovaně toto alespoň zčásti zachraňoval a přiznal v určitém rozsahu právo nezletilých sami zplnomocnit advokáta k podání Ústavní stížnosti jsou li dostatečně vyspělí (Příklad Sp. Zn 1626/22 ÚS) nebo že odvolání nezletilého vůči výsledku řízení o nařízení Ústavní výchovy i Pokud opatrovník OSPOD souhlasí nemůže být projednáno jenom proto že ten kdo se odvolal je nezletilý. (Sp. Zn 2891/24)
Avšak vzdělávání v oblasti opatrovnictví aby děti pochopily jak to funguje a jaká mají práva i obecně práva nezletilých pokulhávají.
Názor staršího nezletilého (cca od 13 let) by neměl být rozhodujícím faktorem pouze pokud je opravdový důkaz manipulace nebo pokud existuje jiný závažný důvod proč upravit péči o dítě jinak než navrhuje nezletilý. Proč? Jak jsem podotkl již v kapitole druhé je prostě obecná pravda že i zákonné zástupnictví a opatrovnictví je zásah do svobody člověka činit co neškodí druhému. Aby takovýto zásah byl legitimní tedy proporcionální je nutné v případě že se do přirozeného částečného zastupování rodiči zasahuje je nutné dát dítěti co největší rozhodovací pravomoc v rozsahu jak je bezpečné.
Dětský Ombudsman tvrdí že jakmile bychom dal dítěti pravou rozhodovací pravomoc tak rodiče by dávali obrovské úsilí dítě zmanipulovat. To mi přijde úsměvné. Má snad namysli že by se rodiče stali takovými dnešními politiky?
Však dospělí sami rozhodují o budoucnosti státu podle toho kdo jim dal koblihu na náměstí nebo podle toho kdo slíbil Německé platy. A děje se to každý den! A to není nějaké jedno řízení o tom s jakým rodičem dítě bude. Ne takto dospělí rozhodují o budoucnosti tohoto státu! Ale ano samozřejmě my jsme to jednodušeji manipulovatelní.
Zatímco u dospělého se právo na chyby a na dělání kokotin bere jako samozřejmé tak každou chybu kterou udělá dítě je automaticky dalším argument proč mu ukrást další kousek jeho svobody. Jak geniální. Jak pokrytecké.
4. O tom že hledáme ideální řešení, kde ideální řešení neexistuje
Manipulace je reálný problém. V opatrovnických řízeních je to reálný problém. Avšak domnívám se že ideální řešení neexistuje.
Není řešení které poskytne 100% ochranu ani 100% svobodu. To že mé řešení vytváří jisté riziko manipulace je nepochybné. Domnívám se, ale že je to cena svobody a lidské přirozenosti být svobodný v rozsahu v jakém to neškodí bytosti druhé.
Pokud bychom chtěli povýšit ochranu absolutně nad svobodu byla by maximální rychlost všude 15km/h, půlka potravin by byla zakázána protože u nich existuje určité malé riziko a venku bychom museli nosit roušky i dnes.
Ale neděláme tak. Proč? Protože to riziko je cena toho že máme svobodu se sami rozhodnout a došli jsme to názoru že benefity té svobody převažují rizika.
5. Závěr
Proto po rozebrání všech těchto argumentů docházím k názoru že názoru dítěte v řízení opatrovnickém by měla být dána váha na základě individuální rozumové a volní vyspělosti dítěte, případně i rozhodovací váha opět podle rozumové a volní vyspělosti dítěte.
A stát by měl edukovat mládež již od 1 třídy Základní školy o jejich právech podle Ústavy, Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o právech dítěte.
