Článek
V současnosti se potýkáme s úmrtími malých dětí, jejichž příčinou je ve velké části nefunkční systém ochrany ohrožených dětí. Ministerstvo proto zřídilo vyšetřovací komisi a senátoři již mají tento návrh na stole. Není pochyb, že současný systém nefunguje a potřebuje změnu.
Dětský ombudsman se vůči návrhu senátorů (Senátní tisk č. 242 ze dne 19. 5. 2026) vyjádřil negativně. S většinou bodů ombudsmana souhlasím, avšak musím se vyjádřit k tématice váhy názoru dítěte v soudním řízení.
Padlo tvrzení, že soud není nijak vázán názorem nezletilého dítěte a může rozhodnout v rozporu s ním bez problémů. Z části má pravdu. Nicméně plošné odmítnutí závažnosti názoru nezletilého dítěte je podle mě chybné a dokonce i nepřiměřený zásah do svobody nezletilého.
1. K svobodě dítěte a jejím omezením
Svoboda spočívá v tom, že každý může činit vše, co neškodí druhému. Tak praví článek 4 Deklarace práv člověka a občana.
Dovolím si vypůjčit ještě jeden článek z této deklarace, a to článek 2: „Účelem každého politického společenství je zachování přirozených a nezadatelných práv člověka. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku.“
Zde se dozvíme, že přirozené právo člověka je mimo jiné i svoboda. Já pak dodávám, že i dítě je člověk, o čemž není pochyb. Ne 30% člověk. Ne 50% člověk. Ne dvě třetiny člověka. Prostě člověk.
Avšak i tak svoboda dítěte je omezena. A to z dobrého důvodu.
Panuje obecná vědecká shoda, že mozek dítěte ještě není plně vyvinutý, je impulzivnější a to samozřejmě může negativně ovlivnit nezletilého. Aby společnost mohla fungovat, musí chránit ty nejzranitelnější, mimo jiné tedy děti.
Proč? Protože bez dětí nemůže společnost fungovat. Jaký princip stojí v pozadí evolučního vývoje života, ze kterého vzešlo i naše tělo? Zachování druhu prostřednictvím přežití a rozmnožování. Bez ochrany dítěte je toto nemožné nebo značně ztížené. Proto je ochrana nutná. A to nepočítám zásady lidské morálky, kterými oplýváme a které nám kázají chránit slabšího.
Proto i v našich zákonech existuje omezená svoboda dětí prostřednictvím omezení svéprávnosti či rodičovské odpovědnosti. Do 18 let (nebo do mladšího věku, pokud nezletilý nabude plné svéprávnosti) tak část právních jednání a dalších rozhodování o životě nezletilého činí rodiče.
To je úplně v pořádku.
Je ale nebezpečné tvrdit, že je přípustné a legitimní omezit svobodu kohokoliv v rozsahu, který už není přiměřený a neodpovídá skutečné rozumové a volní vyspělosti člověka.
Neboť hranice mezi legitimní ochranou a útlakem je tehdy, když ochranné opatření začne nepřiměřeně omezovat přirozená práva chráněné osoby. Abychom toto mohli správně posuzovat, musíme si položit otázku: co je to přiměřené omezení svobody chráněného pro účely jeho ochrany? Na to se pokusím odpovědět v další kapitole.
2. K přiměřenosti omezení svobody chráněného pro účely ochrany
Krtka na zahradě bychom neměli řešit atomovou bombou. Ještě více to platí tam, kde se omezuje svoboda člověka.
Jako první si musíme vyjasnit, že svoboda je nejcennějším lidským právem, které máme, a to se nedá delegovat na někoho jiného. Věci jako zákonné zastupnictví, opatrovnictví apod. jsou nepochybně zásahy do svobody, protože omezují svobodu člověka činit to, co neškodí druhému. To ještě neznamená, že jsou špatné, ale znamená to, že k nim musíme přistupovat podle toho, co skutečně jsou.
To základní, co by zákon, který omezuje někomu svobodu pro jeho ochranu, měl vysvětlit, je:
- Proč tato skupina potřebuje tuto ochranu.
- Jaký problém toto opatření řeší.
- Zda výhody opatření převáží nevýhody v podobě nákladů a omezení svobody chráněného.
- A to vše podložit vědou a vědeckými výzkumy.
Vláda nemůže omezit svobodu pro ochranné účely na základě domněnky bez konkrétního vědeckého opření, že to vskutku je nutné. Zákazy sociálních sítí jsou krásný příklad. Neexistuje vědecká shoda, že to pomůže, věda teprve funkčnost těchto zákazů zkoumá, a přesto to politici slibují a prodávají jako všespásné řešení. Neboť se nejedná již o opatření přiměřené a takové překračuje hranici mezi legitimní ochranou a útlakem.
Jedná se o extrémní zásah do přirozenosti člověka. Do jeho svobodné vůle činit to, co neškodí druhému, nebo u dětí pak i to, co neškodí jemu samotnému.
3. O soudním řízení jakožto základu faktických práv
Žádné právo neexistuje, nemůžete-li se ho domáhat. Pokud se ho nemůžete domáhat, je to právo jenom takový hezký vtip a urážka státu vůči vám.
Soudní řízení jsou specifická tím, že trvají dlouho a posuzuje se spousta faktorů.
V případě opatrovnických řízení se často u starších dětí provádějí i psychologické posudky.
Soud tak má určitě alespoň určité množství času, aby mohl posoudit rozumovou a volní vyspělost nezletilého.
Dá se přisvědčit, že nezletilým nelze přiznat plnou váhu jejich názoru jako absolutní faktor ani plnou procesní způsobilost.
Avšak nedá se ani přisvědčit tomu, že názor nezletilého není rozhodující a nezletilý nemá žádnou procesní způsobilost.
Naopak o váze těchto věcí má soud rozhodovat na základě faktorů rozumové a volní vyspělosti. A obzvláště pak u starších vycházet z toho, že názor nezletilého je rozhodující, není-li závažný důvod, proč neupravit rodinné vztahy jinak.
Jedním z velkých problémů, které já shledávám na současném systému, je, že OSPODy nedostatečně komunikují s dětmi, které v řízení zastupují. Dítě pak často nemá vůbec žádný přehled o tom, co se děje v řízení. A stát tomu sám moc nepomáhá svou úpravou doručování apod.
Ústavní soud opakovaně toto alespoň zčásti zachraňoval a přiznal v určitém rozsahu právo nezletilých samým zplnomocnit advokáta k podání ústavní stížnosti, jsou-li dostatečně vyspělí (příklad sp.zn. III. ÚS 1626/22), nebo rozhodl, že odvolání nezletilého vůči výsledku řízení o nařízení ústavní výchovy, i pokud opatrovník OSPOD souhlasí, nemůže být projednáno jenom proto, že ten, kdo se odvolal, je nezletilý (sp. zn. IV. ÚS 2891/24).
Avšak vzdělávání v oblasti opatrovnictví, aby děti pochopily, jak to funguje a jaká mají práva, i obecně práva nezletilých pokulhává.
Názor staršího nezletilého (cca od 13 let) by měl být rozhodujícím faktorem pouze tehdy, pokud je opravdový důkaz manipulace nebo pokud existuje jiný závažný důvod, proč upravit péči o dítě jinak, než navrhuje nezletilý. Proč? Jak jsem podotkl již v kapitole druhé, je prostě obecná pravda, že i zákonné zastupnictví a opatrovnictví je zásah do svobody člověka činit to, co neškodí druhému. Aby takovýto zásah byl legitimní, tedy proporcionální, je v případě, že se do přirozeného částečného zastupování rodiči zasahuje, nutné dát dítěti co největší rozhodovací pravomoc v rozsahu, v jakém je to bezpečné.
Dětský ombudsman tvrdí, že jakmile bychom dali dítěti skutečnou rozhodovací pravomoc, tak by rodiče vynaložili obrovské úsilí dítě zmanipulovat. To mi přijde úsměvné. Má snad na mysli, že by se rodiče stali takovými dnešními politiky?
Však dospělí sami rozhodují o budoucnosti státu podle toho, kdo jim dal koblihu na náměstí nebo podle toho, kdo slíbil nizozemské platy. A děje se to každý den! A to není nějaké jedno řízení o tom, s jakým rodičem dítě bude. Ne, takto dospělí rozhodují o budoucnosti tohoto státu! Ale ano, samozřejmě, my jsme snadněji manipulovatelní.
Zatímco u dospělého se právo na chyby a na dělání blbostí bere jako samozřejmé, tak každá chyba, kterou udělá dítě, je automaticky dalším argumentem, proč mu ukrást další kousek jeho svobody. Jak geniální. Jak pokrytecké.
4. O tom, že hledáme ideální řešení, kde ideální řešení neexistuje
Manipulace je reálný problém. V opatrovnických řízeních je to reálný problém. Avšak domnívám se, že ideální řešení neexistuje.
Není řešení, které poskytne sto procent ochranu, ani sto procent svobodu. To, že mé řešení vytváří jisté riziko manipulace, je nepochybné. Domnívám se ale, že je to cena svobody a lidské přirozenosti být svobodný v rozsahu, v jakém to neškodí bytosti druhé.
Pokud bychom chtěli povýšit ochranu absolutně nad svobodu, byla by maximální rychlost všude 15 km/h, půlka potravin by byla zakázaná, protože u nich existuje určité malé riziko, a venku bychom museli nosit roušky i dnes. Ale neděláme to tak. Proč? Protože to riziko je cena za to, že máme svobodu se sami rozhodnout, a došli jsme k názoru, že benefity té svobody převažují rizika.
5. Závěr
Proto po rozebrání všech těchto argumentů docházím k názoru, že názoru dítěte v řízení opatrovnickém by měla být dána váha na základě individuální rozumové a volní vyspělosti dítěte, případně i rozhodovací váha opět podle rozumové a volní vyspělosti dítěte.
A stát by měl edukovat mládež již od 1. třídy základní školy o jejich právech podle Ústavy, Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o právech dítěte.
