Článek
Cesta za vnitřním hlasem
Neúprosné období, které se proměnilo v ráj.
Už jako malá holka jsem věděla, že se v životě budu muset spoléhat sama na sebe, že je to ta nejlepší a nejpřímější cesta ke svému štěstí, jistotě a spokojenosti. Můj vnitřní pocit mě stahoval do ústraní a má intuice mi velela neustále k samostatnosti a spíše dál od lidí. Vůbec jsem tomu nerozuměla, proč tomu tak je. Ano, hledala jsem se a v tichosti ke mně přicházela nejsilnější slova plná síly a odhodlání.
Z nevyřčených věcí jsem získala odpovědi a způsoby přežití a mé vyšší „JÁ“, kterým jsem se nechala vést, mi bylo záchranným elixírem.
Přišel den, kdy jsem naskočila na ten správný vlak a nevybočila z cesty a vystoupila těsně před konečnou. Věděla jsem, že tady má cesta ještě nekončí, ba naopak začíná! Po výstupu z osobního vlaku jsem ucítila hřejivý pocit u srdce a vlnu nového života.
Celý život mě lákala práce u koní. Nedaleko shodou okolností stál statek a uprostřed na blátivém, rozsáhlém place se tyčila velká dřevěná stáj s několika koňmi.
Když jsem poprvé vstoupila na ten rozblácený dvůr, ucítila jsem vůni sena a hluboké, zemité ticho – vůni, která pro mě znamenala absolutní svobodu. Netrvalo dlouho a statek se stal mým novým domovem. Práce to byla tvrdá, ale poprvé v životě jsem měla pocit, že dýchám vlastními plicemi.
Brzy přišel den, kdy mě čekala skutečná jízda na koni. Když jsem se vyhoupla do sedla, jako by se všechno to minulé, těžké období definitivně rozplynulo. V ten moment, kdy jsme poprvé společně tryskem projeli otevřenou podzimní krajinou, jsem pochopila, co znamená splynutí s přítomným okamžikem. Moje intuice nelhala – tohle bylo to místo, kde moje vnitřní síla našla svůj směr.
Večery na statku měly své neopakovatelné kouzlo. Sedávala jsem v jizbě, kde praskal starý kamenný krb, a hřála si promrzlé ruce. Plameny tančily a já v nich viděla celý svůj dosavadní život.
Při jednom takovém rozjímání u ohně mi myslí bleskl obraz – had, který shazuje svou starou, těsnou kůži, aby mohl dál růst. Došlo mi, že přesně to jsem udělala i já. Musela jsem nechat minulost za sebou, transformovat se a zrodit se znovu, do své vlastní síly. Ten vnitřní strach, který mě léta svazoval, byl pryč, odhozen jako ta stará kůže.
Pohlédla jsem do plamenů s hlubokým pocitem vděčnosti. Našla jsem své skutečné štěstí. Nebylo v naplňování cizích očekávání. Bylo schované v tichu stáje, v síle koňského hřbetu, v teple domova a v odvaze, se kterou jsem tehdy vystoupila z rozjetého vlaku, abych začala žít doopravdy.
