Článek
Byla jsem na skautském táboře, v lesích poblíž města na druhé straně republiky, kde jsem to moc neznala (bydlí tam teta a babička s dědou - ale kvůli té dálce, návštěvy tam nebyly moc časté).
Tábor byl v údolí, kterým protéká řeka a obklopen zalesněnými kopci - zkrátka krásná nedotčená příroda, romantika.
Jednoho dne odpoledne jsme hráli hru „Na jelena“. Jeden ze starších se schoval v lese a pískal, my ostatní jsme ho hledali a pak se k němu měli nepozorovaně připlížit. Kdo byl jelenem spatřen, vracel se do tábora… Při hledání jsme šli ve skupince - hodně do kopce a kličkovali sem a tam… Po odhalení jsem se chtěla vrátit do tábora.
Seběhla jsem tedy z kopce dolů… a tábor nikde. Pokusila jsem se vrátit zpět k „jelenovi“, ale už jsem nebyla schopná ho najít. Vrátila jsem se tedy zase do údolí a chvíli si sedla… „Co teď?“ Honilo se mi hlavou a trochu se mě začala zmocňovat panika… „Ale ne, přemýšlej! Ať půjdu, kam půjdu, přece někam dojít musím!“ - vydedukovala má osmiletá hlava.
A tak jsem se zvedla a vydala se údolím směrem, který na mě působil, že tam asi by měl být náš tábor. A tak jsem šla a šla, hlavně loukami vysokou travou, občas okrajem lesa, pak také přes louku plnou asi dvoumetrových kopřiv (byla skrz ně vyšlapaná zřejmě zvířecí stezka). To už mi bylo jasné, že tady tábor nebude… Pak jsem se zase vynořila na palouku a na protilehlé straně louky jsem uviděla turistický rozcestník! Moje záchrana, hned jsem se k němu rozběhla. Jedna ze značek ukazovala k vesnici, kterou jsem si pamatovala… a tak jsem se vydala po žluté ty udávané 2,5 km. Měla jsem už taky pěknou žízeň, tak jsem cestou jedla alespoň nějaké maliny. Na okraji vesnice jsem došla k silnici, která vedla směrem k táboru, jenže z té silnice se potom musela trefit správná odbočka do lesa, která vedla k táboru a to jsem si z cesty autem vůbec nebyla jistá, která to je (i naši to dost hledali). „To ne, nebudu riskovat, že se znovu ztratím, když už jsem se našla!“ A pokračovala jsem po silnici do města, kde bydleli příbuzní. Teta bydlí hned na kraji a naši měli být u nich. Zvoním, zvoním, nikdo neotvírá… Ach jo, co mi zbývá, než se vydat přes celé město k babičce. Když jsem šla kolem kostela, hodiny na věži ukazovali půl desáté, už se dost stmívalo. Když jsem došla k babičce, byla už tma. Zazvonila jsem a babička celá zmatená koukala z okna, kdo to jako v tuhle hodinu může být?! Po krátkém vysvětlení situace děda běžel k nějakým sousedům, kteří měli telefon a volal do hájovny (nejbližší stavení od tábora), že jsem se našla…
V táboře zjistili, že jsem se ztratila samozřejmě trochu se zpožděním (až když hra skončila a všichni se vrátili). Okamžitě mě začali hledat, všechna větší děcka ve skupinách, vedoucí i moji rodiče, kteří tam za mnou přijeli na návštěvu… Běhali se i pravidelně ptát do hájovny, jestli něco nevědí, někdo nevolal. Po chvíli, když bylo jasné, že nejsem nikde v blízkém okolí, se samozřejmě volala policie…
Museli dorazit psovodi bůhví odkud a tak to nějakou dobu trvalo. Prý už se tam začínali řadit a rozdělovat, kterým směrem mě půjdou hledat, když v tom někdo přiběhl z hájovny se zprávou, že jsem se našla.
Ztratila jsem se asi někdy před pátou hodinou, k babičce došla v deset, za tu dobu jsem ušla minimálně dvanáct kilometrů.
Kdybych na tom prvním palouku zvolila opačný směr, byla bych v táboře za pár minut. Kdybych na tom palouku zůstala sedět, našli by mě třeba za hodinu… Ale to víte, mozek osmiletého dítěte ve stresu prostě funguje jinak :-)
Mrzí mě, že jsem spoustě lidí způsobila hodiny hrůzy. Zpětně to ale vnímám (a i tenkrát jako dítě jsem to vnímala) jako velmi dobrodružný zážitek, který si prostě pamatuji dodnes velmi živě.
Tak šup šprtat turistické značky, nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit!
