Článek
Posloucháme to ze všech stran. Rosteme. Máme nejnižší nezaměstnanost. Průměrná mzda stoupá. Důchody taky. Všechno je podle čísel lepší než kdykoliv dřív.
Ale ty se rozhlédneš kolem a něco nesedí.
Večer potkáváš vyčerpané lidi, kteří se těší jen na postel. V diskuzích zuří frustrace. Mladí utíkají do zahraničí, protože si tady připadali jako v pasti. Starší generace říkají, že nechtějí umírat v zemi, která je nechala ve štychu.
Peníze máme. Tak proč je necítíme?
Možná proto, že peníze dnes víc než kdy dřív končí tam, kde je už nepotřebují. Malá skupina extrémně bohatých tahá za nitky a pro „běžné lidi“ zůstává jen iluze pokroku.
Levné potraviny? Skončily. Energetická jistota? Minulost. Klid o důchod? Zapomeň.
Psychické zdraví na dně
Nikdy jsme neměli víc možností. Ale taky nikdy nebylo tolik lidí v depresích, úzkostech, na prášcích. Školáci berou antidepresiva, učitelé vyhořeli a pracující třída je unavená z boje, který vypadá jako běh na místě.
Nikdo se tě neptá, jak se cítíš
Zajímají je čísla. Kolik vyděláš. Kolik zaplatíš. Kolik spotřebuješ. Kolik splatíš.
Ne to, jestli tě život baví. Jestli ti dává smysl. Jestli tě vůbec těší se ráno probudit.
Tak kde je pravda?
Možná bychom měli přestat věřit všemu, co nám říkají tabulky, a víc se bavit mezi sebou. O tom, jak se opravdu máme. O tom, co nám chybí. O tom, co bychom chtěli jinak.
Protože jen tak se možná začneme mít doopravdy líp. Ne jen „na papíře“.
