Článek
Louže.
„Mámo dělej. Ujede nám a tolik to stálo.“
„Ještě musím zabalit brambory a sekanou. Neměli bysme tam co jíst. Táto, vzal jsi pytlíkový polívky a do chladící tašky maso? Ta majitelka cestovky, které jsem ráno ve tři volala, říkala, že na nás počkají. Ale zrovna jsem dojila krávy a pevná linka byla daleko. Moc jsem jí nerozuměla, jak jsem spěchala. Jen to, že stačí, když zaplatíme u autobusu.“
“Dala nám nějakou slevu?”
„Jo, je to prej na poslední chvíli. Tak dělej, já už jsem hotová.“
“Vzala jsi s sebou prášky na tlak?”
„Počkej, musím se pro ně vrátit.“
„Tak honem, za hodinu nám to jede a máme to dva kilometry pěšky. A ještě tahat kufry.“
„Tak pojedeme traktůrkem, tam se všechno vejde a majitelka říkala, že můžeme klidně čtrnáct dní parkovat u ní v ulici.“
„Fakt? Nastartuju a frčíme.“
Neobvyklé? Ne. Tolik se nám po revoluci chtělo do světa. Ani jsme nevěděli, co je Last minute. Tak moc jsme chtěli vidět moře, že jsme v autobuse přežili dvacet osm hodin jízdy. Zastavoval málo, záchod byl nepoužitelný. Bylo nás tam sedmdesát čtyři lidí namačkaných jako sardinky. Všude bylo cítit gothaj, řízky, ale i nohy. V noci nám tekly sliny z pusy, jak jsme nahlas chrápali. Klimatizace nefungovala, protože šetřili. Řekli nám, že se rozbila. Na celnicích jsme museli vystoupit a v ruce držet rozevřené pasy. Aspoň jsme se za rohem v trávě vyčůrali, nebo si dali cigáro. Byli jsme dobrá parta, všichni na jedné lodi. Podávali jsme si pití, bonbony, co kdo měl. Delegátka se na nás usmívala, v ruce držela mikrofon. Byla na tom stejně jako my.
Před hotel jsme dorazili ráno ve čtyři hodiny, nesměli jsme dovnitř. Mohli jsme si koupit kafe v malé kuchyňce za hotelem. Hned první den jsme se příšerně spálili a mazali jsme se bílým jogurtem. Večer jsme chodili na korzo a hráli si v dlouhých průsvitných šatech na dámy. Na místních trzích jsme zjistili, že brambory stojí míň než v Čechách.
Před zpáteční cestou nás ráno vykopli před hotel, kde jsme celý den hlídali kufry. Cestu autobusem jsme přežili.
Tak moc jsme se chtěli cákat ve vodě, že příští rok jsme jeli znovu. Ale v autobuse jsme měli na nohou bačkory, na krku cestovní polštářky a dostatek bonbonů.
Moře je přece moře, ne žádná louže.
