Článek
Proč jsou sliby o „rozpočtové odpovědnosti“ v dnešním systému jen iluzí.
Na nedávné programové konferenci (2026, červen) TOP 09 zdůraznil jeden z řečníků, bývalý bankéř, své ekonomické priority pro Českou republiku.
Jeho projev se nesl v duchu klasického politického apelu: konec deficitů, zodpovědná správa veřejných financí a potřeba myslet na příští generace, které by jinak splácely dluhy svých předchůdců.
Ačkoliv tato slova zní v uších voličů jako hlas rozumu, při hlubším pohledu na architekturu našeho finančního systému vyvstává otázka: je takový slib vůbec technicky realizovatelný, nebo jde jen o politický marketing?
Systém, který bez dluhu neumí dýchat
Abychom pochopili, proč je volání po „vyrovnaném rozpočtu“ v současné době tak problematické, musíme si uvědomit, na čem naše peníze vlastně stojí. Dnešní fiat systém není postaven na úsporách, ale na dluhu. Peníze v oběhu vznikají v momentě, kdy si někdo – stát, firma nebo občan – půjčí v bance. Celý tento mechanismus je navržen tak, aby se peněžní zásoba neustále rozšiřovala skrze nové a nové úvěry https://www.bankofengland.co.uk/-/media/boe/files/quarterly-bulletin/2014/money-creation-in-the-modern-economy.pdf
Pokud by stát přestal vytvářet dluh a skutečně začal hospodařit s vyrovnaným rozpočtem, narazil by na strukturální bariéry. Státní dluhopisy totiž nejsou jen účetní položkou, jsou to základní aktiva, která v bankovním systému slouží jako bezpečné kolaterály pro veškerý finanční provoz. Bez neustálé emise dluhu by se bankovní systém ocitl v pasti nedostatku likvidity.
Politik jako herec v dluhovém divadle
Když politik slibuje „konec schodků“, dopouští se buď hluboké ekonomické naivity, nebo vědomého klamání veřejnosti.
V systému, kde se inflace stala hlavním nástrojem pro snižování reálné hodnoty státního dluhu, je fiskální odpovědnost jen zbožným přáním. Státní dluh je páteří, na které sedí celá ekonomika, a jeho „splacení“ nebo zastavení jeho růstu by v současné architektuře vedlo k okamžitému ekonomickému otřesu.
Centrální banky, jakožto strážci tohoto systému, jsou navíc odtrženy od demokratické kontroly.
Jejich úředníci, kteří disponují pravomocí ovlivňovat kupní sílu úspor všech občanů, nenesou za své kroky žádnou přímou politickou odpovědnost. Pokud se systém dostane do krize, právě tyto instituce nakonec dluhy „monetizují“ – tedy vytvoří nové peníze, aby systém udržely v chodu, což v konečném důsledku opět zaplatí občan skrze inflaci.
Odpovědnost jako iluze
Volební sliby o šetření jsou populární, protože evokují pocit „řádného hospodáře“. Pravdou však zůstává, že v moderní fiat ekonomice je vyrovnaný rozpočet ekonomickým oxymóronem. Politik, který hlásá nutnost úspor, v podstatě navrhuje jen zpomalení tempa, jakým se dluh kumuluje, nikoliv řešení podstaty problému.
Dokud bude základem našich peněz dluh a jejich tvorba bude v rukou nevolených technokratů, budou sliby o rozpočtové odpovědnosti jen hrou na schovávanou.
Skutečná debata by se totiž neměla vést o tom, „o kolik méně se zadlužíme“, ale o tom, zda systém, který ke svému přežití potřebuje neustálý nárůst dluhu, je skutečně dlouhodobě udržitelný.
