Článek
Část tohoto pásu byla od nepaměti nazývána loukou Královskou, a odkaz na ni se otiskl i do názvu jedné z místních ulic. Díky pramenům víme, že zde skutečně ještě za Rudolfa II. vlastnil pozemky český panovník. Je ale možné, že se tento pozoruhodný pomístní název váže k slavnosti, která se zde odehrála už v době vlády přemyslovského krále Václava II. Slavnosti, jakou vzhledem k okázalosti a významu Smíchov nikdy předtím ani potom už nezažil.
Jako fénix z popela
Šťastné dětství budoucího slavného vládce ukončila smrt jeho otce Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli. Zahraniční vládci využili vnitřních rozbrojů a oslabenou zemi léta vysávali, často za přispění zrádců z řad domácí elity. V té době byl nepohodlný Václav oddělen od své matky, vdovy Kunhuty, a následně odvlečen do braniborského zajetí. Úplnému hospodářskému a společenskému rozkladu státu zabránila skupinka vlasti oddaných šlechticů a duchovních na čele s pražským biskupem Tobiášem. Destabilizovanou zemi se jim nakonec podařilo částečně konsolidovat, obnovit právní řád a po náročných vyjednáváních dosáhnout v květnu roku 1283 i propuštění tehdy jedenáctiletého Václava zpět do Českého království.
Návrat krále představoval pro obyvatele sužované země plamínek naděje. S přispěním milence své matky, velmože Záviše z Falkenštejna, jehož moc v zemi nebývale vzrostla, začal obnovovat královskou autoritu v Čechách i na Moravě. A své postavení posílil také sňatkem s dcerou císaře Gutou Habsburskou. Ta za svým královským manželem přijela léta páně 1287 a už tehdy začaly přípravy na společnou korunovaci mladého páru. Pravděpodobně kvůli vnitropolitické krizi ale byla odsunuta. Nakonec si na ni museli počkat dlouhých deset let.
Mnich i politik
Václav II. byl nucen obnovit své majetkové zázemí a zasáhnout proti klice odbojných šlechticů. Po smrti matky, ale zejména po příjezdu Guty Habsburské ochladl i jeho vztah k Závišovi. Obavy z ambiciózního jihočeského velmože, jehož štít pošpinila ostudná zrada spáchaná na Václavově otci, vedly k Závišově zatčení, které podnítilo protikrálovskou vzpouru Vítkovců a jejich spojenců. Zápas s nimi se stal Závišovi osudným a 4. července 1290 byl na příkaz velitele králova vojska u hradu Hluboká sťat poté, co se jeho bratr Vítek Krumlovský odmítl Václavovi podvolit.
Vedle vnitropolitických záležitostí se mladý král musel zabývat i zahraničněpolitickou situací. O římskou korunu po smrti Václavova tchána svedli zápas Albrecht Habsburský a Adolf Nasavský. Druhý z jmenovaných při volbě uspěl, ale konflikt tím ani zdaleka neskončil. Politické hry přitom krále Václava nelákaly. Zbožný panovník raději trávil čas modlitbami a duchovním rozjímáním. Tento rozměr své osobnosti vyjadřoval štědrou podporou náboženských institucí a roku 1292 založil v místě svého loveckého dvorce Zbraslavský klášter, kam uvedl cisterciácké mnichy na čele s opatem Konrádem. Později v klášterních zdech vzniklo slavné kronikářské dílo, jež nám odhaluje mnohé o Václavově osobnosti i vládě.
„Buď živ král na věky!“
Právě v tomto spise nalezneme řadu detailů o slavné korunovaci, k níž se Václav II. s manželkou Gutou odhodlali „v nejsvětější den letnic“ 2. června 1297. Aktu předcházela náročná příprava, při níž byly „věci k okázalé slavnosti … dopraveny skrze schopné kupce a obstaravatele královy během dlouhé doby i ze vzdálených krajin“. Za účasti významných osob světského i duchovního stavu z mnohých krajin střední Evropy byl v katedrále sv. Víta na Pražském hradě královský pár posvěcen a pomazán tzv. koronátorem, jímž byl mohučský arcibiskup Gerhard.
Vyvrcholením korunovační mše se stalo ozdobení Václava II. „ornamentis regalibus, corona sceptroque regio“, tedy „královskými odznaky, korunou a žezlem královským“. Koruna měla být malá, v hodnotě asi dvou tisíc hřiven stříbra. Jiné prameny zmiňují meč a štít se lvem zdobeným drahokamy, královský prsten, pás nebo klobouk. Zájem hostů vzbudil také králův plášť zdobený lístky zlatých plíšků a drahým kamením. V závěrečné fázi obřadu zazněl slavný hymnus Te Deum laudamus přehlušovaný jásajícím lidem. Hradem i městem znělo burácivé „Ať žije král Václav!“ a „Buď živ král na věky!“
Smíchovská slavnost
Radost se rozlila do celého kraje a v hlavním městě království nebylo k hnutí. Podle obročního písaře se královské úřady musely postarat o téměř dvě stě tisíc koní „hostů a cizinců“. Král svou štědrost prokázal i nákladným pohoštěním. V některých ulicích a prostranstvích Starého Města „skrytými podzemními trubkami“ proudilo víno do „pramenů“, z nichž si je „jako z řeky“ nabral každý, kdo chtěl. S ohledem na obrovské množství slavících ale musela být korunovační oslava situována mimo pražská města.
Víme, že při korunovační hostině Přemysla Otakara II. byla vybrána letenská pláň. Václav II. se ale rozhodl pro smíchovskou rovinu mezi „vrchem Petřínem a vsí Zlíchovem“. Blízkost k Praze, rozlehlost prostoru i příhodnost terénu k této volbě nepochybně přispěly. Pro reprezentaci jak bohatství, tak moci českého panovníka, ale i z ryze praktického důvodu králova „pohodlí“ zde byl vybudován krásný palác „podivuhodné velikosti a stavby z kmenů přiřezaných a otesaných se sroubeními spájenými tak, jako by měly trvati na věky“. Do tohoto „smíchovského“ paláce krále Václava se vcházelo po schodech a stoly i sedadla, kolem kterých probíhala hostina, byly prací umělců. Ochoz i obvod paláce navíc okrášlily „čalouny různých druhů a barev“ zdobené zlatem, stříbrem a drahokamy tak, že tvořily rozličné obrazce. Zmiňován je i královský stan, ale lze se domnívat, že stany hostů z království i ze zahraničí zaplnily celé území dnešního Smíchova v rovinatých částech podél vltavském břehu.
Vedle tance, hudby a nákladného pohoštění byl na programu korunovačních oslav také rytířský turnaj, jenž od poloviny 13. století představoval neodmyslitelnou součást královských festivit. Při něm rytíři prokazovali jednak svou statečnost ve vzájemných utkáních, ale i naučené rytířské způsoby při dvoření se přítomným dámám.
Zbraslavský náhrobek
Hned následujícího dne po korunovačním veselí dal král zadost i svému duchovnímu poslaní. Jen krátce po východu slunce za přítomnosti celého dvora, i všech knížat a šlechticů, společně s cisterciáckým opatem Konrádem a magdeburským arcibiskupem Heřmanem položili základní kámen k novému zbraslavskému chrámu, na němž bylo zlatými písmeny napsáno spasitelovo jméno. Tehdy Václav II. nemohl tušit, že zde za pouhých osm let, v Kristových třiatřiceti letech, nalezne místo posledního odpočinku. A jen rok poté smrtí jeho jediného syna Václava III. vymře slavný přemyslovský rod po meči.
