Článek
Naše cesta začíná na parkovišti Flekačky. Je dostatečně velké na to, aby pojalo návštěvníky i během pěkného dne, a při našem příjezdu nebyl problém zaparkovat. Odtud se vydáváme po asfaltové cestě směrem k Mehelníku.
Možná to zní jako obyčejný začátek výletu. Jenže právě tady se začíná dít něco, co se těžko popisuje. S každým krokem se za zády ztrácí ruch města a nahrazuje ho vůně lesa, šum korun stromů a klid, který umí nabídnout jen opravdová příroda. Písecké hory na sebe nenechají čekat – jejich atmosféru pocítíte prakticky hned po vstupu do lesa.
Po několika minutách přicházíme ke studánce U Dobré vody. Název rozhodně nelže. Voda je příjemně chladná, osvěžující a po cestě přijde vhod každému turistovi. Pokud se sem vydáte, přibalte si raději prázdnou láhev. Doplnit si tady zásobu studené vody je maličkost, která vám může zpříjemnit celý zbytek výletu.
Od studánky pokračujeme po červené turistické značce. Cesta se začíná jen pozvolna zvedat, takže není kam spěchat. Pořád kráčíme po úzké asfaltové silničce, která se nenápadně vine mezi stromy.
Právě tady na nás Písecké hory udělaly možná největší dojem. Les je čistý, upravený a překvapivě tichý. Chvíli procházíme mezi vysokými smrky, o pár minut později se okolí mění ve smíšený les. Vzduch voní pryskyřicí, pod nohama občas zapraská šiška a jediným stálým společníkem je zpěv ptáků. Je to jeden z těch úseků, kdy člověk ani nepotřebuje mluvit. Stačí jít a vnímat atmosféru kolem sebe. Po příjemném mírném stoupání přicházíme na rozcestí Malá Brašna, odkud naše cesta pokračuje dál směrem k Mehelníku.
Od rozcestí Malá Brašna se charakter trasy výrazně mění. Mírné stoupání z předchozí části vystřídá táhlý výšlap, který už nenechá nikoho na pochybách, že se blížíme k vrcholu Mehelníku. Samotný vrchol je zatím schovaný za hustým lesem, ale nohy už dobře vědí, že výška rychle přibývá.
Právě tady doporučuji jediné – nespěchat. Výstup umí dát zabrat, zvlášť v teplém počasí. Není ostuda na chvíli zpomalit, napít se a šetřit síly na to, co přijde za chvíli.
Rozcestí Velká Brašna pro nás bylo ideálním místem na krátkou přestávku. Turistický přístřešek přímo vybízí k tomu na pár minut odložit batoh, doplnit tekutiny a něco malého sníst. V mém případě to byl obyčejný banán – a upřímně, v tu chvíli chutnal jako ta nejlepší svačina na světě.
Za Velkou Brašnou už je jasné, že vrchol není daleko. Nejprve cesta pokračuje jen mírným stoupáním, které člověka může ukolébat. Pak se ale stezka prudce zlomí vzhůru a čeká vás přibližně třísetmetrový úsek, během kterého rychle naberete výšku.
Právě tady jsem si sáhl na dno sil. Letní vedro si vybíralo svou daň a postupně jsem si našel vlastní tempo – od kamínku ke kamínku. Pár desítek metrů, krátké vydechnutí a zase dál. Nebyl to nejdelší výstup celé trasy, ale rozhodně její nejnáročnější část.
O to větší radost přijde na samotném vrcholu Mehelníku. Z dřevěné vyhlídky se otevírá široké panorama jihočeské krajiny. Přímo pod vámi se třpytí Selibovský rybník, v dálce jsou dobře vidět Vodňany a Protivín a na obzoru se zřetelně rýsují hřebeny Šumavy. Je to pohled, kvůli kterému člověk rychle zapomene na náročný výstup.
My jsme si tady uvařili kávu, dali si oběd a nikam nespěchali. Seděli jsme na vyhlídce, pozorovali krajinu pod sebou a užívali si zasloužený odpočinek. Přesně kvůli takovým okamžikům stojí za to vyrazit do Píseckých hor.
Než se vydáte dál, doporučuji navštívit také dvě zajímavosti v těsné blízkosti vrcholu – Pimonovu sluj a Loupežnický stůl.
Pověsti ukryté pod vrcholem
Velký Mehelník není jen krásnou vyhlídkou, ale také místem opředeným starými pověstmi. Nedaleko vrcholu se nachází Pimonova sluj, která je podle legend spojována se skřítkem Pimonem – tajemným strážcem zdejších lesů a ukrytých pokladů. Jen o několik kroků dál leží Loupežnický stůl, mohutný balvan s miskovitými prohlubněmi. Podle pověsti zde za dob Karla IV. hodovala loupežnická družina, zatímco jiní badatelé připouštějí, že mohlo jít o dávné kultovní místo. Ať už je pravda jakákoli, obě zastavení dodávají Mehelníku neopakovatelnou atmosféru.
Po odpočinku na Mehelníku se vydáváme zpět úzkou lesní pěšinou. Prvních několik desítek metrů je potřeba dávat větší pozor. Stezka není příliš udržovaná a zejména po dešti může být kluzká. Jakmile ale opustíme nejprudší část sestupu, cesta se opět mění v příjemnou lesní pěšinu, po které se jde téměř samo.
Jen kousek od trasy se nacházejí také bývalé žulové lomy. My jsme je tentokrát vynechali – při povídání jsme jednoduše minuli odbočku a přiznám se, že vracet se zpátky do kopce už se nám opravdu nechtělo. Je to ale dobrý důvod, proč se sem někdy vrátit.
Dalším bodem naší cesty byla Novodvorská křižovatka, kde jsme využili turistický přístřešek k poslední krátké přestávce. Dojedli jsme zbytky svačiny, doplnili síly a pokračovali po naučné stezce značené zelenobílými pruhy.
Nejprve nás vedla krátkým úsekem po asfaltové cestě, brzy však znovu odbočila do lesa. Borovicový porost postupně vystřídal les smíšený a celá cesta získala úplně jinou atmosféru. Právě tady jsem si všiml něčeho neobvyklého – ve vlhké půdě byly jasně patrné otisky koňských podkov. Nevím, jestli se tudy na koních jezdí pravidelně, nebo jsme jen šli ve stopách někoho, kdo tudy projel krátce před námi, ale byl to příjemný detail, který člověku připomene, že les žije svým vlastním tempem.
Jako správní turisté jsme si ani my neodpustili drobnou zacházku. Při kochání okolní krajinou jsme na chvíli sešli z naučné stezky, naštěstí jsme si toho asi po dvou stech metrech všimli a bez problémů se vrátili zpět na správnou trasu.
Brzy jsme dorazili na rozcestí Havírky, jehož název připomíná dobu, kdy se v Píseckých horách hledaly a dobývaly nerostné suroviny. Ve středověku se zde těžilo především zlato a okolní lesy dodnes ukrývají stopy po dávné hornické činnosti. Dnes je to klidné místo, kde si jen málokdo uvědomí, že před stovkami let zde panoval čilý ruch horníků.
Odtud už cesta pozvolna opouští les a přivádí nás do malebné jihočeské obce Semice. Když jsme vyšli z lesa, krajina se znovu otevřela a před námi se opět objevily vzdálené hřebeny Šumavy. Byl to krásný symbolický závěr výletu – po hodinách strávených mezi stromy jsme se ještě jednou rozloučili s krajinou, která nám po celý den připomínala, proč mají Písecké hory své nezaměnitelné kouzlo.
XT hodnocení
🥾 Náročnost: ★★★☆☆ (3,5/5)
Trasa měří přibližně 10,6 km a většina cesty je pohodová. Náročnější je především výstup z Velké Brašny na Mehelník, který v letních vedrech dokáže pořádně prověřit fyzičku. Jinak se jedná o příjemnou trasu vhodnou pro většinu turistů.
🌲 Příroda: ★★★★★ (5/5)
Čisté, hluboké lesy, střídání smrkových a smíšených porostů, minimum civilizace a příjemný klid po většinu trasy. Právě atmosféra lesa je jednou z největších předností tohoto výletu.
👀 Výhledy: ★★★★★ (5/5)
Vyhlídka z Mehelníku patří k těm lepším, co Písecké hory nabízejí. Výhled na Selibovský rybník, Vodňany, Protivín i vzdálené hřebeny Šumavy rozhodně stojí za námahu při výstupu.
📚 Zajímavosti: ★★★★☆ (4/5)
Studánka U Dobré vody, Pimonova sluj, Loupežnický stůl, bývalé žulové lomy i připomínka historické těžby v oblasti Havírek dávají trase příjemnou rozmanitost.
👨👩👧👦 Pro koho je trasa vhodná?
Pro všechny, kteří hledají klidný celodenní výlet bez davů turistů. Rodiny s většími dětmi, rekreační turisté i zkušení výletníci si zde přijdou na své. Jen je dobré počítat s tím, že výstup na Mehelník si zaslouží respekt.
XT verdikt
Písecké hory mě mile překvapily. Přestože neleží vysoko v horách, nabízejí přesně to, co od dobrého výletu očekávám – hluboké lesy, minimum turistů, zajímavá místa po cestě a vyhlídku, na kterou se nezapomíná. Výstup na Mehelník mi dal pořádně zabrat, ale právě díky tomu byl pohled na Selibovský rybník, Vodňany, Protivín a vzdálené hřebeny Šumavy o to cennější.
Jestli hledáte trasu, kde si odpočinete od ruchu města, nadechnete se vůně lesa a strávíte příjemný den v přírodě, tenhle okruh rozhodně doporučuji. Písecké hory možná nejsou nejznámější, ale o to větší radost přinášejí těm, kteří je objeví.
🌲 Více fotografií, GPX trasy našich výletů najdete na Facebooku ve skupině Xplore Trek.
