Článek
Mezi nimi je kromě obligátních recesistů v převlecích i bez (kteří ve skutečnosti zřejmě nejsou recesisty, jako spíše nevidí účinnější způsob, jak upozornit na to, co považují za absurdní a/nebo alarmující), také politici.
Mezi těmi, kteří na místo, které je dějištěm doslovného boje za osvobození se od komunistické totality přišli, jsou také ti, kteří jsou (věcně i podvědomě) spjati s bojem, řekněmě, z druhé strany. Odhlédněme od toho, jakou přesně úlohu Andrej Babiš v oněch časech hrál a do jaké míry jsou obvinění, která plní titulky médií už řadu let, opodstatněná a závažná. Tak či tak pro občany země zůstává, kulantně řečeno, s úřadem Státní bezpečnosti poněkud spojen, a to bez ohledu na to, jestli věříte v jeho vinu či nevinu. Posuzování této jeho role není obsahem tohoto článku, ale pro dokreslení toho, jak jeho dnešní účast bezpochyby mnoho občanů vnímá, je to nicméně velice podstatné.
Andrej Babiš se toho, lidově řečeno, nebojí, a tak, coby faktický vlastník největší české mediální společnosti (kterým tedy byl i v době svého působení v úřadu předsedy vlády ČR) s ledovým klidem dnes na Národní třídě hřímá o tom, že se někdo snaží zprivatizovat demokracii. Zdá se vám to neuvěřitelné, paradoxní? Nebo v tom naopak nevidíte žádný problém a žádný protimluv v tom nespatřujete? Hlasujte prosím pod článkem.
Zdá se totiž, že jsme dosáhli svobody slova v jistém smyslu absolutní – tedy že kdokoli může říci zcela cokoli bez ohledu na fakta a okolnosti, aniž bychom se nad tím pozastavili. Je to tak správně? A opravdu je to kdokoli - cokoli?
