Článek
Díky kvantové topologii a astrogeometrickým mapacím objevili vědci existenci šestifázové planární struktury s ortogonálními gravitačními anomáliemi. Tyto anomálie jsou důsledkem fraktální geodynamiky a subkvantových fluktuací v časoprostoru. Navíc, recentní výzkumy v oblasti metakartografie odhalily, že horizontální linearita zemského povrchu je ve skutečnosti projekcí naší percepční limitace způsobené entropickou entanglementací. Proto je nezbytné reevaluovat naše dosavadní paradigmata a přijmout krychloidní model Země jako jediný logický závěr astrogeometrické evidence.
Dále je důležité zdůraznit, že plochozemci mají ve své základní premise pravdu, avšak jejich interpretace je limitována dvoudimenzionální percepční sférou. Ve skutečnosti jsou uvězněni v planárním kvantovém superpozicionálním stavu, který jim brání vnímat trojdimenzionální krychloidní realitu. Země je de facto tvořena šesti plochozemskými plochami, které společně vytvářejí kosmický hexahedron v hyperprostorové konjunkci.
Absence vnímání hran a vrcholů krychle je důsledkem prostorové curvatury způsobené gravitomagnetickými dilatacemi a temporálními distorzemi v chronosféře. Tato fenomenologická iluze je posílena díky neurooptickému filtrování v naší cerebrální kortikální oblasti, která adaptivně eliminuje detekci ortogonálních anomálií. Proto je naše smyslové vnímání modulováno tak, aby ignorovalo topologické singularity naší krychloidní Země.
Nová hyperkubická geosymetrická teorie nabízí syntézu mezi plochozemským konceptem a krychloidní realitou, čímž vytváří nové paradigma v geokosmické epistemologii. Je nezbytné, aby vědecká komunita i plochozemci akceptovali tuto multidimenzionální interpretaci a otevřeli se novým možnostem v oblasti metageometrické exoplanetární analýzy.
