Článek
Žiju v malé vesničce Močidlec. Moji rodiče sem přišli z jižních Čech, těsně po válce se svými rodiči. Předcházelo tomu osvobození ruskou armádou. Ve staré kronice jsem se dočetla, jak to probíhalo. Pohraničí bylo osídleno německými obyvateli. Čekali na odsun. Ruské vojsko nahánělo strach. Dívky a ženy se před znásilněním ukrývaly po stodolách i v kostele. Mělo dojít i ke střelbě mezi dvěma rivaly.
Domy postupně obsazovali noví osadníci. Mezi nimi i zlatokopové, co rabovali a putovali dál. Někdy se stalo, že do domu bývalých majitelů přišel budoucí majitel, posadil se ke stolu a oznámil, že je nový hospodář.
Nebyla to hezká doba. Narodila jsem se 16 let po válce, pamatuju si, jak dlouho to trvalo než bylo dost potravin, oblečení a radosti. Pořád se historie opakuje, pořád je to o lidech co to odnášejí na obou stranách. Prichází o život, místo toho, aby žili, měli děti, radovali se.
Přesně se to opakuje v současném konfliktu, místo toho, aby byli ve školách či kdekoli jinde, dostanou zbraně a musí padnout na bojišti aniž by pořádně věděli proč.
A pantátové žvaní o míru
