Článek
Nejslavnější cestu svého života zvládla až v pětapadesáti. Alexandra David-Néelová v roce 1924 vstoupila inkognito do Lhasy, tehdy uzavřené cizincům, a nešla sama: po boku měla Aphura Yongdena. Ještě překvapivější ale je, co té slavné chvíli předcházelo.
Nejslavnější krok přišel, až když většina legend končí
Rok 1924 šokuje dodnes. Podle France Mémoire dorazila do cizincům uzavřené Lhasy po zimní pěší cestě, kterou podnikla s Yongdenem.
Na západ vyrazili už 24. října 1923, v den jejích 55. narozenin, a ona se při cestě vydávala za Yongdenovu starou matku, se začerněným obličejem a tibetskou stylizací.
Ten obraz svádí ke zkratce. Když jsem si ale procházel muzejní chronologii Maison Alexandra David-Néel, nejvíc mě zasáhlo něco jiného: její velký triumf nepřišel v mládí, ale až po letech.
Velký asijský odjezd podnikla už ve 43 letech, do Lhasy došla v 55 a slavnou knihu vydala až v 58.
Právě proto její příběh nezačíná převlekem. France Mémoire připomíná, že v letech 1888 až 1902 vystupovala jako operní pěvkyně a herečka, pak studovala sanskrt, tedy klasický staroindický jazyk, u Sylvaina Léviho a navštěvovala přednášky Édouarda Foucauxe o Tibetu.
Lhasa pak nepůsobí jako náhoda, ale jako vyústění obratu, který začal dávno před ní.
Lhasa nebyla výstřel do tmy. Podle Maison Alexandra David-Néel strávila v Asii celkem 25 let, přičemž první velká etapa trvala od roku 1911 do roku 1925 a druhá od roku 1937 do roku 1946.
Do slavné epizody tak vstoupila po dlouhém putování a po hlubokém studiu tibetského buddhismu, tedy himálajské podoby buddhistické praxe, ne po jedné efektní výpravě.
Bez Yongdena se ten příběh rozpadá
Tady se láme legenda. Když z příběhu vytáhneme jen převlek a zakázané město, zmizí nejen čtvrtstoletí v Asii, ale i Yongden.
Maison Alexandra David-Néel ho uvádí už v sikimském období jako společníka všech cest a později adoptivního syna, zatímco knihovna Maison Alexandra David-Néel připomíná i jeho literární spolupráci.
Yongden tedy netvoří kulisu poslední scény, nese s ní celý příběh.
Pevné body tu naštěstí drží směr. France Mémoire potvrzuje rok 1924 a uzavřenou Lhasu, zatímco BnF potvrzuje pařížské vydání knihy Voyage d’une parisienne à Lhassa v roce 1927.
U přesného dne vstupu do města se veřejné zdroje rozcházejí, ale hlavní osa zůstává pevná. A právě díky ní se z dobrodružné historky stává věrohodný životopis.
Jedna senzace nestačila, následoval celý další život
Po návratu nepřinesla jen senzační vzpomínku. France Mémoire uvádí, že kniha Voyage d’une Parisienne à Lhassa z roku 1927 měla okamžitý úspěch v Evropě i ve Spojených státech, a BnF drží u země přesným bibliografickým údajem.
O rok později získala Samten Dzong, svůj dům v Digne, odkud pak podle Maison Alexandra David-Néel psala velkou část díla.
Jenže ani tím neskončila. Když jsem dočítal chronologii Maison Alexandra David-Néel, nejvíc na mě dopadlo, že se do Asie vrátila znovu v 69 letech a do Číny jela přes Transsibiřskou magistrálu.
Jeden slavný vstup do Lhasy se tak mění v dlouhý životní rytmus, který vzdoroval věku stejně tvrdohlavě jako hranicím.
Poslední obraz je skoro neuvěřitelný, ale institucionální zdroje ho drží. Stejná Maison Alexandra David-Néel i oficiální turistická prezentace domu Alexandry David-Néelové v Digne-les-Bains uvádějí, že si ve 100 letech obnovila pas.
Jiní v tom věku uzavírají život, ona si raději připravila doklady na další cestu.
