Článek
Největší tajemství Levínského kocoura je, že jím možná vůbec není. Lidová přezdívka schovala kámen, který badatelé čtou jinak. Jakmile si člověk všimne reliéfu, nápisu i místa, kde dnes sedí, z místní zvláštnosti se rychle stane středověký rébus.
Kocour vypadá spíš jako lev
Badatelé nevidí kočku. Podle Evy Marie Hrdinové a Pavla Aleše i Zoe Hauptové reliéf nejspíš zobrazuje lva, případně opatrně lva či lvici, vytesané na svorníku, tedy na kameni uzavírajícím vrchol klenby. Už tím se Levínský kocour mění z lidové historky na kus starší stavby, který do dnešního kostela přišel odjinud.
Ještě silnější stopu vede nápis. Podle Zoe Hauptové a Lubomíry Havlíkové kolem reliéfu běží text v cyrilici, tedy v písmu spojeném se slovanským písemnictvím, který badatelé vykládají ve smyslu „Kristus vítězí“. Právě tenhle detail dělá z kamene mimořádnou památku i mimo samotný Levín, protože nejde jen o obraz zvířete, ale i o vzácný epigrafický doklad staré slovanské tradice v českém prostředí.
V mladším kostele sedí mnohem starší vetřelec
A to celé sedí v mladší stavbě. Když jsem si ověřil profil kostela Povýšení sv. Kříže na Noci kostelů a porovnal ho s textem Hrdinové a Aleše, vyšel ostrý kontrast: dnešní kostel vznikal mezi lety 1788 a 1789, roku 1791 ho poškodil požár a roku 1798 dostal novou podobu. Ve stavbě z konce 18. století tak dodnes drží místo středověký kámen, který působí skoro jako vetřelec. A tím se hlavní otázka rychle přesouvá od toho, co vidíme, k tomu, odkud se ten kámen vlastně vzal.
Jeho přesun známe lépe než jeho původ
Jeho cesta kostelem není legenda. Eva Marie Hrdinová a Pavel Aleš i Zoe Hauptová uvádějí, že do listopadu 1952 držela kámen zadní stěna hlavního oltáře a teprve potom se přesunul na pravou vnitřní stěnu. Oblíbená zkratka, že byl prostě „za oltářem“, proto míří vedle. Jakmile člověk zpřesní i takový detail, tím víc vystoupí to, co přesné pořád není.
Skutečný spor začíná u stáří. Lubomíra Havlíková shrnuje, že jedna badatelská linie klade kámen do 12. století nebo na počátek 13. století, zatímco jiná ho posouvá až do druhé poloviny 13. století. Tím se střetává i románské a gotické čtení, tedy dvě odlišné stavební a výtvarné epochy, mezi nimiž se Levínský kámen pohybuje. Do debaty vstupuje také církevní slovanština, starý liturgický jazyk slovanského prostředí, protože právě s ní odborníci nápis spojují. Základní rámec tedy známe, jenže přesné zařazení se pořád rozchází.
Hrad je jen jedna z možností
Jistotu nepřináší ani původní adresa kamene. Když jsem srovnal Evu Marii Hrdinovou a Pavla Aleše, Zoe Hauptovou a shrnutí Lubomíry Havlíkové, vyšel hrad jen jako jedna z možností vedle staršího levínského kostela, hřbitovní kaple nebo jiné sakrální stavby. Pohodlná věta o „románském kameni z hradu“ proto zní lépe turisticky než odborně. Čím přesněji se dá popsat pozdější osud kamene uvnitř kostela, tím víc vyniká, že otevřený zůstává hlavně jeho původní čas a místo.
Nejvíc mate jméno, ne samotný kámen
Právě tady škodí slovo kocour. Zoe Hauptová připomíná, že už starší odborné čtení mluvilo o lvu, a Lubomíra Havlíková doplňuje i křesťanskou symboliku. V ní vystupuje Lev z Judova, tradiční symbol Krista, takže lidová přezdívka celé dílo zmenší na milou zvláštnost a odvede pozornost od toho podstatného. Název pomáhá památku pamatovat, ale zároveň ji zkresluje.
Přitom neplatí, že nikdo nic neví. Hrdinová a Aleš, Havlíková i Hauptová poměrně pevně popisují středověký klenební kámen se zvířecím reliéfem a cyrilským nápisem, jeho druhotné zasazení i přesun po roce 1952. Otevřená zůstává hlavně přesná datace, původní stavba a vztah mezi reliéfem, nápisem a architektonickým kontextem. Když jsem vedle sebe položil jistoty a mezery, vyšlo z toho poctivé vysvětlení: tajemství neleží v mlze, ale v neuzavřeném odborném čtení.
Levín tak nedrží pohádku o záhadném kocourovi. Drží malý, ale tvrdohlavý středověký rébus, který vzdoruje hlavně tam, kde by člověk čekal jednoduchou odpověď. A možná právě v tom leží poslední obrat celého příběhu: čím víc o Levínském kocourovi víme, tím méně z něj zůstává kocour.
