Článek
Moje pozvání totiž přijala žena mnoha tváří, profesí a identit – Sabina Vojtas Fránová. V civilu jemná a empatická žena, před dětským publikem energická Klaunka Pepina a v nemocničních pokojích či domovech seniorů citlivá zdravotní klaunka Jarmilka Prkená.
Jak se člověk stane profesionálním klaunem, co všechno obnáší náročný etický kodex v nemocnicích a proč se vedle rozveselování dětí rozhodla věnovat tak těžkému tématu, jako je paliativní péče a vědomé umírání?
Konkurz, který měl být jen nevinným workshopem
Cesta Sabiny Vojtas k červenému nosu nebyla dopředu naplánovaná, i když k ní od dětství směřovala. Vždy v sobě měla kus zdravého exhibicionismu a komediálního talentu. Od hraní divadla pro mateřské školky se shodou okolností dostala k inzerátu na víkendový seminář organizace Zdravotní klaun.
„V té chvíli jsem netušila, že jde o konkurz. Myslela jsem, že je to víkendový workshop, kde se dozvím, jak klauni v nemocnicích fungují. Nakonec se z toho vyklubal velmi náročný konkurz a já se stala klaunem vlastně ráz naráz,“ vzpomíná s úsměvem Sabina.
Příprava na samotný vstup na oddělení ale trvá dalšího půl roku. Adept se učí řemeslu, hledá charakter své postavy, rozvíjí empatii a schopnost okamžité improvizace. Do nemocnic pak nováček nejprve dochází pouze na tzv. „náhledy“ jako třetí do mariáše, než může začít plnohodnotně fungovat v klaunské dvojici.
Hierarchie humoru: Kdo dělá blbosti a kdo je ten chytřejší?
V nemocničním prostředí vystupuje Sabina jako Jarmilka Prkená. Na rozdíl od její druhé role – Klaunky Pepiny, která na firemních akcích a dětských dnech funguje jako sólový hráč – v nemocnicích se striktně chodí ve dvojicích.
Tento model vychází z klasických principů klaunského dua (podobně jako např. Laurel a Hardy):
- Jednička: Ten chytřejší, který celou situaci vede a organizuje.
- Dvojka: Popleta, který vůbec netuší, co se děje, všechno kazí a staví na hlavu.
„V tom je to největší kouzlo. Jako Jarmilka mám vedle sebe partnera a hrajeme spolu. Jako Pepina na velkých show musím být jedničkou i dvojkou zároveň. Je to obrovská zodpovědnost, ale těžím z letitých zkušeností s dětským publikem,“ vysvětluje rozdíl mezi divadelním a nemocničním světem.
Od dětského smíchu k Alzheimer centru: Když místo gagů nastoupí dotek
Práce zdravotního klauna se ale neomezuje pouze na pediatrii. V rámci geriatrického programu navštěvuje Jarmilka Prkená také domovy seniorů nebo specializovaná zařízení, jako je Alzheimer centrum. A to je zcela jiná disciplína.
Zatímco u dětí funguje dynamická energie, zakopávání a bláznivé gagy, u seniorů se tempo výrazně zpomaluje. Program je postaven na retro albech s fotografiemi, starých písničkách a jemném vyprávění. V blízké době plánuje Sabina pro tyto účely představit nové alter ego – módní návrhářku Jarmilku Podolskou.
„U seniorů je to mnohem klidnější, je to o plynutí. Kolikrát nejvíce zafunguje obyčejný lidský dotek – stisknutí ruky nebo pohlazení. To dokáže na tváři babičky vykouzlit neuvěřitelný úsměv. My do toho pokoje vneseme novou energii, rozsvítíme to tam, a ta atmosféra tam po našem odchodu ještě nějakou dobu zůstane.“
Přísná pravidla a etika za zavřenými dveřmi
Práce v nemocničním prostředí má svá striktní pravidla. Zdravotní klauni mají vlastní etický kodex a musí plně respektovat chod zdravotnického zařízení. V dnešní době se navíc velmi citlivě řeší ochrana práv dětí a fyzický kontakt.
Klauni se snaží vyhýbat přílišnému narušování osobní zóny, ale jak Sabina podotýká, v emočně silných situacích nelze být strojem. „Když za mnou přiběhne malá holčička a sama mě obejme, přece ji neodstrčím. Pokud člověk dělá věci s otevřeným srdcem a láskou, nemůže na tom být nic špatně,“ míní. Zároveň dodává, že pacienti mají vždy právo klauny odmítnout, což stoprocentně respektují.
Projekt „Přezůvky máme“ a kurzy vědomého umírání
Jedním z nejhlubších témat celého rozhovoru byla paliativní péče. V rámci projektu „Přezůvky máme“ jezdí zdravotní klauni ve dvojicích navštěvovat dlouhodobě či nevyléčitelně nemocné děti přímo k nim domů. Pro rodiny v těžkých životních situacích je návštěva klaunů často jediným momentem, kdy se dokážou po dlouhé době společně zasmát a odlehčit tíživou atmosféru.
Tato zkušenost přivedla Sabinu k osobnímu zájmu o téma odcházení. Absolvovala kurzy vědomého umírání a již několik let působí jako dobrovolnice v domácí péči Hospice svatého Lazara, kde doprovází umírající na jejich poslední cestě.
„Smrt byla dlouho obrovské tabu. Myslím si ale, že jako společnost jsme už na dobré cestě a osvěta se zlepšuje. Na odcházení se dá pohlížet jako na součást života, jako na přerod. Něco se rodí, něco končí. Současná medicína někdy život prodlužuje až neúnosně dlouho. Pokud člověk může v kruhu svých blízkých svobodně a v lehkosti odejít doma, je to obrovský dar.“
Kde bere klaun energii? Recept na vyhoření
Při tak obrovském energetickém výdeji – od moderování dětských show až po hospicovou péči – se nabízí otázka, jak se chránit před syndromem vyhoření. Sabina Vojtas s úsměvem odmítá, že by byla energetickým upírem, ale přiznává, že výměna energie funguje obousměrně.
- Dětské publikum: „Já sice energii vydám, ale od dětí si ji zase beru zpátky. To mě drží nad vodou.“
- Optimismus v DNA: Ve všem se snaží vidět to lepší a k životu přistupuje s lehkostí.
- Aktivní psychohygiena: Klíčem k dobití baterek je pro ni neustálý pohyb, cestování, cvičení, meditace, ale především útěk do klidu – na procházky do přírody a do lesa.
Rozhovor v podcastu WESTcast ukázal, že pod maskou s červeným nosem se nemusí skrývat jen laciné vtipy, ale hluboká lidskost, která dokáže přinést světlo do míst, kde je to nejvíce potřeba – ať už je to na začátku života, nebo na jeho samotném konci.
zdroj: WESTcast
