Článek
EuroNCAP dnes považuje za normu, když je auto samo schopno před kolizí zastavit, nebo se jí vyhnout držením se v pruhu. Dnes se ale vrátíme do doby, kdy bezpečí posádky měl ve svých rukách téměř výhradně řidič.
Psal se rok 1953, když si o rok dříve vyvinutý vzduchový pytel, tedy airbag nechal John W. Hetrick patentovat. O v budoucnu převratnou technologii ale automobilový průmysl dlouho nestál. Hetrikův patent po sedmnácti letech propadl a jemu nepřinesl žádný zisk. Až o 14 let později byla totiž patentována další důležitá technologická novinka – senzor nárazu. Teprve s ním dávalo využití airbagu smysl.
První testovací sérii vozů vybavených airbagem ukázal v roce 1971 Ford a o rok později přišla řada na vůz, který se považuje za skutečně první sériovku vybavenou tímto dnes neodmyslitelným bezpečnostním prvkem. Šlo o Chevrolet Impala pro rok 1973. Airbag byl výbavou na přání a koncern GM s ním příliš velkou díru do světa neudělal. Ačkoli se v následujících třech letech dostal do ceníků několika dalších amerických automobilek, po Spojených státech se v polovině sedmdesátých let prohánělo pouze asi 10 tisíc aut se vzduchovým pytlem. Úspěch tak tato technologie slavila až v původně rezervované Evropě, konkrétně u Mercedesu-Benz W126 ze začátku osmdesátých let.
Dnešní experti na bezpečnost automobilů by při pohledu na technickou specifikaci prvních vzduchových pytlů minimálně pozvedali obočí. Už z dobových snímků je patrný nebetyčný rozdíl jednak v objemu airbagu a jednak v jeho orientaci vůči osobám na palubě. Jejich z dnešního pohledu správnou funkci navíc umožnila až instalace předpínačů napětí bezpečnostních pasů. S tou přišel v osmdesátých letech také Mercedes-Benz, který airbag jako první prezentoval jako součást složité bezpečnostní výbavy a ne jako možnou náhradu té stávající, například právě bezpečnostních pásů. Jiná doba, co říkáte?
zdroje:
Zpětné zrcátko
