Hlavní obsah
Názory a úvahy

Automobilová média jsou závislá na autech od automobilek. Může být test opravdu nezávislý?

Foto: Florian Pépellin/Wikimedia Commons/CC BY-SA 4.0

Škoda Peaq na Tour de France

Auto na test většinou nepřijede z kapsy redakce. Zapůjčí ho automobilka, která zároveň kupuje reklamu a rozhoduje o přístupu k novinkám. Nezávislost tím nekončí, ale musí být vidět.

Článek

Testovací vůz není úplatek, ale závislost vytváří

Automobilová žurnalistika má jeden nepříjemný technický problém: auto je drahé, velké a rychle se obměňuje. Běžná redakce si nekoupí každou novinku za milion, aby ji týden zkoušela a pak se jí zbavila. Většina testů proto vzniká na autech zapůjčených dovozcem, importérem nebo přímo automobilkou. Někdy jde o krátkou lokální zápůjčku, jindy o zahraniční prezentaci, kde výrobce zaplatí trasu, organizaci a často i část zázemí.

To samo o sobě neznamená, že je test koupený. Bez press vozů by čtenář dostával méně informací, později a od menšího počtu redakcí. Jenže předstírat, že v tom není vztah závislosti, je naivní. Automobilka rozhoduje, komu auto půjčí, kdy ho půjčí, jakou výbavu pošle a jestli redakci pozve na další akci. Médium zase ví, že bez přístupu k autům bude pomalejší než konkurence.

Právě tady vzniká nejjemnější tlak. Nikdo nemusí zvednout telefon a říct: napište to hezky. Stačí, že novinář ví, odkud auto přišlo, kdo inzeruje na webu a kdo mu příště může zavřít dveře. Nezávislost se proto nepozná podle toho, že redakce tvrdí „nás nikdo neovlivňuje“. Pozná se podle toho, jestli umí napsat nepříjemnou větu i o značce, od které bude zítra potřebovat další vůz.

Největší problém není půjčené auto, ale zatajený vztah

Čtenář nemusí řešit interní logistiku redakce. Má ale právo vědět, jestli testované auto dodala automobilka, jestli šlo o placenou spolupráci, jestli článek vznikl na pozvání výrobce a zda je text redakční, nebo reklamní. Tady začíná hranice mezi normální motoristickou žurnalistikou a šedou zónou.

Český Etický kodex novináře výslovně mluví o vyloučení činností vedoucích ke konfliktu zájmů, odmítání skryté reklamy a nepřijímání přímé ani nepřímé odměny od zájemců o reklamu. To není detail pro mediální teoretiky. U automobilových testů je to každodenní praxe: auto, cesta, hotel, večeře, bannerová kampaň, soutěž o vůz na víkend nebo partnerský projekt.

Podobně Rada pro reklamu připomíná, že Kodex reklamy se vztahuje i na internet. Pokud text fakticky slouží jako reklama, má jako reklama vypadat a být označen. Čtenář nemusí být detektiv, který z tónu článku odhaduje, jestli právě čte test, tiskovou zprávu převlečenou za zkušenost, nebo placený obsah.

Zajímavý je i pohled americké FTC, která ve svých doporučeních uvádí, že i bezplatné užívání auta na měsíc může být vztah, který má být zveřejněn. Česká pravidla nejsou stejná jako americká, ale princip je srozumitelný: pokud okolnost může změnit váhu doporučení v očích čtenáře, má o ní čtenář vědět.

Test má být nepohodlný i pro výrobce

Dobrá recenze auta se nepozná podle délky textu, počtu fotek ani krásy záběrů při západu slunce. Pozná se podle toho, jestli odpovídá na nepříjemné otázky. Jak auto jezdí na běžných pneumatikách, ne jen v nejlepší specifikaci? Kolik stojí verze, kterou lidé opravdu koupí? Jak funguje ovládání po týdnu, ne po jedné hodině? Co vadí vzadu dětem, co na okresce, co při parkování, co při nabíjení a co po prvním dešti?

Automobilky přirozeně posílají auta, která vypadají dobře. Hezká barva, velká kola, silnější motor, nejvyšší výbava, voňavý interiér, pečlivě připravený kus. To je pochopitelné. Redakce ale nesmí zapomenout, že čtenář často kupuje úplně jiné auto: základnější motor, menší kola, látkové sedačky, horší světla a výbavu osekanou leasingovým limitem. Test nejdražší verze může být užitečný, ale nesmí se tvářit jako zkušenost s autem „od“.

Proto je cennější test, který měří, porovnává a přiznává limity. Spotřeba podle vlastní trasy. Prostor podle reálného používání. Kritika dotykového ovládání, pokud zdržuje. Poznámka, že skvělé svezení stojí na příplatkovém podvozku. A také odvaha napsat, že auto není špatné, jen za své peníze nedává smysl.

Úplná čistota je drahá, transparentnost levnější

Existuje tvrdší model nezávislosti. Consumer Reports uvádí, že testovaná auta anonymně kupuje, místo aby je bral od výrobců. To je ideál: stejný vůz jako zákazník, stejná cesta přes dealera, žádné vybrané press auto. Jenže takový model je extrémně drahý a pro většinu českých médií nereálný.

To ale není omluva pro neprůhlednost. Když redakce nemůže auta kupovat, může aspoň jasně napsat, kdo vůz zapůjčil, jak dlouho ho měla, zda šlo o placenou spolupráci, jakou přesnou verzi testovala a co si ověřila sama. Může oddělit obchod od redakce. Může odmítnout texty, které jsou jen přepsaný marketing. Může dát prostor dlouhodobým zkušenostem majitelů, servisním datům a srovnání s konkurencí.

Může být automobilový test opravdu nezávislý? Ano, ale ne automaticky. Půjčené auto nezničí nezávislost samo o sobě. Zničí ji ticho kolem podmínek, strach z kritiky a ochota tvářit se, že čtenář nepozná rozdíl mezi testem a reklamní náladou.

Nejlepší motoristická média proto nemají dokazovat, že s automobilkami nemají žádný vztah. To by nebyla pravda. Mají dokazovat, že ten vztah umějí přežít bez ohnutého názoru.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz