Článek
Svoboda za volantem dostala tvrdá čísla
Německá dálnice bez rychlostního limitu je automobilový mýtus. Pro jedny symbol svobody, pro druhé drahý anachronismus. V zemi, která staví část své identity na autech, je to citlivější téma než leckterá daňová reforma. Stačí vyslovit slovo „Tempolimit“ a debata se během pár minut změní v kulturní válku.
Jenže emoce teď znovu narážejí na data.
Ruhrská univerzita v Bochumi zveřejnila výsledky studie, podle níž se u lokálních úseků s limitem 120 km/h snížil počet nehod s lehce zraněnými o 9 procent, s těžce zraněnými o 26 procent a počet smrtelných nehod o 35 procent. Přepočet na všechny dosud neomezené části německých dálnic vychází tvrdě: ročně by mohlo ubýt zhruba 58 obětí, 904 těžce zraněných a 1 375 lehce zraněných.
To už není hádka o pocit. To je otázka, kolik životů stojí právo jet 220 km/h.
Autoři sami upozorňují, že přenos výsledků na celé dálniční síti má své limity. To je férové. Dálnice nejsou laboratorní trubice. Liší se provozem, počasím, intenzitou dopravy i chováním řidičů. Přesto jde o jednu z nejzajímavějších ran do oblíbeného argumentu, že plošný limit je hlavně ideologická buzerace bez většího efektu.
Emise nejsou hlavní, ale také nezmizely
Zastánci neomezené rychlosti často tvrdí, že klimatický přínos limitu je malý. A částečně mají pravdu v tom, že samotný limit 120 km/h nespasí dopravu. Jenže „nespasí“ neznamená „nemá smysl“.
Spolkový úřad pro životní prostředí uvádí, že kombinace limitu 120 km/h na dálnicích a 80 km/h mimo obec by v Německu mohla ušetřit 6,6 milionu tun CO₂ ekvivalentu a zhruba 2,8 miliardy litrů paliva ročně. Samotný rychlostní efekt má podle úřadu přinést okamžitou úsporu 4,9 milionu tun CO₂ ekvivalentu.
Jiná, opatrnější čísla nabízí studie pro německé ministerstvo dopravy, která u limitu 120 km/h na dálnicích pracuje s úsporou 2,9 milionu tun CO₂ u osobních aut. Rozdíly vznikají hlavně kvůli metodice: někdo počítá jen přímý efekt nižší rychlosti, jiný i změny chování řidičů a volbu tras.
Přeloženo do normální řeči: nikdo seriózní netvrdí, že limit vyřeší dopravu. Ale skoro všechny seriózní výpočty říkají, že by něco ušetřil. Palivo, emise, hluk a podle novějších dat i lidské životy.
Problém není technika, ale ego
Německé dálnice nejsou celé bez omezení. Už dnes je řada úseků regulovaná kvůli provozu, stavbám, hluku nebo bezpečnosti. ADAC připomíná, že významná část dálniční sítě už nějaký limit má a že účinek plošného omezení závisí na konkrétních úsecích, provozu i rychlostech, které se tam skutečně jezdí.
A právě tady se z technické otázky stává politický problém. Na přeplněné dálnici u Mnichova stejně nikdo dlouho nepojede 250. Jenže na volnějších úsecích vznikají velké rozdíly rychlostí. Jeden jede 120, druhý 180, třetí se při předjíždění bojí pohnout vlevo. Výsledek je nervozita, prudké brzdění a chyby, které při dálniční rychlosti nebývají malé.
Neomezená rychlost tak není jen radost pro schopné řidiče v dobrých autech. Je to i systém, který trestá slabší odhad, horší koncentraci a běžné lidské chyby mnohem tvrději. Kdo někdy v Německu předjížděl kamion a v zrcátku mu během pár vteřin vyrostlo SUV v levém pruhu, ví přesně, o čem je řeč.
Limit 120 km/h by nebyl konec světa
Pro odpůrce by plošná stodvacítka znamenala symbolickou porážku. Pro běžného řidiče by to ale nebyla žádná dopravní apokalypsa. Delší cesta by se protáhla jen omezeně, protože průměrná rychlost na reálné dálnici není rychlost z prázdného nočního úseku. Naopak by ubylo extrémních rozdílů, zbytečného brzdění a spotřeby, kterou vysoké rychlosti ženou nahoru brutálně rychle.
Německo se tomu brání hlavně z principu. Ne proto, že by neexistovala data. Ta existují. Jen narážejí na hluboce zakořeněnou představu, že rychlá jízda je poslední kousek motoristické svobody, který stát ještě nesebral.
Jenže svoboda na dálnici není soukromý majetek v levém pruhu. Sdílí ji rodina v kombíku, řidič dodávky, kamion, motorkář i člověk, který prostě jen jede domů.
Limit 120 km/h by z německých dálnic neudělal nudný skanzen. Jen by posunul hranici od automobilové romantiky k racionálnějšímu provozu. A čím víc studií ukazuje úsporu paliva, emisí a nehod, tím hůř se bude obhajovat, že právo jet neomezeně má větší cenu než lidé, kteří by kvůli nižší rychlosti možná vůbec nezemřeli.
