Článek
Radar dává prostor přístroji, ne řidiči
„Padesát plus tři“ zní mezi řidiči skoro jako nepsané pravidlo. Jenže zákon žádnou rezervu navíc nedává. Nejvyšší dovolená rychlost je prostě nejvyšší dovolená rychlost. V obci obvykle 50 km/h, mimo obec 90 km/h, na silnici pro motorová vozidla 110 km/h a na dálnici 130 km/h, pokud značky neurčí něco jiného. Jasně to vymezuje zákon o silničním provozu.
Odečet se týká až výsledku měření. Policie ČR uvádí, že u rychlosti do 100 km/h zohledňuje možnou chybu přístroje 3 km/h; nad stovku jde o 3 procenta z naměřené hodnoty. Když radar v padesátce ukáže 53 km/h, pro sankci se pracuje s rychlostí 50 km/h. Jakmile ale ukáže 54 km/h, po odečtu zbývá 51 km/h a limit už překročený je.
To není drobná slovní hříčka. Tři kilometry nejsou zóna, v níž se smí jet rychleji. Jsou pojistka, aby člověk nedostal postih za hodnotu, kterou nelze kvůli vlastnostem měřidla prokázat bez pochybností. Policie tak vychází z nejnižší rychlosti, kterou lze při daném výsledku spolehlivě přičíst právě měřenému autu.
I radar musí být pod kontrolou
Měření rychlosti není kouzelný snímek, který automaticky vyřeší každou pokutu. Rychloměr používaný k sankcím musí mít platné metrologické ověření. Policie vysvětluje, že silniční rychloměry pro dohled podléhají povinnému ověřování a doba jeho platnosti je jeden rok. U konkrétního případu proto není podstatné jen číslo na fotografii, ale i to, zda měřidlo mělo platné ověření a bylo použito podle pravidel.
To ale není návod, jak se vykroutit z každé pokuty. Platný radar, řádně pořízený záznam a započtená nejistota měření dávají úřadu velmi pevný základ. Příběhy o tom, že „radar určitě kecá“, obvykle končí ve chvíli, kdy řidič zjistí, že neřeší pocit, ale ověřené měřidlo, fotku, čas, místo a registrační značku.
Rozdíl je také mezi zákonným odečtem možné chyby a interním nastavením automatického měření. Některá města mohou záznamy filtrovat tak, aby neposílala k řešení úplně každé malé překročení. To ale není rychlost navíc, na kterou by měl kdokoli právní nárok. Je to jen způsob, jak správce systému pracuje s množstvím záznamů.
Pokuta nezačíná až u velkého průšvihu
Malé překročení nemusí znamenat body, stále ale může znamenat pokutu. Aktuální přehled BESIPu rozlišuje sankce podle toho, o kolik řidič limit překročil, a výrazně tvrději dopadají hranice 20 km/h v obci nebo 30 km/h mimo obec. Ještě výš, při překročení o 40 km/h v obci nebo 50 km/h mimo obec, už hrozí šest bodů, vysoká pokuta a zákaz řízení.
Pro řidiče je podstatné, že tyto hranice se posuzují až po odečtu nejistoty. Pokud tedy radar naměří v padesátce 73 km/h, odečtou se tři kilometry a hodnotí se překročení o 20 km/h. Neznamená to ovšem, že bylo možné jet 73. Jen se správně určí, jak závažný přestupek je možné prokázat.
Stejná logika platí i u automatických kamer. Nejde o to, jestli řidič „jen trochu přetáhl“ číslo na značce. Měří se, odečte se možná chyba a až pak se rozhoduje, zda vznikl přestupek a jaká sankce mu odpovídá.
Tolerance se na silnici nezastaví
Nejhorší na představě tří povolených kilometrů je, že mění způsob uvažování. Řidič přestane brát limit jako strop a začne hledat, co si může přidat. Jenže rychlostní limit je stanovený pro místo, provoz a rizika, která nevidíte za další zatáčkou. Neprodlouží se proto, že radar odečte technickou nejistotu.
V zóně 30 km/h může být rozdíl mezi třicítkou a pár kilometry navíc přesně ten prostor, který chybí při reakci na dítě, cyklistu nebo auto vyjíždějící z řady zaparkovaných vozů. Na dálnici se zase malé překročení často postupně změní ve větší, protože řidič začne hranici brát jako doporučení.
Tři kilometry tedy nejsou ústupek řidičům. Jsou ústupek fyzice měření. Kdo chce mít jistotu, že se do nich nikdy nevejde, nemá hledat rezervu v zákoně. Má nechat rezervu na tachometru.
