Zákaz spalovacích motorů po roce 2035: Klimatická nutnost, nebo politické přání?

Evropská unie neschválila příkaz sešrotovat benzinová a naftová auta. Současné nařízení stanoví výrobcům průměrný emisní cíl pro nově registrované osobní vozy a lehké dodávky: od 1. ledna 2035 má být proti roku 2021 snížen o 100 procent. Praktickým důsledkem je, že nová auta uváděná na trh musí být z pohledu výfukových emisí CO₂ nulová. Nejde však o zákaz jezdit se stávajícím autem, kupovat ojetiny, opravovat je ani provozovat čerpací stanice.

Přesnější označení proto zní „standard CO₂ pro nová auta“, ne zákaz spalovacích motorů. Je to méně úderné, ale pravdivější. Základní rámec stále obsahuje nařízení EU o emisích nových aut a dodávek.

Platný cíl 100 procent ale nemusí být posledním slovem. Evropská komise v prosinci 2025 navrhla snížit výfukový cíl pro rok 2035 na 90 procent. Zbývajících deset procent by výrobci dorovnávali kredity za udržitelná obnovitelná paliva a nízkouhlíkovou ocel vyrobenou v Unii. Tento návrh by nechal prostor také pro některé hybridy, vozy s prodlužovačem dojezdu a spalovací motory.

Podstatné je slovo „navrhla“. Změna dosud není účinným právem; legislativní spis 2025/0420 čeká na další rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady. Záznam legislativního procesu jej stále vede jako neuzavřený. Není proto poctivé tvrdit, že Brusel už zákaz zrušil, stejně jako není poctivé říkat, že od roku 2035 spolehlivě zmizí každý nový vůz se spalovacím motorem.

Ani navržených devadesát procent by nebylo volnou vstupenkou pro libovolné auto na benzin. Jde o výpočet průměru celé flotily výrobce a o přesně omezené kredity, ne o právo nalít do běžného motoru symbolické množství e-paliva. Komise sama popisuje variantu jako větší technologickou flexibilitu, nikoli návrat k dosavadnímu trhu. Její návrh proto mluví o kombinaci elektrických, vodíkových, hybridních i spalovacích řešení.

Tvrdit, že snižování emisí z dopravy je jen politické přání, nedává smysl. Spalování fosilních paliv vypouští CO₂ a osobní auta zůstávají součástí problému, který Evropa řeší kvůli vlastním klimatickým závazkům. Zároveň ale žádný fyzikální zákon neurčuje právě datum 1. leden 2035. To je politické rozhodnutí: má donutit výrobce, energetiku i státy investovat dostatečně rychle.

Právě zde se láme důvěryhodnost celého plánu. Nestačí napsat cíl do nařízení. Musí existovat dostupná auta, funkční nabíjení i síť, která zvládne více elektrické energie. A především nesmí vzniknout dojem, že „bezemisní“ znamená bez jakékoli ekologické stopy. Evropský standard měří CO₂ z výfuku, nikoli kompletní stopu výroby baterie, elektřiny či recyklace.

Kdo si dnes koupí nové auto se spalovacím motorem, nebude ho muset za devět let odstavit. Kdo čeká na elektrický vůz, nemá důvod pořizovat ho jen ze strachu, že mu zítřejší zákon zavře dveře. Rozumné rozhodnutí pořád stojí na nájezdu, ceně energie, možnostech nabíjení a na tom, jak dlouho chce člověk auto držet.

Rok 2035 je nutný tlak na změnu, ne magické řešení všeho. Zásadní není spor o slogan „zákaz“, ale zda Evropa dokáže nabídnout reálnou alternativu dřív, než z regulace udělá další drahý důvod, proč si lidé budou nechávat stará auta co nejdéle.