Článek
Byla první adventní neděle, 15:30 odpoledne a já v Praze nastoupil do vlaku směr Ostrava. Byli jsme zhruba v polovině poklidné cesty, když jsme zastavili v Ústí nad Orlicí. Spadla trolej v České Třebové.
Když průvodčí po půl hodině čekání oznámila, že to zabere až tři hodiny, přepadl mě nápad století. „Objednáme pizzu?“ prolomil jsem ledy v kupé neznámých lidí. Plán se jim zamlouval. Přijde ale pizza včas? Když nepřijede, budeme mít radost, že jedeme, když přijede, budeme mít pizzu. Win-win řešení. Navíc stála krásných 174 korun!
Objednal jsem čtyři pizzy, které jsem rovnou zaplatil, ať na tom pizzerie netratí. „Do hodiny doručíme,“ slibovala paní na telefonu. Po čtyřiceti minutách skutečně večeři dovezli. Když jsem šel s voňavými krabicemi nástupištěm, jiní cestující z vlaku tleskali a uznale kývali hlavou. Cítil jsem se jako skoro jako Steve Jobs, když představil první iPod.
Pizza do vlaku
Vlak bez strojvedoucího
Tady by mohl příběh končit, kdyby se nestal na českých železnicích. Čas plynul a začaly se objevovat zprávy, že koridor je zprovozněný. Měla pro nás přijet dieselová lokomotiva, vzít nás přes problematický úsek a pak jsme měli pokračovat dál. Průvodčí ve vlaku oznámil, že do půl hodiny skutečně pojedeme. Lokomotiva projela kolem: „Jsme zachráněni!“ mysleli jsme si.
Po třiceti minutách jsme ale stále byli na místě. Už celkem pět hodin. Kolem projížděly vlaky. Zprava, zleva. A frustrace narůstala. Co se stalo? Náš strojvedoucí překročil možnou dobu řízení a hledala se náhrada. „Už nemůžu řídit, musíme počkat, než mě někdo vystřídá,“ řekl mi, když jsem využil své novinářské dovednosti z regionální redakce a šel jsem se ho zeptat. Na otázku, kdy to bude, odpověděl, že nikdo neví.
Chápal jsem to. Akorát byla škoda, že nám nikdo neřekl, ať přestoupíme do vlaku na druhé koleji, když tam ještě byl. Nechali nás ve vlaku „bez řidiče“.
Ubýval toaleťák, v jídelním vozíku nebyl čaj a ostatní neměli ani pizzu. Jako cenu útěchy jsme dostali 30 Kč poukaz na nákup, kde voda stojí 39 Kč. Ta se údajně i rozdávala, k nám ale nedorazila. Když jsem se šel zeptat průvodčí, co můžeme dělat, bylo mi řečeno, že za chvíli zastaví vlak, který jede směr Žilina, a můžeme přestoupit do něj.
Domů na kole
Když druhý vlak přijel, přesunuli jsme se. V tu chvíli ale přišel další zvrat. Trakční vedení spadlo znovu! Znělo to jako špatný vtip, ale byla to pravda. Venku stála nervózní průvodčí, která se mi svěřila, že se jí chce brečet. Chápal jsem jí, její chyba to nebyla a tlak byl neskutečný. Čekali jsme tam už přes šest hodin.
Po půlnoci jsme se konečně rozjeli. Naštěstí jsem seděl ve vlaku, který měl strojvedoucího. Do Ostravy jsem dorazil ve 2:42 unavený a zničený. Cesta trvala jedenáct hodin - letecky byste se za tuto dobru dostali z Prahy do New Yorku i s přestupem.
Na zastávce Ostrava-Svinov jsem objednal řidiče sdílené taxislužby, který ale objednávku zrušil a odvezl někoho jiného. MHD jelo za půl hodiny. Stáhl jsem aplikaci na sdílená kola, nasedl na zmrzlé sedátko a s těžkým batohem začal šlapat do pedálů. Domů jsem dorazil lehce po třetí. Zdrcený, ale s adventním příběhem, na který nezapomenu.
