Článek
Prolog
Je to ale zvláštností, kolik toho vlastně jsme schopní a ochotní snést, ale nikdo to neví, protože o tom sami nemluvíme, a ti, kteří do nás občas nevědoma si toho, jak do nás řežou, rovněž si jsou nevědoma tedy toho, kolik toho vlastně snášíme. Hovoří se o lásce - ale je to ve skutečnosti jen chemická reakce za určitých fyzikálních podmínek. Což ovšem z onoho hloupého infantilního názvu dělá reálnou a mocnou zbraň v rukách (ne)přítele. Proč? - Protože tito naši protějšci dobře vědí, že když tnou, tak nás to bolí nejvíc.
Dnes je to spíše na odlehčení (no spíš ne), ale doufám, že moje (ne)přítelkyně si tohle číst nebude, jelikož by další článek s mojí účastí mohl psát někdo jiný a hovořilo by se v něm o nalezeném bezvládném těle muže ve středním věku v kolejišti ve Středočeském kraji a fotografie s oblečením k identifikaci dotyčného.
Poprolog o tom, jak cosi nezaškatulkovatelného zaškatulkovat
Pro tematickou obraznost na začátek:
Vyplňují se u článků štítky, aby se predispozičně ukazoval lidem, kteří daný okruh témat sledují se zájmem. Když jsem začínal s tímto článkem, měl jsem vůbec problém, jak ho vlastně oštítkovat. Ono totiž láska má dost často veliký problém s finanční gramotností, lidskými právy, a povrchní pozlátkový životní styl ničí zdraví, rodiny, mezilidské vztahy, psychiku, tradice, názory… NEBO! - snad sám je názorem a zároveň už i tradicí? Proč dávat najevo něčím okázalým a zbytečným, v jádru nepravdivým, tedy dezinformačním něco, co má být na první pohled jasné a samo má tu hodnotu nejvyšší? Jak můžeme být neustále zběsile nuceni utrácet a povinně nalhávat proto, abychom v jádru laciným kýčem ukázali nesmrtelnou hodnotu a bezmeznost, které nelze zaplatit?
Na facku
Tady se na scéně objevují bezcitné city a dělají z nás skutečné mentálně neefektivní jedince.
Něco, čemu říkám „demence doby“ nás totiž vede na jedné straně k tomu, že umíme kňourat a být hnusní na své protějšky, protože nám nepřinesli tu z* (něco vulgárního spojeného se stolicí) čokoládu se z* (to samé) kytkama a nevzali nás na tu s* (něco o ženách, které odvozují svůj název od toho, že své řemeslo nemohly provozovat na dohled od hradeb města a musely tak stát nejblíže až za první zatáčkou) večeří, kde ten d* (nečo od mentální choroby) hnus za šílený prachy prostě bylo potřeba vyfotit všem i s tím d*(jiný problém s mentálním zdravím) balónkem! A samozřejmě nejlíp zlato a diamanty.
Na straně druhé jsme na odpor svého rozumu ochotní takovou vynucenou hloupost udělat a pohřbít svoji finanční gramotnost v době, kdy podle relevantních dat z nás pomalu 2/3 dřou bídu s nouzí.
V obou případech mne svrbí dlaň. Jedna z těchto osob by zasloužila pár facek za své hnusné chování. Ta druhá za svoji blbost.
Usměj se a vykrvácej
Asi nejsem jediný, kdo si všiml, nakolik jsme v úpadku. Skoro 2000 let lidem stačilo, že si na Vánoce sedli spolu, popovídali a dali si něco teplého k jídlu. Dnes se naskrz Svátky nese hysterický křik a odporné urážky, že jedni neskočili po hlavě do dluhové pasti proto, aby druzí dostali něco, co sice chtějí, ale jejich nicotnost si to v žádném případě nezaslouží. Zvláštností toho i je, že čím je ten daný jedinec lidsky bezcennější, tím větší jsou jeho nároky a agresivita, s níž se jich dožaduje.
Ono to ale nejsou jenom Vánoce. Je to Valentýn, výročí, 1. Máj, narozeniny, svátek, státní svátek, pátek, 1. den po výplatě… Žijeme ve světě, kdy na základě chemické reakce jedna skupina lidí využívá tu druhou k tomu, aby ji strhla a vysála totálně ze všeho. Vztahy plné patologických jevů chování, které ač by měly vést k osvěžení a nabytí pozitivního myšlení, jsou daleko větším stresorem, než je vlastně práce a vůbec to ne zrovna úžasné dění v naší politice financích a tak porůznu na naší planetě. Mnoho lidí zažívá teror, který mylně nazývá vztahem. Tento teror jim ničí zdraví, bere elán do práce i života, zbavuje je finančních prostředků, které jsou zbytečně vyhazovány oknem za nic a přitom by mohly sloužit k vytváření skutečných dlouhodobých hodnot. A tohle už vážně nejsou hezké historky k pivu. - Pokud na něj tedy ještě vůbec zbylo.
Kde se v nás bere to, že zas a znova to s obtížemi vydýcháme a ač víme, že je to děs a čirá hrůza, které nám do pěti let přivodí infarkt nebo mrtvici, se zase chápeme ochoty se sebezapřením a znovu se do tohoto sebevražedného útoku vrhneme?
Proč jsme ochotni to kousat a namísto toho, abychom vrazili pořádnou facku tomu, kdo si to zaslouží, opět drtíme písek mezi zuby a s bílým šátečkem klopíme hlavy před tyranií?
Proč tohle děláme v osobním, pracovním i politickém životě? Jsme skutečně takovou ubohou masou slabochů?
Zkuste taky trochu být
Jasně. Jsme národ generálů, trenérů, prezidentů, velitelů a expertů na všechno a hlavně na to, jak všichni všechno dělají špatně, ale my oproti tomu víme, jak se to má dělat dobře, jenomže na to nemáme čas, to všem ukázat, protože jsme pořád v práci, hospodě, u televizky a taky spíme a tak pořád dokola. Tohle celé je jedno. Všichni umíme skvěle velet a všem říct, jak to dělají špatně. Ale když to někdo řekne nám, pak je problém a buď jsme zlomení, nebo uražení. Proč? - Protože vlastně nejsme. Povídáme si o obecných věcech, ale vlastně nic pořádného není naše a nemáme se čím chlubit, protože pořád jenom žvaníme, nebo mlčíme, když bychom měli mluvit.
Co s tím? Najděte si něco vlastního, sdílejte to s těmi, kterým je to vlastní taky. Nenechte sebou zbytečně vorat a věnujte čas těm, kteří Vás nebudou využívat, ale budou si Vás užívat. Nehledejte rozum tam, kde po vás vyžadují marnotratnost a vy jste tím cizím, z kterého krev neteče. Vykašlete se na utrácení za oslavy něčeho, co prostě slavit nechcete. Utrácejte za to, co Vám skutečně bude dělat radost. Naučte se poslouchat. Naučte se ptát se. Naučte se ale také kdy říkat ano, kdy ne a kdy a jak mlčet. Hlavně se nebojte problémy řešit, namísto toho, abyste v nich nehybně setrvávali.
Slova „chlapáka“
Naštěstí jsem v tomhle všem trochu auťák, takže trpím jistou mírou zarputilosti a chladnokrevnosti, čili podobným tlakům celkem slušně umím odolat. Naneštěstí jsem si nahrubo spočítal, že podle nároků mé (ne)přítelkyně bych měl do konce roku podle jejích představ a potřeb najít po kapsách volných cca 65.000.000,--CZK. Ano, - to je vskutku děsivé. Ale dostal jsem odklad. - Prý neslaví Valentýna, ale až 1. Máje. Taky doufám, že mne každá kytka nebude stát 3.000,--CZK, jako ta poslední a nebudu muset pokaždé k ní kupovat i křišťálovou vázu, jako minule od jednoho z renomovaných českých výrobců. A mezi tím jí budu muset nějak šetrně vysvětlit, že to asi letos našetřit nestihnu. Snad mě moc nezbije.
