Krušné časy větrníků

Právě na kopcích okolo mohou v budoucnu stát další větrné elektrárny, které by Česku pomohly splnit mezinárodní klimatické závazky. Před pár lety však investor narazil na odpor místních. Změnila se nějak situace? Promluvila do názorů místních postupující klimatická krize? Za jakých podmínek by byli schopni akceptovat další větrníky v blízkosti obce? To chceme zjistit.

Pouhými sto třiceti sedmi lidmi obývaná Moldava leží v severozápadním výběžku Česka. V minulosti tudy vedla trať do Německa, dodneška se zachovala cenná nádražní budova. Úděl poslední obce před přejezdem hranic tak připomínají jen známé vietnamské obchůdky s neonovými nápisy.

Když do sálu penzionu přicházejí první místní, padá ze mě obrovská tíha. Dostat v jeden večer dvě desítky obyvatel malé obce na jedno místo, požádat je o dvě hodiny jejich času, získat jejich názory, rozproudit debatu, nenaštvat je a poděkovat chlebíčkem, se zdálo před pár měsíci jako nemožný úkol. Zvláště v době pandemie covidu-19 při nutnosti ukázat alespoň výsledek testování a při neopomenutelném faktu, že tu nikdo žádné další větrné elektrárny aktuálně stavět nemůže, protože Krajský úřad Ústeckého kraje mu nevydá povolení.

Už od počátku je jasné, že tady téma větrné energetiky rezonuje silně. Po krátkém teoretickém úvodu o ochraně klimatu a obnovitelných zdrojích se rozjíždí debata. Účastní se jí i starostka Moldavy Lenka Nováková a úředník ze sousedního Saska Jens Uhlig, který plánuje rozvoj větrných elektráren v okrese Chemnitz a pomůže nám svými znalostmi všech větrníků v Krušných horách. Přijelo i několik sousedů z okolních německých obcí. Potenciální investor, který aktuálně žaluje Ústecký kraj, koncern Energetický a průmyslový holding (EPH), zástupce nemá. Vedoucí Odboru životního prostředí Krajského úřadu Ústeckého kraje kapacity také neměla.

Kořeny sporu o další větrné elektrárny nad obcí sahají devět let zpět, kdy stát ještě garantoval výkupní ceny elektřiny a také provozní podporu. Ta sice pro nové projekty skončila v roce 2015, nicméně majitel EPH Daniel Křetínský v roli investora od záměru nikdy úplně neodpustil. Původní projekt osmnácti nových větrníků se různě mění, stejně jako návrhy smlouvy s obcí. Nemění se však odpor obyvatelů obce. Ačkoli až na konci debaty zaznívá, že majitelkou pozemků pod plánovanými elektrárnami je současná starostka obce, nikdo není překvapený, tato informace je veřejně známá.

Obyvatelé Moldavy se shodují, že s nimi dosud nikdo záměr na takovém setkání neprobíral. Ani dnes tu investor není a těžko se jim věří našemu vysvětlení, že my opravdu chceme jen znát detaily sporu, investora nezastupujeme. Spoluúčast na rozhodování o tom, jak bude vypadat krajina kolem Moldavy, se podle nich nekonala a nekoná.

Tato situace není v Česku ojedinělá. Současná praxe ukazuje, že ani při projednávání plánů takzvané spravedlivé transformace, na kterou se připravuje také od uhlí odstupující Ústecký kraj a díky kterému očekává finanční pomoc z Evropské unie v řádech miliard korun, je míra transparentnosti a participace velmi nízká. To potvrzuje průběžná zpráva organizace CEE Bankwatch z léta 2021. Ta také upozorňuje, že prostředky určené středním a malým podnikům a obcím si podle současného plánu rozeberou spíše velké společnosti. Zda zbyde na rozvoj například komunitní energetiky s účastí obyvatel, například i v Krušných horách, zůstává nejasné.

Většina Moldaváků se o kauze výstavby nových větrníků dozvěděla až z oznámení o procesu EIA, jejíž posudky si zadal zpracovat jak investor, tak Ústecký kraj. Největší emoce vyvolává spor kolem území zvaného Žebrácký roh, které je pod ochranou Natura 2000 a Ptačí oblasti Východní Krušné hory. „Když jednou stát určil pravidla, neměl by je porušovat, ani kvůli výjimce pro větrníky,“ zaznívá sálem. Pravidla, která by jasně říkala, kde se větrníky stavět mohou, Česko nemá. A to je podle místních chyba. „Nehledě na to, že stát investoval nemalé prostředky do ochrany tohoto území, a takto by byly ztraceny,“ dodává obyvatelka obce. Další namítá, že obec neměla stanovisko EIA ignorovat, a od záměru měla už dávno odstoupit.

Předmětem ochrany je přítomnost tetřívka obecného. Koncern EPH nyní žaluje Ústecký kraj kvůli zamítnutí stavby, protože posudek, co nechala firma vypracovat, říká, že populace tetřívka nebude větrníky dotčena. To, že si investor dnes ani předtím neudělal čas na debatu s místními, berou všichni bez výjimky jako důkaz pohrdání jejich názory. „Místo diskuse si nás investor koupil,“ burácí jeden z mužů a dav nadšeně tleská. Kompenzace, které by podpisu smlouvy obci připadly, podle nich na věci nic nemění. Ač podle slov starostky Novákové by zajistily roční rozpočet obce, za který se dá například pořídit školka. Podle informací Lidových novin z roku 2017 šlo o čtyři miliony při podpisu smlouvy s obcí a další minimálně dva miliony každý rok.

Výše zmíněné vlastnictví pozemků současnou starostkou obce tak ilustruje, jak proces výstavby obnovitelných zdrojů v Česku vypadat nemá. Zkušenost obyvatel Moldavy zablokovala jakoukoliv debatu o možnosti umístění obnovitelných zdrojů třeba na jiné pozemky.

Na argument, že Krušné hory přeci trpěly kvůli těžbě uranu už dost, se nedá z odborného hlediska nic namítnout. Nakolik ale musí trpět kraj, který si ještě dlouho ponese i následky těžby černého uhlí, je už otázka jiná. Větrný potenciál severozápadní hranice s Německem, patřící k největším v republice, nemusí jako zásadní argument stačit. „Proč to nevzniká v jiných částech Česka?“ ptá se další obyvatel. Navrhuje nevyužívaná opuštěná území jako Ralsko nebo Doupovské hory. „Proč zabírat tyto plochy, kde žijí lidé? Proč to nevyroste někde v rámci těch vytěžených oblastí, v rámci té měsíční krajiny?“ ptá se ještě a dostává odpověď, že všude bohužel tolik nefouká. Další namítá, že kdyby s tím přišli v například do CHKO Beskydy nebo Jeseníky, vyhnali by je.

Když ale místním položíte otázku, jak by tedy transformaci energetiky řešili, utíkají ke zdánlivě všespásnému řešení, k jádru. A to i ti, kteří paradoxně argumentují nutností ochrany cenných území. Případně spoléhají na neexistující modulární reaktory, které zatím nejsou komerčně využitelné a u kterých není vůbec znamé, jaká bezpečností opatření by si vyžádaly.

Jaderný fenomén se následně objeví i u obyvatel Olberhau, nedalekého saského městečka, které plánuje vyměnit šest ze svých mnoha větrných turbín točících se nad obcí. S pomocí energetických expertů vyvracíme všechny domněnky a nepravdy, ale nečekáme, že se nám podaří názory lidí nějak zásadně zlomit.

Situace ale není tak černobílá, jak by se ze sousedského setkání na Moldavě mohlo zdát. Jen o pár desítek kilometrů dál, v Nové Vsi v Horách, si naopak tamní starosta David Kádner jako zástupce bezmála pěti set obyvatel další větrné elektrárny přeje. K šesti starším modelům v provozu o celkovém výkonu třináct megawattů by obec ráda přidala dalších osm, každý o výkonu dva megawatty. Z každé turbíny má obec deset tisíc měsíčně, ročně jí tedy do rozpočtu přiteče téměř milion korun.

„V dobách vzniku prvních větrníků jsme mezi všemi dělali anketu a drtivá většina byla pro. Samozřejmě i dnes najdete lidi, kteří pro nejsou, ale většinovou podporu větrné elektrárny pořád mají,“ vypráví Kádner. Navíc ještě před čtyřmi lety měli místní s trvalým pobytem zdarma svoz odpadu. Náklady ale hodně narostly, a tak obec musela od plné úhrady odpustit.

Obnovení stávajících elektráren a výstavba nových naráží na zásadní problém, a to je postoj Ústeckého kraje, který teď ve svých Zásadách územního rozvoje kraje nové větrné turbíny nedovoluje. „Před dvěma lety jsme měli schůzku s premiérem, museli jsme přeskočit krajskou úroveň a ukázat přímo jemu, že jsou tu obce, které mají o větrnou energetiku zájem,“ dodává Kádner. Podle něj se stát zavázal k plnění společných evropských cílů, ale v otázce větrné energetiky nekomunikuje s kraji, nemá plán a nemluví s obcemi o podmínkách, za kterých by větrníky na svém území chtěly.

S tvrzením, že větrníky ničí turistický ruch, musí nesouhlasit. „Lidem to přijde spíš unikátní, často se u turbín fotí,“ říká a ukazuje na panorama s pasoucími se ovcemi, zvlněnou krajinou a rozptýlenými domečky, do kterých větrníky za hřebenem zapadají. „Dá se na to zvyknout,“ dodává s úsměvem. Na horách není až tolik možností investic. Navíc díky pandemii objevili Krušné hory turisté a cena nemovitostí vyšplhala až na trojnásobek cen před covidem, bez ohledu na přítomnost větrných elektráren.

V České republice se přitom větrné elektrárny téměř nestaví. „V Česku je podíl větrné elektřiny v síti kolem jednoho procenta, v sousedním Rakousku, kde je podobný větrný potenciál i hustota zalidnění, je to deset procent,“ řekl pro Ekolist Martin Mikeska z Komory obnovitelných zdrojů. Celkový instalovaný výkon větrných elektráren činí v Česku 340 MW, zatímco v Rakousku 3 120 MW.

O důležitosti uznání ze strany zainteresované veřejnosti i politicko-institucionálních faktorů píše také Bohumil Frantál z Ústavu geoniky Akademie Věd ČR v publikaci Větrná energie v České republice (2010). Jeho studie z časů prvního velkého rozvoje větrné energetiky v Česku dokládá, že do procesu vstupují nejen objektivní, ale také velmi subjektivní názory a preference různých zájmových skupin – investorů, rezidentů, rekreantů, místních i regionálních politiků, ochránců přírody a dalších. „Postoje politiků a úředníků krajských či obcí s rozšířenou působností, postoje starostů obcí i názory běžných obyvatel většinou odrážejí specifické geografické životní podmínky a zkušenosti,“ říká Bohumil Frantál při své prezentaci v září 2021.

Podle Frantála lidé větrné elektrárny spíše přijímají ve více urbanizovaných, průmyslových a uhelných oblastech, v regionech s poškozenějším životním prostředím, v pohraničních periferiích s výhledem na větrníky v zahraničí, v ekonomicky slabších oblastech postižených vyšší nezaměstnaností nebo tam, kde převládají takzvané soft communities, v nichž se kvůli nižšímu vzdělání a vyšší míře sociální deprivace tolik neprotestuje.

Větrníkům naopak spíše nefandí lokality s vyšší koncentrací chalupářů a rekreantů a také sousední obce, odkud jsou lopatky vidět, ale nemají z jejich výkonu žádný finanční zisk.

Míru přijetí větrných elektráren také ovlivňuje informovanost obyvatel, postoj k inovacím a v neposlední řadě fakt, že vyšší míra souhlasu běžně přijde až po několikaleté zkušenosti s jejich provozem. Vliv také hraje dobrá zkušenost například sousední obce. Frantál shrnuje také problémy, které se při výstavbě větrných turbín nejčastěji řeší a ukazuje dobré příklady praxe. Například problém hluku se dá řešit už ve výpočtové studii využitím dostatečné vzdáleností od nejbližšího obydlí, umístěním za lesem či kopcem, kde hrají roli odrazové plochy.

Podle Frantála brání rychlejší výstavbě větrných elektráren několik faktorů. Chybějící státní podpora se nově vznikajícím projektům už snad dostane, mýty o větrnících a nízká energetická gramotnost a informovanost ale nejspíš v našich podmínkách přetrvají. Rozvoji také brání prostorová nekonzistentnost v rozhodovacím procesu, neboli to, jak různé regionální a lokální autority rozdílně interpretují národní energetickou koncepci a aplikují související legislativní normy. Dále jde o distributivní (ne)spravedlnost: projektanti a developeři musí adekvátně rozdělit ekonomické kompenzace mezi dotčené komunity (širší rozsah, dlouhodobé výnosy místo jednorázových kompenzací, možnost finančního spolupodílnictví na projektech – komunitní projekty). A posledním faktorem je prostorová dekoncentrace, jejímž cílem by mělo být neumísťovat energetické projekty jen do „obětovaných“ postižených regionů. Podílet by se na nich měly všechny kraje. Alternativou k často odmítaným velkým větrným farmám tak může být vyšší rozptýlení větrníků po vzoru jedna vesnice = jedna elektrárna nebo občanské větrné parky. Rozčílení na Moldavě tedy není ničím výjimečným, spíše jen ilustruje všechny neduhy nezvládnutého informování a rozptylování obav těch, kdo větrníky mají tolerovat za svými dvorky.

Náklady na komplexní energetickou transformaci by měl spravedlivě nést každý kraj. Kraj však netvoří jen koncepce a politici na různých úrovních, ale především jeho obyvatelé. Česko čekají velké změny, pokud chce dosáhnout klimatické neutrality. Jak napsal Karel Polanecký v čísle 5/2021 v textu Klimatická neutralita? Obrovský úkol: „Instalovaný výkon obnovitelných zdrojů energie by měl do roku 2050 dosáhnout úrovně 16 100 megawattů elektrických (MWe), což je skoro padesátinásobek dnešního stavu. To odpovídá více než pěti tisícům velkých větrných turbín s instalovaným výkonem 3 Mwe.“ Oproti řadě evropských zemí jsme při odstupování od těžby a spalování fosilních paliv zaspali. Debatu nad obnovitelnými zdroji energie za našimi dvory bychom prospat nemuseli.

Žaneta Gregorová, koordinátorka programu ekologie, Heinrich-Böll-Stiftung Praha

Text vyšel v originále v časopisu Sedmá generace 1/2022. Zkráceno.