Článek
Železná Ruda patří dlouhodobě mezi oblíbené destinace zimních i letních pobytů. Jezdí sem rodiny s dětmi, senioři, sportovci i lidé, kteří si chtějí jen na pár dní vyčistit hlavu. O to větší kontrast nastává ve chvíli, kdy místo klidu a pohody přichází tiché počítání v peněžence. Ceny v místních stáncích a horských bistrech totiž dokážou velmi rychle vrátit do reality. Ne té horské, romantické, ale té ekonomické.
Káva jako malý luxus
Zastavit se na sjezdovce na teplý nápoj bývalo kdysi samozřejmostí. Člověk si dal krátkou pauzu, zahřál se a pokračoval dál. Dnes už to pro mnoho návštěvníků samozřejmost není. V některých bufetech se cena obyčejného espressa pohybuje kolem 95 až 110 korun. Lungo vyjde klidně na 120 korun a pokud si někdo objedná cappuccino nebo latté, částka se bez problému přehoupne přes 145 korun.
Najednou nejde o chuť kávy, ale o otázku, zda má taková pauza vůbec smysl. Čaj, který by měl být nejlevnější variantou pro děti i dospělé, vychází často na 75 až 90 korun. Přitom jde mnohdy o běžný porcovaný čaj zalitý horkou vodou, bez jakékoliv přidané hodnoty.
Polévka za cenu oběda
Podobné je to s jídlem. Polévka, která dříve sloužila jako rychlé zahřátí, se dnes cenově blíží plnohodnotnému obědu. Česnečka nebo gulášová polévka stojí běžně 95 až 130 korun. Malá porce, plastová miska, jednorázová lžíce. Přesto cenovka připomíná restauraci ve městě.
V tu chvíli si mnozí uvědomí, že nejde o výjimečný zážitek, ale o nutnost, která se výrazně prodražuje. Asi největší šok přichází u položek, které si většina lidí spojuje s rychlým a levným občerstvením. Párek v rohlíku za 85 až 100 korun. Hranolky za 120 až 150 korun. Hamburger bez přílohy klidně za 190 korun.
To už nejsou turistické ceny, ale jasný signál, že běžné občerstvení se mění v luxus. Pro rodinu se dvěma dětmi znamená krátká zastávka u stánku snadno částku přes 600 korun, aniž by se kdokoliv skutečně najedl.
Není to o závisti ani kritice podnikatelů
Je fér říct, že většina návštěvníků nechápe tento problém jako útok na místní podnikatele. Energie zdražily, nájmy nejsou nízké, sezona je krátká a zaměstnance je těžké sehnat. To všechno jsou legitimní argumenty. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se hory začínají vzdalovat běžným lidem.
Ne každý přijíždí s cílem utrácet bez omezení. Mnozí sem jedou proto, aby si odpočinuli, prošli se, nadýchali se lesa a strávili čas spolu. Když se ale i obyčejný čaj stane položkou, nad kterou se dlouze přemýšlí, něco se vytrácí.
Stále častěji je vidět, že lidé si nosí vlastní termosky, svačiny a pití z domova. Ne proto, že by chtěli šetřit za každou cenu, ale proto, že rozdíl je jednoduše příliš velký. Káva z termosky vyjde na pár korun. Káva na svahu na sto padesát. Rozdíl už není symbolický, ale zásadní. Výsledkem je, že lidé kolem stánků jen projdou. Nezastaví se, nesednou si, neutratí nic. Atmosféra, která dříve patřila k horám, se pomalu vytrácí.
Pocit, že sem vlastně nepatříme
Možná nejhorší na celé situaci není samotná částka, ale pocit, který z ní vzniká. Pocit, že hory už nejsou místem pro všechny. Pocit, že běžný návštěvník je spíš překážkou než vítaným hostem. A to je škoda. Velká škoda.
Železná Ruda má obrovský potenciál být místem, kam se lidé budou rádi vracet nejen kvůli přírodě, ale i kvůli atmosféře. Jenže atmosféra se netvoří jen výhledem na lesy, ale i drobnými momenty. Třeba obyčejnou kávou po sjezdu. Dřív byla pauza na čaj automatická. Dnes je to rozhodnutí. Dáme si ho, nebo raději ne. Počkáme do hotelu. Vydržíme do města.
A právě tohle drobné váhání mění celý zážitek z hor. Místo uvolnění přichází kalkulace. Místo pohody porovnávání cen. Místo radosti z přítomného okamžiku myšlenka, kolik nás ještě čeká výdajů.
Nejde o to mít všechno levné
Nikdo rozumný neočekává ceny jako v supermarketu. Hory vždy byly dražší a většina lidí to respektuje. Rozdíl je ale mezi přirážkou a extrémem. Když se základní věci dostanou za hranici běžné dostupnosti, začíná se ztrácet rovnováha. A právě rovnováha je to, co dnes mnohým v Železné Rudě chybí.
Možná to zní jako drobnost. Káva, čaj, polévka. Jenže právě tyto drobnosti často rozhodují o tom, zda se budeme chtít vrátit. Ne kvůli sjezdovce. Ne kvůli sněhu. Ale kvůli pocitu. Pocitu, že jsme vítáni. Že si můžeme dovolit zastavit se. Že hory jsou pořád pro lidi. Železná Ruda zůstává krásným místem. To jí nikdo nevezme. Ale možná by stálo za to se zamyslet, zda cesta nevede spíš k dlouhodobé spokojenosti návštěvníků než k rychlému zisku během krátké sezony. Protože kávu si můžeme dát i doma. Ale pocit z hor ten si chceme odvézt jiný.
Zdroje textu:
autorský text, návštěva skiareálu, vlastní zážitek
