Článek
Most si řada lidí spojí spíše se šedivou průmyslovou krajinou než s něčím, co by mělo zůstat navždy zapsané v historii naší republiky. A přece právě tady se narodil Ivan Hlinka, jeden z největších mužů českého hokeje. Pokud město dostalo novodobou popularitu díky seriálu z pera Petra Kolečka, skutečnou sportovní stopu mu vtiskl právě on. Už jako malý kluk měl jasno. Sotva se naučil pořádně stát na bruslích, zamířil na led v Litvínově. Bylo mu šest let a hokej se mu okamžitě dostal pod kůži.
Nešlo o dětský rozmar ani krátké nadšení. Byla to vášeň, která ho provázela celý život a která z něj postupně vychovala osobnost, na kterou se dodnes vzpomíná s respektem. Bylo zřejmé, že talentu měl opravdu na rozdávání. Do prvního ligového utkání nastoupil už 4. prosince 1966, a to je samo o sobě výmluvné. V dresu Litvínova tehdy nastoupil proti Pardubicím a i když byl stále velmi mladý, na ledě působil sebejistě a klidně. Už tehdy bylo cítit, že z něj roste hráč, který bude mít v českém hokeji své pevné místo. Ostatně jinak by sotva ve dvaceti letech nosil kapitánské céčko. Taková důvěra se nedává jen tak. A že si ji zasloužil, potvrzuje i fakt, že se prosadil do reprezentace Československa. Na svůj věk působil vyspěle, herně i lidsky, a právě to z něj dělalo osobnost, kterou spoluhráči respektovali.
Hokejem žil od svého dětství
Na led nastupoval na postu centra a patřil k hráčům, kteří dokázali obrátit všechny zápasy. V národním týmu odehrál úctyhodných 256 utkání a vstřelil 132 gólů, což jsou čísla, která mluví sama za sebe. Byl u tří titulů mistrů světa a výrazně se podílel na tom, že se československý hokej tehdy držel na absolutní špičce mezi světovou konkurencí. V roce 1978 navíc získal Zlatou hokejku, ocenění pro nejlepšího hráče sezony. I tím se definitivně zařadil mezi osobnosti, na které se v hokejových dějinách nezapomíná.
V československé lize po sobě zanechal mnohem výraznější stopu. Nastoupil do 544 utkání a během nich vstřelil 374 gólů, což se do té doby ještě nikomu nepodařilo. Patřil tak k hráčům, na které se dalo spolehnout, a jakmile nastoupil do zápasu právě Hlinka, všichni věřili, že má mužstvo vyhráno.Na dvě sezony si pak vyzkoušel i nejslavnější hokejovou soutěž světa. V NHL oblékl dres Vancouveru Canucks a splnil si sen, o kterém většina hokejistů jen tiše sní. Nebyla to sice dlouhá kapitola, ale do jeho kariéry patří stejně pevně jako všechno, co dokázal na domácím poli. S trenérstvím začal v roce 1986 a šel do toho naplno.
Nebyla to jen další etapa po hráčské kariéře, ale skutečný krok do nejistoty, kde už rozhodují jiné věci než jen vlastní výkon. O pět let později stál u československé reprezentace, což samo o sobě vypovídá o tom, jak rychle si dokázal získat respekt. Pod jeho vedením přišel silný rok. Národní tým si odvezl bronzovou medaili z olympijských her a stejný cenný kov přidal i na mistrovství světa. Bylo to období, kdy se o něm mluvilo jako o trenérovi, který mužstvu vtiskl jasný řád a energii. Sport je ale neúprosný. V roce 1994 přišlo jeho odvolání. Dva nepovedené turnaje stačily k tomu, aby na střídačce skončil.
Když se v roce 1997 znovu objevil v reprezentaci, bylo poznat, že se celá situace mění. Do týmu se vrátil s pokorou, ale zároveň s obrovskou chutí znovu něco dokázat. A výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejprve přišla bronzová medaile z mistrovství světa ve Finsku, která mužstvu dodala sebevědomí i víru. O rok později pak přišel okamžik, na který se nezapomíná, a to olympijské hry v Naganu a zlatý triumf, jenž se navždy zapsal do české sportovní historie.
Obyčejné rozhodnutí a konec velké legendy
V roce 2004 naposledy sestavoval nominaci na Světový pohár. Reprezentaci vždycky bral jako poctu, ne jako prostor pro vyjednávání. Na tehdejší tiskové konferenci mluvil otevřeně a bez okolků. Řekl, že nikoho předem neobvolával ani nepřesvědčoval. Jména prostě napsal na seznam. A pokud by někdo o reprezentaci nestál, měl mu to říct přímo. V jeho postoji byla cítit zásadovost i jasná představa o tom, co národní tým znamená.
Téhož roku ale přišla událost, která zasáhla nejen jeho blízké, ale i celý sportovní svět. V pondělí 16. srpna si Ivan Hlinka vyrazil s přáteli zahrát golf poblíž Karlových Varů. Nic nenasvědčovalo tomu, že by ten den měl skončit tragicky. Dopoledne chtěl po hře odjet domů do Litvínova za manželkou. Krátce po půl jedenácté se však jeho vůz, Škoda Superb, střetl s protijedoucí dodávkou značky Daewoo, která patřila jedné z místních prádelen.
Náraz přišel z boku a měl fatální následky. Zpráva o nehodě tehdy otřásla celou zemí. Osudný náraz přišel právě na tu stranu vozu, kde seděl Ivan Hlinka. Podle záchranářů nebyl v tu chvíli připoutaný bezpečnostním pásem. Pozdější vyjádření znalců ale ukázalo, že ani zapnutý pás by na výsledku nejspíš nic nezměnil. Zranění, která utrpěl, byla natolik vážná, že by jim pravděpodobně nešlo zabránit. Přesto je dobré připomenout, že bezprostředně po nehodě byl ještě při vědomí a dokázal se záchranáři komunikovat.
Krátce po půl jedné se jeho stav náhle zhoršil. Ivan Hlinka zkolaboval a ani podaná injekce atropinu nepřinesla zlepšení. Lékaři se rozhodli pro okamžitý převoz na ARO, které se nacházelo v jiné části nemocnice. Během transportu však došlo k selhání životních funkcí. Ani následná resuscitace nepomohla a lékaři boj o život hokejové legendy prohráli. Ivan Hlinka zemřel 16. srpna 2004 v karlovarské nemocnici na následky vážných vnitřních zranění.
Zdroje:
