Článek
Necelý měsíc po vypuštění Sputniku 1 si Sovětský svaz připsal další výrazné vítězství ve vesmírném světě. V té době potřeboval světu ukázat, že má nad Spojenými státy navrch, a to právě v době, kdy se blížily oslavy čtyřicátého výročí bolševické revoluce. Všechno se tehdy odehrávalo ve velkém spěchu. Na bezpečný návrat družice už nezbyl čas ani prostor, a tak bylo od začátku jasné, že se s návratem vůbec nepočítá.
Oleg Gazenko, jeden z vedoucích představitelů sovětského vesmírného programu, se o této události s odstupem času rozpovídal s otevřenou lítostí a smutkem. Přiznal, že vědecký přínos experimentu nebyl takový, aby vyvážil utrpení Lajky, a její smrt ho dodnes mrzí. Její jméno přesto tehdejší propaganda využila dál ke své reklamě. Sověti po ní dokonce pojmenovali i značku cigaret, což je i dnes pro některé odborníky zcela nepochopitelné.
První pes, který poznal vesmír
Po úspěchu první družice Sputnik si podle odborníka na kosmonautiku Pavla Toufara Nikita Chruščov velmi rychle uvědomil, jak silný politický nástroj v sobě kosmické lety skrývají. Jako tehdejší první tajemník ÚV KSSS a pozdější předseda sovětské vlády pochopil, že dobývání vesmíru není jen otázkou vědy a techniky, ale také mimořádně účinným prostředkem propagandy. Úspěchy ve vesmíru měly světu jasně ukázat sílu a vyspělost Sovětského svazu. Konstruktér první družice Sputnik Sergej Koroljov původně počítal s tím, že psa do vesmíru vyšle až v rámci mise Sputnik 3.
Jenže do plánů zasáhla politika a touha po vlastní propagandě. Nikita Chruščov tlačil na rychlý úspěch a chtěl další triumf. Právě on se později zapsal do dějin i svým výstupem na půdě OSN, kde si zul botu a bušil s ní do řečnického pultu. Tehdy ale šlo hlavně o čas. Konstruktéři proto museli jednat narychlo. Využili náhradní díly určené pro první Sputnik, sestavili druhou družici a místo plánovaných vědeckých přístrojů do ní zabudovali box pro zvíře. Nebylo to nic úplně nového.
Psi už předtím absolvovali krátké lety k hranici vesmíru a zase se vraceli zpět na Zemi. Nikdy se však nepodařilo dostat zvíře na skutečnou oběžnou dráhu. A právě to měl Sputnik 2 změnit. Psi nebyli vybráni náhodou. Byli snadno dostupní a zároveň se předpokládalo, že právě oni zvládnou náročné podmínky lépe než jiná zvířata. V ulicích Moskvy tehdy odchytávali voříšky, kteří byli zvyklí na tvrdý život a považovali se za odolnější. Mezi nimi byla i Lajka.
Rozhodovalo se i podle praktických detailů. Vybrána byla fenka, protože při vykonávání potřeby nepotřebuje zvedat nohu a vystačí si s menším prostorem, což bylo v omezených podmínkách důležité. Roli hrálo dokonce i její zbarvení. Televizní přenos byl tehdy černobílý, a tak bylo potřeba, aby pes působil dostatečně kontrastně a byl na obrazovce dobře vidět.
Před odletem podstupovala tvrdý režim
Než se Lajka dostala do rakety, musela projít tvrdým výcvikem. Psi si postupně zvykali na prostor o délce pouhých osmdesát centimetrů, a tak je vědci umisťovali do stále menších klecí, aby si na stísněné podmínky navykli. Podstupovali zkoušky na centrifuze, která napodobovala přetížení při startu, a poslouchali nahrávky hluku, jaký je čekal během letu. Krmili je speciální výživou přezdívanou vesmírné želé. Lajka, které vědci původně říkali Limončik, tedy Citrónek, byla vybrána z několika kandidátů především pro svou bystrost.
Vzpomíná na ni i dnes už devadesátiletá ruská bioložka Adilja Kotovská. Podle jejích slov byla Lajka mimořádně poslušná a v očích měla lehce tázavý výraz, který si pamatuje dodnes. Lajka čekala na start v uzavřené kabině tři dlouhé dny. Těsně před odletem ještě odborníci hermeticky uzavřený prostor na chvíli otevřeli, aby jí mohli dát napít. Všichni přitom dobře věděli, že se z letu nikdy nevrátí. Neexistoval způsob, jak ji dostat zpět na Zem.
Jedna z členek týmu, Kotovská, později přiznala, že si tu krutou skutečnost plně uvědomovali. Prosila prý Lajku o odpuštění a při posledním pohlazení se neubránila slzám. Jenže ani ona nemohla tomuto experimentu nijak zabránit. Tehdejší režim byl natolik přísný, že by mohla nejen přijít o práci, ale dostat se do i do vězení za zradu. Nakonec se ukázalo, že Lajku nezabila plánovaná injekce ani uspávací látka v potravě, jak se tehdy oficiálně uvádělo.
Příčinou smrti bylo přehřátí organismu a obrovský stres, který její tělo nezvládlo. Na přetížení byla sice před startem připravována, ale stav beztíže nebylo možné na Zemi věrně nasimulovat. Podle později zveřejněných telemetrických záznamů se už dvě hodiny po startu zvýšila teplota v kabině na čtyřicet stupňů Celsia, přestože systém měl udržovat zhruba patnáct stupňů. Původní plán přitom počítal s tím, že přežije osm až deset dní a poté bude bezbolestně uspána. Realita byla jiná. Lajka zemřela už po pěti až sedmi hodinách, zatímco moskevský rozhlas dál uklidňoval veřejnost zprávami o jejím dobrém zdravotním stavu. Ještě v roce 1999 se v ruských médiích objevovaly informace, že uhynula až čtvrtý den po startu. Skutečné okolnosti vyšly najevo až o mnoho let později.
Dodnes je považována za hrdinku
Osud Lajky byl krutý a právě proto v lidech zanechal tak silnou stopu. Nezůstalo to jen u tehdejšího šoku a emocí. Její příběh se postupně propsal i do kultury a veřejného prostoru. Publicista Pavel Toufar připomíná, že její jméno dnes nese hned několik hudebních kapel. Do kin se navíc dostal celovečerní animovaný film Aurela Klimta, který se k příběhu Lajky vrací a připomíná, jak bezcitně dokáže člověk ve jménu vědy nakládat s jinými živými tvory.
Její příběh nezůstal jen v učebnicích dějepisu. Lajka se postupně objevila i na poštovních známkách a její jméno dnes nese dokonce speciální horolezecký sedák pro psy, který se používá při zásazích v horách nebo při převozu vrtulníkem. Je až zvláštní, kolik různých podob může mít památka na jedno malé zvíře. Z fenky, která se ocitla ve víru velkých dějin, se stal symbol celé jedné éry. A i když od té doby uplynuly desítky let, její jméno lidé pořád vyslovují s tichým respektem.
Zdroje:
