Osm let pracuji na porodním sále. Víc než rodičky mě překvapují jejich muži

V porodnici pracuji od roku 2018. Už jsem si zvykla, že každý porod je úplně jiný a že ženy během něj zvládají věci, které by samy do sebe nikdy neřekly. Samotné rodičky mě ale ve skutečnosti po letech praxe už zaskočí jen málokdy. Muži naopak často. Když otec vejde na porodní sál, často třímá v ruce tašku, mobil a má výraz člověka, který vůbec netuší, kam se postavit. Po pár hodinách odchází jako úplně jiná osobnost. Mezitím se odehraje spousta věcí, o kterých se na předporodních kurzech často lektorky nezmiňují.

Žena před porodem absolvuje devět měsíců příprav. Její tělo projde změnami a ona podstoupí prohlídky u lékaře a často i předporodní kurz. Muž to všechno pozoruje z vlastní perspektivy. Při samotném porodu pak stojí vedle člověka, kterého miluje a který má bolesti, se kterými on nedokáže pomoct tak, jak má ve zvyku. Nemůže nic opravit, ani vyřešit, může ženu jen podporovat správným způsobem.

Spousta mužů proto své obavy skrývá za vtipy, opakované dotazy nebo za obrazovku telefonu. Nic z toho jim nemám za zlé. Chápu, že to je jejich způsob, jak situaci zvládnout. Nejčastěji stačí, když jim řeknu, co se právě děje a že vše jde podle plánu. Často pak vidím, jak se jim doslova uvolní ramena.

Na partnera, který se během porodu svalí na podlahu, se mě ptá téměř každý. A ano, i s tím se na sále někdy setkáme. Není to ale tak časté, jak vídáme v seriálech nebo čteme v knihách. Když je muži zle, nejčastěji to bývá vinou únavy nebo hladu či dehydratace. Proto tatínkům radím, aby se snažili udržovat pitný režim a dostali do sebe aspoň nějaké živiny. Porod není sprintování, může se protáhnout na několik hodin a muž, který od rána do večera nejedl ani nepil, může těžko dodat ženě potřebnou oporu.

Na mužích u porodu mě nejvíc překvapuje, že značná část z nich je přesvědčená, že jen překážejí. Přitom platí přesný opak. Žena, která má vedle sebe podporujícího partnera, bývá podstatně klidnější a často mnohem lépe spolupracuje (což ostatně potvrzuje i výzkum).

Nastávající táta přitom nemusí dělat nic zásadního. Stačí, když podá vodu, namasíruje záda nebo namočí žínku. A hlavně když je ženě psychickou oporou. Spousta žen si z porodu pamatuje jen krátké útržky, ale kdo je držel za ruku, ví většinou přesně.

Abych ale byla spravedlivá, existují i věci, které na sále opravdu nepomáhají. Koukání do telefonu a neustálé psaní zpráv kamarádům nebo rodině, komentáře ve stylu „dýchej“, i když žena dýchá přesně tak, jak má nebo snaha vše řídit za rodičku a vyjednávat s personálem bez jejího vědomí.

Občas se stává, že žena při porodu řekne něco nevybíravého nahlas nebo dokonce muže pošle pryč. Není to nic osobního. Tělo i hlava ženy v tu chvíli jedou na plné obrátky a ona nemá kapacitu rozhlížet se po ostatních. Dobrý partner tohle ustojí a vrátí se, až když ho bude žena chtít.

Když se dítě narodí, většinou všichni sledují hlavně maminku. Já ale koutkem oka pozoruji i novopečeného tatínka. Přesně v těchto chvílích se odehrávají momenty, které mě i po letech praxe pořád dojímají. Muži, kteří hodinu drželi pozici tvrďáků, se najednou často rozpláčou. Někteří se nemůžou přestat usmívat a jiní jen stojí a nevěří svým očím.

Nebuďte bezchybní hrdinové. Nemusíte vědět všechno. Stačí, když budete pozorní a budete poslouchat, co chce vaše partnerka. Když vám něco není jasné, ptejte se personálu a my vám rádi pomůžeme. Zkuste se najíst a dodržujte pitný režim. A hlavně se nebojte, že u porodu budete k ničemu.

Rodila jste s partnerem po boku? Napište do diskuse, jak to probíhalo. Ráda si vaše zkušenosti přečtu.

Zdroje