Článek
Studentské bydlení. Nejlepší část života, kdy se mladý dospělý osamostatňuje od rodičů, poznává sám sebe a jen chlastá a paří. Pojmy jako pravidelný spánkový cyklus či pět jídel denně pak zní v tomhle období jako sprosté slovo. Ale skutečně tak moje generace funguje?
Už za časů mého studia na maloměstském gymnáziu jsem si procházel různé blogy a posty starších studentů. Jako člověk, co v sobě našel nové sociální já, jsem se těšil, až zažiju ty legendární pařby, podpalování toaleťáků a všechny ty infantilní věci, o kterých starší studenstvo psalo a které podle nich k časům strávených na univerzitě bezpochyby patří.
Náraz do reality však zabolel. Dnešní student uznává absolutní ticho a totéž dost nepříjemně vyžaduje od svých spolubydlících. Vymyslel si k tomu dokonce vlastní newspeak.
Když jsem se dostal na vejšku, musel jsem se rozhodnout která ze dvou nejčastějších variant studentského bydlení bude pro mě lepší. Zda zvolím koleje, či spolubydlení na privátě. Na kolejích mě děsila už představa kolejbáby, která bude kontrolovat každý můj pohyb. Privát zněl v mých očích fajn. Budu mít svobodu, budu si moci vodit na pokoj občas kamarády a skutečně se osamostatním. Logickým krokem bylo tedy nalezení vhodného pokoje ve sdíleném bytu.
Pro tento účel existují desítky různých facebookových skupin. Mladí lidé se v nich předhánějí kdo více naplňuje prototyp dnešního ideálního spolubydlícího (rozuměj: absolutně bezkonfliktní nekuřák, jehož největší životní vášeň je uklízení) jen aby se dostali blíž ke svému vysněnému bydlení. Já jsem to moc nechápal, odepsal jsem na pár nabídek na pár nabídek a po chvilce už jsem měl podepsanou nájemní smlouvu a držel klíče od svého nového pokoje.
Už jen příjezd na můj nový byt z části připomínal přistání na nějaké exotické cizí planetě. „Domorodci“ si tě přeměří odspoda až navrch a první věc, kterou ti řeknou, nebude jejich jméno, jak je ve společnosti běžné. Místo toho na tebe vybalí, jak mají lehké spaní, těžkou brigádu nebo obor a ty frajere, ty koukej být hlavně zticha. Normální věci, které ti prošly u mamky s taťkou, kteří tě podle tebe vždy za všechno napomínali, se stanou rázem vyloučené. Chceš si polohlasem povídat v jedenáct večer? Spolubydlící přijde a vysvětlí ti , že studuje medicínu (užitečný obor, na rozdíl od toho, co studuješ ty), ráno brzo vstává a slyší každé tvé slovo, protože panelák z osmdesátých let má tenké zdi.
Chceš jít na záchod? Vyloučeno. Spolubydlícího to budí. Do sprchy po desáté hodině? Tak to ses rozhodl být velkým gangsterem. Místo toho podepiš papírek služeb, uklízej ideálně neustále, ale přitom neočekávej to samé od ostatních. Nevoď si na byt kamarády, rodinu, nikoho, nikdy, jinak tě spolubydlící napráská majiteli. Co o tom, že občanský zákoník ani nájemní smlouva nic takového nezakazuje, tví spolubydlící se stanou tvojí novou mámou z noční můry, která tě bude peskovat úplně za všechno.
Kde je to mladí, ty nevybouřené hormony a přátelé na celý život? Hele, zřejmě na spoustě místech, ale na bytě, kde bydlíš, to rozhodně nehledej. Dost pravděpodobně budeš mít na spolubydlící štěstí jako já. A až budeš venku s novými kamarády, co tě pozvou na svůj vlastní privát, nebudeš se stačit divit. „Počkej, už je deset, můžeme vůbec k tobě?“ Je i dost možné, že uvidíš jiný svět. Milé lidi, kteří dokážou žít spolu v harmonii a nechovat se, jako by jim bylo sedmdesát. Ale třeba to tak má většina a jen já měl vždy smůlu.
Jasně, já chápu, že teď si mě vybarvujete jako nějakého „výrostka“ , který nikdy doopravdy nedospěl a místo toho, aby si sjednal pořádek a vyjednal důstojné podmínky, brečí na internetu. To je klidně možné, ale i přesto mi nepřipadá takové chování normální.
Nepřeji vůbec nikomu, aby si musel vyslechnout si ty urážky, co já dostával od svých spolubydlících, lidí které jsem ve skutečnosti vůbec neznal. Chtěl bych věřit, že to všechno je jen velký komunikační šum a i když jsem se se svými spolubydlícími nemusel, tak nás ta zkušenost všechny jen posílí. Pořád mám v paměti jednu větu, kterou mi spolubydlící napsala: „Počkej, však tebe život za pár let naučí“. Třeba má pravdu.
