Článek
To jsem takhle stál v obchodě ve frontě na pokladnu. Není důležité kde. Podstatné je za kým. Přede mnou stály dvě postarší ženy, řekl bych babičky a štěbetaly. Po chvilce postávání jsem začal vnímat obsah dialogu, který se točil kolem stávajících veder. Najednou jedna povídá druhé něco v tom smyslu, že těmi vedry nás trestá Pán Bůh za to, že jsme dopustili, aby nám vládla banda nevychovaných a arogantních fracků. Fronty jsme ještě konec neviděli, tak mi to nedalo a přes pozdravení a omluvu, že ruším jejich plodnou diskuzi, jsem se zeptal, zda byly u posledních voleb. „Tož ba“, byla blesková odpověď, po které jsem nabyl odvahy a položil otázku, nebo spíše vyslovil konstatování, že svůj hlas zřejmě neházely stávajícím vládním stranám. Ačkoliv jsem čerstvý šedesátník, tak mé sluchovody vstřebávaly s uspokojením následně krásné oslovení. „Tož synku…“, i pokladní se pokradmu otočila, “..jak bych mohla chtít dát svůj hlas lidem, co každý den porušují ne jedno, ale hned několik božích přikázání." Krátce se odmlčela. „To bych se panu faráři nemohla podívat do očí“. To se už první z dvojice babiček věnovala skládání zboží projetého čtečkou čárových kódů, jejíž pípání se zřetelně zpomalilo, protože i pokladní se stávala pasivním účastníkem hovoru a viditelně se začala bavit. „Není dne aby ti fracci nelhali, nebo si z nás nedělali šoufky. O kradnutí a nějaké úctě k ostatním lidem ani nemluvě. Vždyť i jejich rodiče chodí snad kanálama, aby se za ně nemuseli stydět. I svojemu dědkovi jsem říkala, že jestli jim to hodí, tak mu upadnou obě dvě ruce.“ To už říkala v průběhu placení nákupu. Popřáli jsme si vzájemně pěkného dne a naše cesty se opět rozešly .Tož tak. To až zase někdy budete nadávat na důchodce.
