Článek
Co se stane, když postavíte podnikání, ekonomiku nebo budoucnost celé společnosti na představě, že se realita přizpůsobí vašim cílům?
Co když místo přizpůsobení se světu začnete věřit, že svět se musí přizpůsobit vám?
Není právě to problém, do kterého se Evropa postupně dostala?
Jak dlouho může ekonomika prosperovat, pokud je stále více řízena regulacemi, směrnicemi a administrativními zásahy místo konkurenceschopností, inovacemi a schopností obstát v globální konkurenci?
Lze dlouhodobě budovat prosperitu tím, že podnikům neustále přibývají nové povinnosti, zatímco jejich konkurenti v USA nebo Asii investují především do vývoje, výroby a technologií?
Pokud jsou evropské politiky skutečně nastaveny správně, proč Evropa postupně ztrácí svůj podíl na světové ekonomice? Proč průmysl přesouvá výrobu jinam? Proč jsou energie výrazně dražší než u hlavních konkurentů? A proč stále více investic odchází mimo Evropu?
Nejde náhodou o důsledek přesvědčení, že ekonomiku lze řídit především nařízeními a regulacemi?
Když se bavím s některými zastánci zelené politiky, často slyším důraz na nerůst, větší roli státu, rozsáhlejší přerozdělování nebo otevřenější migrační politiku. Tyto názory samy o sobě nejsou nelegitimní. Ale kdo zaplatí účet, pokud evropská ekonomika poroste dlouhodobě pomaleji než zbytek světa?
A pokud je cílem zachránit klima, nezničíme cestou vlastní průmysl dříve, než skutečně ovlivníme globální emise, které z velké části vznikají mimo Evropu?
Možná bychom si měli položit ještě jednu nepříjemnou otázku.
Nestala se ideologie důležitější než realita?
Historie opakovaně ukazuje, že ekonomické zákony nelze zrušit hlasováním, směrnicí ani dobrým úmyslem.
Historie ukazuje, že ekonomika, energetika, průmysl a bezpečnost nikdy nefungovaly odděleně. Slabá ekonomika znamená méně prostředků na obranu, méně investic do technologií a menší schopnost obstát v krizích. Možná bychom se proto měli ptát, zda dnes nehájíme jednotlivé cíle odděleně, místo abychom hledali rovnováhu mezi prosperitou, bezpečností a udržitelností.
Realitu můžete ignorovat roky. Ona vás ignorovat nebude.
A ten účet, který tím vznikne zpravidla neplatí politici ani tvůrci regulací. Platí ho zaměstnanci, podnikatelé, rodiny a nakonec celá společnost.
