Článek
Máme mimořádný talent pohádat se prakticky o čemkoli. O politice, náboženství, klimatu, výchově dětí, očkování, spalovacích motorech, toaletním papíru otočeném dovnitř nebo ven a samozřejmě o ananasu na pizze, protože civilizace musí mít své pevné pilíře. A protože jsme důslední, nedokázali jsme se shodnout ani na tom, kdy přesně slavit den hranolek. Některé kalendáře stále uvádějí 13. červenec, zatímco National Day Calendar přešel na druhý pátek v červenci. Dokázali jsme se tedy rozhádat dokonce i kvůli smaženým bramborám, což je výkon, na který by měl být Homo sapiens právem pyšný.
Naštěstí stačí postavit doprostřed stolu misku horkých hranolek a na několik vzácných minut zavládne světový mír. Tedy alespoň do chvíle, než někdo pronese větu: „Já si nedám, jen ochutnám.“ To je začátek války.
Vzácný svátek bez metodiky, QR kódu a pracovní skupiny
Den hranolek je ostatně vzácný svátek. Nepotřebuje tiskovou konferenci, dotační titul, QR kód, odborný seminář ani pracovní skupinu Evropské komise. Hranolku vidíte a okamžitě víte, co s ní. Nikdo nepotřebuje sedmdesátistránkovou metodiku, certifikaci, etický kodex ani proškolení BOZP. Prostě ji vezmete a sníte. Je to možná jedna z posledních činností západní civilizace, kterou jsme dosud úplně nezkomplikovali.
Hranolka je geniální důkaz, že dokážeme vzít něco zdravého, co vyrostlo v zemi, oloupat to, nakrájet, utopit v rozpáleném tuku, zasypat solí a následně si k tomu objednat colu bez cukru, protože přece dbáme na své zdraví. Celá naše civilizace se vlastně dá shrnout do této jediné chvíle. Jíme smaženou bramboru a zachraňujeme metabolismus nápojem s nápisem zero.
Hranolky jsou přitom jedním z posledních jídel, u nichž ještě dokážeme být naprosto upřímní. Nikdo si je neobjednává kvůli antioxidantům a nikdo po první porci neprohlásí: „Cítím, jak se mi pročisťuje organismus.“ Hranolka nic neslibuje, netvrdí, že vás omladí, detoxikuje, harmonizuje čakry, probudí vaše vnitřní dítě nebo obnoví střevní mikrobiom. Leží na talíři, je mastná, slaná a říká vám pravdu přímo do očí: „Sněz mě. Bude ti chvíli dobře. Zbytek si vyřeš sám.“ A právě v tom je její morální převaha nad značnou částí moderní společnosti.
Hranolka nemá podcast a nesnaží se být nejlepší verzí sebe sama
Žijeme v době, kdy skoro všechno musí mít hlubší smysl. Káva už není káva, ale rituál, procházka není procházka, ale mindfulness, spánek není spánek, nýbrž optimalizace regenerace, a obyčejné dýchání se pomalu mění v prémiový workshop za 4 990 korun bez DPH, kde vás člověk v lněné košili naučí za dvě hodiny to, co jste od narození zvládali zadarmo.
Jen hranolka si na nic nehraje. Nevytváří osobní značku, nemá podcast, netočí reels o své cestě za autenticitou a neprodává on-line kurz „Jak se stát nejlepší verzí sebe sama za osm týdnů“. Prostě existuje a křupe, což je v dnešní době možná jedna z nejpoctivějších životních filozofií.
Samozřejmě se kolem ní rozhořela i věčná lidská tragédie jménem sdílená porce. V restauraci se vždy najde někdo, kdo si hranolky neobjedná, protože „nemá hlad“. To je jedna z nejstarších a nejpodlejších lží v dějinách lidstva. Sedí deset minut spořádaně, hovoří o kalorickém deficitu, inzulinu a zdravém životním stylu, načež natáhne ruku k vašemu talíři a pronese větu, která už rozvrátila více vztahů než rozdílné politické názory: „Můžu si vzít jen jednu?“ Nemůžeš. Objednal sis salát, tak jez salát a nes svůj kříž.
Protože „jen jedna hranolka“ neexistuje, stejně jako neexistuje „jen jeden díl seriálu“, „jen pět minut na Facebooku“, „jen rychlá návštěva IKEA“ nebo „jen se podívám, kolik stojí letenky“. První hranolka je pouze diplomatický průzkum terénu. Za chvíli cizí ruka operuje na vašem talíři s intenzitou bagru při stavbě dálnice a vy sledujete, jak vám mizí večeře před očima, zatímco pachatel dál tvrdí, že vlastně vůbec nemá hlad.
Hranolky navíc odhalují skutečný charakter člověka mnohem spolehlivěji než psychologické testy. Někdo se podělí, jiný nabídne poslední hranolku a další ji schová pod ubrousek a zapře její existenci, přestože všichni u stolu vědí, že tam je. Právě na posledním kousku se láme civilizace, přátelství i manželství.
Párový terapeut může klást otázky celé hodiny, zkoumat komunikační vzorce, emoční potřeby a dynamiku vztahu. Já bych před manžele postavil jednu porci hranolek o lichém počtu kusů a odešel z místnosti. Za deset minut víme všechno.
Zvláštní kategorií jsou lidé, kteří hranolky jedí příborem. Nechci nikoho soudit. Věřím v milosrdenství, odpuštění a možnost obrácení až do poslední chvíle života. Přesto pohled na dospělého člověka, který vidličkou pečlivě napichuje jednotlivou hranolku, vyvolává jisté znepokojení. Člověk si pak mimoděk klade otázku, co dalšího taková bytost dělá. Loupe mandarinku nožem a vidličkou? Pije pivo brčkem?
Hranolky se jedí rukama, protože právě proto Bůh dal člověku prsty a ubrousky. Evolucionisté prominou, teologové si to mohou ověřit v odborné literatuře.
Pak přichází zásadní otázka omáčky. Kečup, majonéza, tatarka, hořčice, sýrová omáčka nebo něco hipsterského s názvem kouřová emulze z fermentovaných rajčat s dotekem peruánského pepře za příplatek devadesát korun. Každá generace má své problémy a ta naše si alespoň některé z nich dobrovolně objednává.
Malá porce hranolek jako jeden z největších sebeklamů západní civilizace
Člověk se někdy rozhodne žít zdravě. Má pevnou vůli, nový životní plán, chytré hodinky a odhodlání, které mu vydrží téměř až do chvíle, kdy otevře jídelní lístek. Pak si samozřejmě objedná hranolky, ovšem malé, protože má charakter.
Malá porce je přitom jedním z největších sebeklamů západní civilizace. Člověk si ji objedná, aby měl dobrý pocit, a potom sní polovinu hranolek ostatních lidí u stolu. Kalorie totiž podle současné lidové teologie neexistují, pokud pocházejí z cizího talíře.
Podobně zajímavá je věta: „Dnes si dám cheat day.“ Dříve se tomu říkalo „mám chuť na hranolky“. Dnes musí i obžerství znít, jako by bylo součástí profesionálního tréninkového plánu. Člověk se tři dny nehýbal, největší fyzický výkon podal při hledání ovladače pod gaučem, ale přesto potřebuje cheat day, aby jeho metabolismus neztratil motivaci.
Hranolky jsou demokratické. A Instagram je umí nechat vystydnout
Hranolky jsou zkrátka demokratické. Jedí je děti, dospělí, milionáři, studenti před výplatou i lidé, kteří vás hodinu přesvědčují, že fast food zásadně nejedí, a přitom vám z krabičky nenápadně kradou ty nejkřupavější kusy.
Nevyžadují dress code, nezajímají se o vaše politické názory a neptají se, koho jste volili, jakou máte hypotéku ani zda jste bio, eko, keto, paleo nebo úplně mimo. Hranolka nediskriminuje, jen trpělivě čeká, až ji sníte.
Někdy ovšem vystydne, protože jste ji místo jídla fotografovali na Instagram. To je možná jedna z největších tragédií moderní doby. Naši předkové riskovali život, aby získali potravu, zatímco člověk dnes čeká patnáct minut na jídlo, dalších deset minut aranžuje talíř, pět minut fotografuje, tři minuty vybírá nejlepší snímek a nakonec jí studené hranolky, protože lajky jsou přece teplé. Hranolky mezitím pomalu gumovatějí a přemýšlejí, kde se ve vývoji Homo sapiens stala chyba.
Přesto mají jednu nádhernou vlastnost. Připomínají nám, že radost nemusí být vždy vznešená, hluboká a duchovně propracovaná. Někdy je prostě horká, křupavá, trochu přesolená a přichází v papírovém sáčku.
Nemusíme mít ze všeho životní filozofii a nemusíme u každého sousta rozjímat nad smyslem existence. Někdy stačí sedět s lidmi, které máme rádi, strčit ruku doprostřed stolu a bojovat o poslední hranolku jako o dědictví po bohatém strýci.
Tak tedy všechno nejlepší ke dni hranolek, ať už ho slavíte 13. července, druhý pátek v červenci nebo pokaždé, když vám někdo postaví porci před nos. Dopřejte si je bez výčitek, tedy alespoň bez výčitek příliš velkých, a hlavně nevěřte člověku, který tvrdí, že si žádné nedá. Ten vám je totiž nakonec sežere, zapije vaší colou zero a pořád bude tvrdit, že fast food vůbec nemusí.
Poznámka na závěr: Podle Internetové jazykové příručky Ústavu pro jazyk český je dnes ve významu pokrmu přípustná nejen tradiční podoba ten hranolek, odvozená od slova hranol, ale také varianta ta hranolka. Právě tu jsem v textu záměrně použil, protože mi v běžné češtině zní přirozeněji. Podrobněji to vysvětluje Ústav pro jazyk český v odpovědi Hranolek vs. hranolka. A koneckonců, když už se lidstvo nedokáže shodnout ani na datu dne hranolek, nemusíme se hned rozhádat ještě kvůli jejich rodu. Na to máme politiku.
