Hlavní obsah

17. listopad: Za svobodu jsme bojovali. Teď nám vadí, že ji mají i ostatní

Foto: Zdeněk Dominik Uher, vytvořeno DALL.E (OpenAI)

Před 37 lety jsme cinkali klíči, aby nám nikdo nediktoval, co si máme myslet. Dnes bychom nejraději umlčeli každého, kdo si myslí něco jiného. Svobodu jsme vybojovali, demokracii dostali a rozum zřejmě zapomněli vyzvednout.

Článek

Dnes je 17. listopadu a já začínám mít podezření, že jsme si svobodu sice vybojovali, ale návod k použití vyhodili společně s rudými legitimacemi. Před sedmatřiceti lety lidé cinkali klíči, aby skončila vláda jedné strany, jedné pravdy a jednoho povoleného názoru. Dnes máme stran tolik, že se v nich nevyznají ani jejich členové, pravdu vlastní každý druhý uživatel Facebooku a člověka s odlišným názorem považujeme za důkaz, že psychiatrická péče v České republice potřebuje zásadní reformu. Tehdy jsme chtěli svobodně mluvit, dnes bychom nejraději rozhodovali, kdo smí mluvit s námi.

Svoboda slova. Platí do prvního nesouhlasu

Člověk by si myslel, že po zkušenostech s totalitou budeme na svobodu slova obzvlášť citliví, jenže my jsme z ní mezitím vytvořili službu s výhradou osobního souhlasu. Svůj názor považujeme za projev občanské odvahy, zatímco stejnou odvahu u politického protivníka diagnostikujeme jako nebezpečný extremismus. Internet nám v tom nesmírně pomáhá, protože umožňuje veřejně odsoudit člověka, kterého jsme nikdy neviděli, za článek, který jsme nečetli, na základě titulku, jehož význam jsme nepochopili. Demokracie nám konečně umožnila myslet vlastní hlavou a my jsme tuto historickou příležitost využili k tomu, abychom přestali číst dál než za třetí řádek.

Zvláštní kouzlo má dnešní politická scéna, jejíž představitelé budou mluvit o demokracii, toleranci a vzájemném respektu, aby se při nejbližší příležitosti opět pustili jeden druhému do vlasů. Kdyby se odpovědnost dala přehazovat lopatou, máme nejvýkonnější stavebnictví na světě, jenže v politice se většinou stavějí pouze vzdušné zámky a příkopy mezi občany. Každá vláda má přitom zásadní historické poslání zachránit demokracii před opozicí, zatímco opozice musí demokracii zachraňovat před vládou. Občan mezitím platí daně, poslouchá obě strany a začíná chápat, proč má spravedlnost zavázané oči. Kdyby totiž viděla, co se kolem ní děje, nejspíš by si je zavázala sama.

Demokracie letos neprošla dotační komisí

Letošní oslavy mají navíc pozoruhodný kulturní rozměr, protože ministerstvo kultury neposkytlo tradiční dotaci projektu Korzo Národní, který připomíná události sametové revoluce. Organizátoři následně vybrali od veřejnosti miliony korun, takže vznikla téměř dokonalá listopadová satira: ministerstvo nepřidělí milionovou dotaci na připomínku občanské svobody a občané pomohou výpadek nahradit vlastními penězi. Ministerstvo vysvětluje rozhodnutí podmínkami dotačního programu a nekulatým výročím, což jistě dává administrativní smysl, protože svoboda může být sice nedělitelná, ale výročí musí být především kulaté.

Současně se vede spor o financování České televize a Českého rozhlasu, jejichž koncesionářské poplatky chce vláda nahradit penězi ze státního rozpočtu. Zastánci změny mluví o úlevě domácnostem a kontrole hospodaření, odpůrci varují před větší závislostí médií na politické moci. Nezávislost médií je přitom fascinující hodnota, na kterou se odvolávají snad všichni, dokud se v televizi neobjeví někdo, koho nemají rádi. V tu chvíli by mnozí nejraději převzali programové řízení osobně, protože svobodná žurnalistika je krásná věc, pokud redaktor pokládá správné otázky správným lidem a dochází ke správným závěrům.

Premiér si letošní 17. listopad připomene u Havlovy lavičky v Izraeli, zatímco na Národní třídě se budou scházet politici, studenti i obyčejní lidé. Nemám potřebu hodnotit, kdo položí květinu na správnější zeměpisné souřadnici, protože úcta k listopadu se neměří vzdáleností od pamětní desky ani počtem fotografů kolem věnce. Zato mě fascinuje, jak rychle dokážeme proměnit památku těch, kteří odmítali politické divadlo, v každoroční přehlídku politických herců. Někteří jistě přijdou z přesvědčení, jiní možná kvůli kamerám, ale věnec má jednu nespornou výhodu: na rozdíl od charakteru vydrží alespoň několik dní.

Hrdinové listopadu by dnes možná neprošli komentáři

Přitom sedmnáctý listopad není jen příběhem roku 1989. Před sedmaosmdesáti lety nacisté uzavřeli české vysoké školy, devět představitelů studentského hnutí popravili a přes tisíc studentů odvlekli do koncentračního tábora. Jan Opletal zaplatil životem za účast na protinacistické demonstraci a jeho pohřeb se stal další manifestací odporu. O padesát let později vyšli do ulic studenti, proti nimž komunistický režim nasadil obušky, protože se domáhali svobody, kterou dnes považujeme za samozřejmou součást občanského vybavení, přibližně na úrovni občanského průkazu a slevové kartičky do supermarketu.

Rozdíl mezi tehdejší diktaturou a dnešní demokracií je ovšem zásadní. Za kritiku vlády nás dnes nikdo neposílá do uranových dolů, můžeme svobodně volit, cestovat, podnikat, věřit i nevěřit, a dokonce veřejně prohlásit, že premiér je vůl, aniž bychom museli předem požádat o povolení příslušné oddělení Státní bezpečnosti. Právě proto považuji za směšné, když každou ostřejší hádku označujeme za návrat totality. Skutečným obětem nacismu a komunismu tím prokazujeme asi takovou službu, jako kdybychom přirovnávali špatně uvařené školní obědy k hladomoru.

Kdysi jsem pochopil, že svoboda slova zahrnuje také právo druhého říkat naprosté nesmysly, aniž bych měl povinnost ho z nich léčit. Svůj názor řeknu, dokážu si za ním stát, ale přesvědčovat za každou cenu člověka, který odmítá přemýšlet, považuji za podobně smysluplné jako učit kapra jezdit na kole. Říká se, že při hádce s blbcem člověk riskuje, že se jím nakonec stane také, a já nevidím jediný rozumný důvod, proč bych měl takové riziko dobrovolně podstupovat. Proto se raději občas usměju a nechám druhému poslední slovo, což není projev porážky, ale obyčejné pudové sebezáchovy. Demokracie totiž neznamená, že musím každého přesvědčit o své pravdě, nýbrž že dokážu žít i s vědomím, že někdo jiný má právo na svůj omyl.

Milujte své nepřátele. Bohužel i ty, kteří mají Facebook

Jako křesťan v tom nacházím ještě jeden nepříjemný rozměr, protože Kristus nám nepřikázal milovat pouze lidi, kteří mají správné názory, vhodnou politickou orientaci a příjemné vystupování. Přikázání lásky k nepřátelům je bohužel formulováno natolik jednoznačně, že se z něj nedá vykroutit ani teologickou fakultou, ani třemi stránkami odborného výkladu. Můžeme nesouhlasit, kritizovat, hádat se a občas si také pořádně zanadávat, ale ve chvíli, kdy druhému upřeme lidskou důstojnost jen proto, že přemýšlí jinak, začínáme sami bourat to, co dnes tak slavnostně oslavujeme.

Večer si možná zapálíme svíčku, poslechneme Modlitbu pro Martu a budeme se chvíli cítit jako národ, který pochopil význam svobody. Zítra už zase budeme hledat někoho, komu bychom ji nejraději trochu omezili, samozřejmě v zájmu demokracie a veřejného blaha. Před sedmatřiceti lety lidé riskovali svou budoucnost, aby nikdo nemusel mlčet ze strachu před mocí, a my dnes máme vzácnou možnost dokázat, že umíme snést i hlas člověka, se kterým zásadně nesouhlasíme.

Komunisté chtěli, abychom všichni drželi hubu. My jsme je porazili, abychom si to dnes mohli přikazovat navzájem.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz