Článek
Achnaton je fascinující postava. Faraon, který se rozhodl zatočit s náboženským provozem starého Egypta, oslabit moc kněžstva, postavit nové město a nasměrovat říši k Atonovi, božstvu slunečního kotouče. To není výmysl. To je jeden z nejpozoruhodnějších nábožensko-politických experimentů starověku. Achnatonovo výlučné uctívání Atona vedlo už rané egyptology k představě, že vytvořil první monoteistické náboženství, zatímco moderní bádání bývá opatrnější (Encyclopaedia Britannica: Akhenaten).
Je fér říct, že podobnosti mezi atenismem a některými pozdějšími biblickými motivy badatele fascinují už dlouho. Problém není v tom, že se podobnosti hledají. Problém nastává ve chvíli, kdy se z podobností začnou dělat jistoty.
Jenže mezi větou „Achnaton prosazoval výlučný kult Atona“ a větou „Mojžíš od něj převzal biblický monoteismus“ je rozdíl asi jako mezi slunečním paprskem a fakturou z ČEZ. Obojí nějak souvisí se světlem, ale účetní by nám za takové zjednodušení nepoděkoval.
Když podobnost ještě není příbuzenství
Moderní egyptologie bývá opatrnější. Achnaton bývá někdy označován za prvního monoteistu, ale jeho náboženství lze přesněji popsat jako monolatrii, tedy uctívání jednoho boha přednostně před ostatními, nikoli nutně jako čistý monoteismus v pozdějším židovském či křesťanském smyslu. Aton navíc v sobě stále nesl prvky starší egyptské náboženské symboliky, například Re-Harachteho, Šua či principu Maat (Encyclopaedia Britannica: Religion of the Aton).
Ještě slabší je spojování jména Adonai s egyptským Atonem. Adonai souvisí s hebrejským adon, tedy „pán“. V židovské tradici se užívá jako označení Boha a také jako náhradní čtení za nevyslovované JHVH. Jewish Encyclopedia jej vysvětluje jako „můj Pán“, pluralitní formu od Adon, nikoli jako výraz odvozený od egyptského Atona (Jewish Encyclopedia: Adonai).
Podobnost zvuku je lákavá, ale historik ani jazykovědec nemůže stavět chrám na rýmu. To by pak „Amon“ mohl být příbuzný s „hamounem“ a „Mamonem“. Je to vtipné, skoro kazatelsky použitelné, ale jako etymologie to kulhá na obě nohy a ještě si cestou stěžuje na kyčel.
Stejně opatrně je třeba zacházet s podobností chrámu Atona a izraelského svatostánku. Ano, ve starověkých kultech najdeme nádvoří, oltáře, obětní provoz, posvátný prostor i procesní uspořádání. Jenže podobný půdorys ještě není důkaz přímého převzetí.
Starověký Přední východ nebyl hermeticky uzavřená vitrína v muzeu. Myšlenky, obrazy, hymny, architektonické zvyklosti i náboženské motivy putovaly. To ale znamená kulturní prostředí, ne automaticky kopírování.
Podobné je to se zvířecími oběťmi. Achnaton mohl přinášet oběti Atonovi a Izraelité přinášeli oběti Hospodinu. Jenže oběť byla v antickém náboženském světě naprosto běžná praxe. Kdybychom z každé oběti vyvozovali přímé náboženské dědictví, stal by se nám ze starověku jeden veliký grilovací festival s teologickou přílohou.
Slunce na obloze a Bůh dějin
Badatelé dlouho upozorňují na podobnosti mezi Velkým hymnem na Atona a Žalmem 104. Profesor Aaron Koller v článku o těchto paralelách připomíná například motivy nočních zvířat, denní lidské práce, životodárné vody a univerzálního pohledu na lidstvo. (Aaron Koller: Psalm 104 and Its Parallels in Pharaoh Akhenaten’s Hymn). To je zajímavé a poctivý autor to nemá zamést pod koberec.
Jenže podobnost není rodný list. Je to stopa, ne důkaz otcovství. Kdo najde podobný obraz, ještě nenašel autora. Kdo najde společný motiv, ještě neobjevil tajnou matriku dějin.
Achnaton tedy nebyl „Mojžíš před Mojžíšem“. Spíš byl egyptským náboženským revolucionářem, který chtěl svět sevřít do jediného slunečního paprsku. Biblický Bůh je ovšem něco jiného než slunce.
Aton osvětluje svět. Hospodin do něj vstupuje.
Není součástí kosmu, ale jeho Stvořitelem. Není energií, kterou vidíme na obloze, ale Pánem dějin, který slyší volání otroků, uzavírá smlouvu a žádá spravedlnost.
To je zásadní rozdíl. Aton je božstvo slunečního kotouče, jehož obraz je kosmický a světelný. Hospodin je Bůh, který vstupuje do dějin, volá člověka ke svobodě a mění jeho svědomí. Jeden obraz září z oblohy, druhý se ptá Kaina, kde je jeho bratr.
Když se z faraona stane skoro Ježíš
Původní článek má literárně nejsilnější místa tam, kde líčí nemocného, vyčerpaného faraona, krásnou Nefertiti, město plné světla a Achnatona obklopeného učedníky. To je krásná scéna. Jenže právě tady se historie začíná měnit v román.
Achnaton nebyl Ježíš v egyptské sukénce. Nebyl chudý kazatel z Galileje, který se dotýkal malomocných, jedl s hříšníky a skončil na kříži. Byl faraon. Absolutní vládce. Jeho reforma měla duchovní rozměr, ale také rozměr mocenský. Oslabení Amonova kněžstva znamenalo posílení královského centra. Britannica popisuje i přesun do nového města Achetatonu, dnešní Amarny, a výstavbu otevřených chrámů Atona jako součást celé nábožensko-politické proměny (Encyclopaedia Britannica: Move to Akhetaton).
Také Nefertiti je fascinující postava, ale opatrně. Její krása je kulturní symbol, nikoli historický argument. To, že se nám její busta dívá do očí přes tři tisíce let a stále působí, jako by právě odešla z titulní stránky časopisu o starověkém luxusu, ještě neznamená, že stála u zrodu monoteismu. Mohla mít významnou roli u dvora, ale tvrdit, že právě ona přiměla Achnatona k reformě, je už spekulace.
A „elektrický vůz“? Tam je potřeba dát čtenáři brzdu. Nejde o elektřinu v moderním smyslu, ale o elektrum, tedy vzácnou slitinu zlata a stříbra (Encyclopaedia Britannica: Electrum). Nešlo tedy o faraona v Tesle se solárním tarifem, ale o obraz lesku, kovu a královské nádhery.
Merire ano, apoštolové ne
Zajímavá je také zmínka o Merirovi, veleknězi Atona. Ten není vymyšlený. V amarnských hrobkách máme doložené scény jeho poct a jeho úřadu, včetně motivu investitury a vyznamenání. Dochované popisy ukazují, že Merire patřil mezi významné osoby Achnatonova náboženského systému.
Jenže opět platí totéž. Velekněz není apoštol. Dvorská investitura není evangelium. Královo udělení úřadu není totéž jako Ježíšovo povolání rybářů u Galilejského jezera.
Podobnost formy může být působivá, ale obsah je jiný. Jedno je rituál moci, druhé je výzva k následování bez zajištění, bez dvora, bez zlatých límců a bez pštrosích per, která by tomu dodala potřebnou státní eleganci.
Achnaton je úžasné téma. Jen se z něj nemá dělat důkaz, že židovská víra je egyptská sluneční reforma v převleku. To už není historie, ale román. Možná krásný román, s Nefertiti, žhavým pískem, nemocným faraonem, palácem plným světla a knězem, který dostává insignie. Ale pořád román.
Slunce není totéž, co Bůh
Nejproblematičtější věta původního článku zní, že Achnaton „do světa uvedl jediného pravého Boha“. To je věta teologická, ne historická. Historik může říct, že Achnaton prosazoval výlučný kult Atona. Může říct, že šlo o mimořádnou náboženskou reformu. Může zkoumat, zda se jednalo o monolatrii, henoteismus nebo ranou formu monoteistického myšlení. Ale nemůže jen tak prohlásit, že Achnaton uvedl do světa jediného pravého Boha.
To už není egyptologie. To je katechismus naruby.
A historie má jednu nepříjemnou vlastnost: když ji příliš přibarvíme, začne vypadat lépe, ale říká méně pravdy. Slunce pak sice svítí nádherně, ale do očí nám nejde světlo poznání, spíš jen oslnění.
Prameny a zdroje:
Encyclopaedia Britannica: Akhenaten
Encyclopaedia Britannica: Religion of the Aton
Encyclopaedia Britannica: Move to Akhetaton
Encyclopaedia Britannica: Electrum
Jewish Encyclopedia: Adonai
Aaron Koller: Psalm 104 and Its Parallels in Pharaoh Akhenaten’s Hymn
