Článek
Jsou chvíle, kdy člověk sleduje českou politiku a má neodbytný pocit, že se omylem nepřipojil na tiskovou konferenci vlády, ale na třídní schůzku páté bé, kde se řeší, proč na školní výlet jel i Honzík, když paní učitelka původně říkala, že pojedou jen vybraní žáci. Jen s tím drobným rozdílem, že pátá bé většinou nepředstírá řízení zahraniční politiky státu a nemá k dispozici vládní speciál.
Prezidentovi držíme palce, ať si to užije, řekl před odletem do Ankary Macinka. A právě v téhle větě je vlastně celý problém zabalený tak úsporně, že by se za to nemusel stydět ani diplomatický kufřík. Nejde jen o jednu ironickou poznámku před odletem. Jde o tón, v němž se státnost zmenší na školní výlet, prezident republiky na turistu s foťákem a summit NATO na zájezd, ze kterého se hlavně nesmí zapomenout přivézt hezké snímky domů.
Summit NATO v Ankaře měl být událostí, kde se řeší bezpečnost Evropy, obranné závazky, Ukrajina, vztahy se Spojenými státy a vůbec takové ty malichernosti, kvůli nimž se občas píší dějiny. U nás se z toho podařilo udělat domácí estrádu s názvem Kdo pojede, kdo nepojede a kdo bude stát u stolečku s chlebíčky blíž k Donaldu Trumpovi.
Premiér oznámil, že summit bude ve znamení Trumpa, protože když je Trump na nějaké akci, je to prý vždy zážitek. To jistě je. Výbuch plynu je také zážitek, jen se obvykle neuvádí jako diplomatická priorita. Ještě dojemnější byla premiérova naděje, zda si ho Trump bude pamatovat. Česká republika tak vstupuje do aliančního jednání s ambicí, kterou by si netroufl formulovat ani soutěžící v reality show: kéž si mě slavný člověk vybaví a já si z toho odvezu důkaz, že jsem byl u toho. Tady už nejde o diplomacii, ale o suvenýry vlastní důležitosti.
Zahraniční politika jako školní výlet
Ve státě, který už prošel ústavní pubertou, by prezident, premiér a ministři před summitem NATO koordinovali postoje. To je taková nudná činnost, při níž dospělí lidé předstírají, že jim jde o stát víc než o vlastní ego. V české verzi se koordinace nahrazuje veřejným pošklebkem, ústavní přetahovanou a diplomatickou poezií ve stylu: panu prezidentovi držíme palce, ať si to užije.
To je věta, která by se dala vytesat nad vchod do Ministerstva zahraničí, kdyby tam ještě zbylo místo mezi nástěnkou ironie a automatem na sebevědomí. „Ať si to užije“ říkáme dětem na táboře, tetě na wellness pobytu nebo strýci, který poprvé letí do Egypta a slibuje, že pošle fotku velblouda. Říci to o prezidentovi republiky jedoucím na summit NATO je výkon hodný zvláštní medaile za odvahu tvářit se jako státník při formulaci hodné zájezdového delegáta.
A aby toho nebylo málo, prezident si má prý přivézt spoustu fotografií domů. Tady se česká diplomacie konečně dotkla geniality. Dlouho jsme si mysleli, že smyslem zahraniční politiky je hájit zájmy země. Omyl. Smyslem je zřejmě album. Jedna fotka s Erdoğanem, jedna u vlajek, jedna neostrá z chodby a večer doma album s titulkem: „Tady mě vláda nechtěla, tady mě Ústavní soud přibalil do delegace, tady se všichni tváříme, že takhle vypadá suverénní stát.“
Jenže ono to celé není směšné proto, že se někdo ušklíbl. Směšné je, že se v době války na Ukrajině, nejistoty v Evropě a debaty o obranných výdajích chováme tak, jako by největší bezpečnostní hrozbou pro republiku nebyl Putin, hybridní válka ani slabá obranyschopnost, ale prezident v letadle. Česká malost má v takových chvílích krásný dar: dokáže proměnit i summit NATO v obecní spor o to, kdo má klíče od klubovny a kdo se smí podepsat do kroniky.
Soda a kartáč pro vlastní ješitnost
Premiér prý očekává sodu a kartáč kvůli obranným závazkům. To je aspoň upřímné. Jen není úplně jasné, zda kartáč dostaneme od spojenců za nedostatečné výdaje, nebo zda bychom si ho neměli nejdřív vzít doma a pořádně vydrhnout vlastní politickou kulturu. Protože země, která nedokáže před aliančním summitem sladit prezidenta s vládou, působí jako hasičský sbor, který cestou k požáru řeší, kdo smí držet hadici a kdo se má raději fotit u cisterny.
Můžeme se tvářit, že jde o kompetenční spor. Můžeme vytahovat Ústavu, zvyklosti, precedenty a pečlivě vysvětlovat, kdo má v zahraniční politice jaké pravomoci. Jenže obyčejný občan vidí něco jednoduššího a mnohem trapnějšího: stát, jehož nejvyšší představitelé nejsou schopni jet do světa bez toho, aby si předem nevyměnili několik loktů do žeber. A pak se divíme, že nás někdo nebere úplně vážně.
Macinkova věta je v tomhle vlastně dokonalá. Není skandální proto, že by byla sprostá. Je horší. Je blahosklonná. Sprostota je aspoň čitelná, kdežto blahosklonnost se tváří jako elegance, i když má na sobě montérky od malosti. Je to úsměv člověka, který si myslí, že právě vypustil bonmot, zatímco ve skutečnosti jen ukázal, že si plete státnost s kabaretem.
Prezident Pavel jistě není nedotknutelná relikvie, před níž se musí zapalovat ústavní svíce. Prezident má být kritizován, kontrolován a občas i nepříjemně dotazován. Jenže kritika není totéž co pubertální pošklebek. A zahraniční politika není maturitní večírek, kde se hodnotí, kdo si to víc užil, kdo má lepší selfíčko a komu se podařilo stát o půl metru blíž světové celebritě.
Největší ironie je, že se to celé odehrává u NATO, tedy v prostředí, kde se pořád mluví o spojenectví, důvěře a jednotě. Česká delegace k tomu přináší vlastní originální příspěvek: jednotu jsme nechali doma, důvěru jsme zapomněli na tiskovce a spojenectví právě řešíme soudně. Ale jinak držíme palce. Sobě. Prezidentovi. Premiérovi. A hlavně fotografům, protože budou mít co dělat, aby z toho všeho pořídili snímek, na kterém nebude vidět, jak moc je nám trapně.
Možná by si nakonec měl prezident z Ankary opravdu přivézt fotografii. Ne kvůli vzpomínce, ale jako studijní materiál. Až se jednou budeme ptát, kdy se česká politika definitivně proměnila v zájezd malých ješitností na velké dějiny, stačí se podívat na ten snímek. V pozadí vlajky NATO, vpředu úsměvy a mezi nimi stát, který si pořád myslí, že pošklebek je totéž co sebevědomí. Jenže pošklebek není sebevědomí. Je to jen levná póza země, která si spletla státnost s fotokoutkem.
