Atentát, který se málem nestal dějinami

Některé dějiny nezačínají výstřelem. Začínají tím, že někdo podcení varování, někdo jiný nepředá zprávu, další člověk odbočí podle starého plánu a muž, který už měl být dávno v bezpečí, se rozhodne navštívit zraněné. Teprve potom přijde mladík s pistolí, dvě rány a svět, který se začne tvářit překvapeně, ačkoli si k té katastrofě už dlouho prostíral stůl.

Sarajevo 28. června 1914 si často představujeme jako jednoduchou scénu. Gavrilo Princip vystřelí, František Ferdinand d’Este a Žofie Chotková umírají, Rakousko-Uhersko vyhlásí válku Srbsku a začne první světová válka. Jenže dějiny nejsou dopravní značka s jasnou šipkou. Spíše připomínají starou domácnost, kde všichni tvrdí, že plyn je určitě zavřený, zatímco někdo v koutě hledá sirky.

Už samotné datum bylo citlivé, i kdyby v Sarajevu nikdo nevystřelil. Návštěva Františka Ferdinanda připadla na Vidovdan, svátek svatého Víta, který je v srbské paměti spojen s bitvou na Kosově poli roku 1389. Pro Srby to nebylo neutrální datum do diáře, ale den nabitý symbolikou porážky, mučednictví, národní paměti a vzdoru. Ať už šlo o vědomou provokaci, nebo nešťastně zvolený termín, v srbském prostředí působila návštěva následníka trůnu právě na Vidovdan mimořádně citlivě. Bylo to politicky asi tak šťastné, jako kdyby někdo pořádal ohňostroj poblíž skladu benzinu a potom se divil, že hasiči vypadají nervózně. (Skoupý, 2019; Britannica)

Do toho se přidával osobní rozměr, který bývá v učebnicích často jen drobnou poznámkou. Žofie Chotková byla manželkou Františka Ferdinanda, ale protože jejich sňatek nebyl podle dvorských pravidel rovnorodý, nesměla při řadě oficiálních příležitostí stát po jeho boku tak, jak by odpovídalo jejímu manželství. V Sarajevu však arcivévoda vystupoval také jako vysoký vojenský představitel, a právě vojenský protokol umožňoval, aby jeho žena sdílela pocty, které jí vídeňský dvůr běžně odpíral. Pro Žofii to tak nebyl jen další reprezentační den, ale vzácná chvíle, kdy mohla jet veřejně vedle svého muže. Dějiny jí darovaly okamžik důstojnosti, aby jej vzápětí proměnily v tragédii. (Skoupý, 2019; Biografický slovník HÚ AV ČR)

Bylo by pohodlné říci, že první světovou válku způsobil devatenáctiletý student s pistolí v ruce. Jenže to by bylo podobné tvrzení, jako kdybychom požár lesa svedli na jedinou jiskru a cudně pomlčeli o tom, že celé týdny nepršelo, stromy byly suché a vítr čekal na svou chvíli. Princip nebyl architektem evropské katastrofy. Byl člověkem, jehož čin dopadl do světa, který byl na katastrofu připraven mnohem lépe než na mír.

Evropa roku 1914 připomínala rodinu, kde spolu příbuzní už dlouho nemluví normálním hlasem, ale všichni mají doma vyleštěné zbraně a vysvětlení, proč za napětí může samozřejmě ten druhý. Velmoci zbrojily, uzavíraly aliance, kreslily mobilizační plány a stále častěji zaměňovaly opatrnost za slabost a pýchu za státnickou ctnost. Každý měl svou mapu, své obavy, své generály a své noviny, které dokázaly i rozumnému člověku vysvětlit, že couvnout je hanba, zatímco jít do války je patrně jen delší forma vlasteneckého pochodu. (Clark, 2014; MacMillan, 2013)

Sarajevo proto nebylo začátkem nemoci, ale okamžikem, kdy nemoc přestala být skrytá. Atentát otevřel červencovou krizi a ta ukázala, že mocní lidé často nemají méně informací než obyčejní lidé, nýbrž méně pokory. Každý věděl dost, aby tušil nebezpečí, ale málokdo byl ochoten udělat tu nejméně slavnou věc v politice: zastavit se včas a říct, že možná nemáme pravdu tak dokonale, jak krásně zní naše projevy. (1914–1918 Online; IWM)

Sarajevský atentát nebyl dokonale provedená operace. Spíše připomínal tragickou směs fanatismu, improvizace, odvahy, strachu a zmatku. Podél známé trasy stálo sedm atentátníků, kteří měli zaútočit, až se kolona objeví. Někteří svou příležitost nevyužili, jiní zaváhali nebo se k útoku vůbec nedostali. Dějiny tak v první chvíli nezastavila ochranka, ale směs okolností, strachu, špatného načasování a lidské nerozhodnosti na straně těch, kteří chtěli vraždit. Někdy i zločin potřebuje pevné nervy, a ty se na rozdíl od pistole nedají tak snadno propašovat přes hranice. (Skoupý, 2019; National WWI Museum)

První skutečný útok přišel až s bombou Nedeljka Čabrinoviće. Ta dopadla na vůz následnického páru, sklouzla po stažené střeše a vybuchla až pod následujícím automobilem. Zranila členy doprovodu i lidi kolem, ale František Ferdinand s Žofií přežili. Atentát mohl v tu chvíli skončit jako krvavé fiasko, po němž by se mluvilo o selhání bezpečnosti, o balkánském napětí a o tom, že příště už si snad někdo přečte vlastní bezpečnostní pokyny dřív než noviny. (Český rozhlas Dvojka; ČT edu)

Jenže právě tady se dějiny začaly chovat jako špatný dramatik, který po první neúspěšné scéně odmítne spustit oponu. František Ferdinand mohl odjet do bezpečí. Místo toho pokračoval na radnici a po oficiálním přijetí se rozhodl navštívit zraněné v nemocnici. Nebyla to hloupost v běžném smyslu slova. Bylo v tom cosi lidského, čestného a možná i tvrdohlavého: nenechat si den diktovat atentátníky a zajímat se o ty, kteří byli zraněni kvůli němu. Tragédie někdy nepřichází jen skrze špatné úmysly, ale také skrze dobré úmysly, které se ocitnou ve špatné chvíli na špatné trase. (Skoupý, 2019)

Změna trasy měla být jednoduchá. Kolona neměla pokračovat původně plánovanou cestou, ale jet k nemocnici. Jenže informace se nedostala ke všem tak, jak měla, a řidič Leopold Lojka odbočil podle původního plánu do ulice Františka Josefa. V Sarajevu se nevyznal, následoval vůz před sebou a teprve poté byl upozorněn, že jede špatně. Zastavil, začal couvat a dějiny dostaly několik pomalých, trapných vteřin, které rozhodly o století. (Skoupý, 2019; Český rozhlas Dvojka)

Právě nedaleko stál Gavrilo Princip, který po neúspěšném bombovém útoku považoval celou akci za zmařenou. Nebyl to filmový střelec, který celý den neomylně pronásleduje svou oběť. Byl to mladý fanatik, kterému se dějiny náhle zastavily před očima. Automobil s následníkem trůnu nebyl daleko, nebyl rychlý a nebyl chráněný tak, jak by měl být. Princip vytáhl pistoli a vystřelil. Dvě rány zasáhly Žofii Chotkovou a Františka Ferdinanda, přičemž muž, který měl ten den přežít první atentát, už druhou příležitost nedostal. (Skoupý, 2019; National WWI Museum)

Na té scéně je cosi téměř nesnesitelně lidského. Žofie, která si v Sarajevu mohla na chvíli užít veřejnou blízkost svého muže, byla zasažena po jeho boku. František Ferdinand podle svědectví prosil: „Žofinko, neumírej mi, zůstaň mi pro moje děti.“ V této větě mizí uniformy, tituly, státní protokol i habsburská standarta. Zůstává muž, který se nedívá na mapu Evropy, ale na svou ženu. Dějiny mají zvláštní krutost v tom, že nejdříve člověka promění v symbol, a pak nám na okamžik ukážou, že to byl pořád člověk. (Skoupý, 2019)

Gavrilo Princip nebyl démon z učebnice ani člověk, který by chtěl rozpoutat světovou válku. Byl devatenáctiletý bosenský Srb, nacionalista spojený s prostředím Mladé Bosny, chudý, nemocný, rozhněvaný a přesvědčený, že politická vražda může být zkratkou ke svobodě. V jeho očích nebyl František Ferdinand především manželem a otcem, ale symbolem habsburské moci nad Bosnou. Jako by si dějiny ještě neodpustily poslední ironii, nesl příjmení Princip: mladík, který se rozhodl zabíjet ve jménu zásady, ideje a velkého dějinného principu, aby nakonec ukázal, jak strašně málo stačí, když se princip odtrhne od člověka. Fanatik má totiž jednu nebezpečnou schopnost: přestává vidět člověka a vidí už jen překážku. (Britannica; 1914–1918 Online)

Princip myslel v měřítku Bosny, Srbska a jihoslovanské myšlenky. Dějiny mu odpověděly v měřítku celého světa. Chtěl zasadit ránu monarchii, nikoli otevřít století zákopů, plynu, hladových vdov, zmrzačených synů a map překreslených krví. Jenže násilí má tu nepříjemnou vlastnost, že po výstřelu už se neptá střelce, jak daleko smí dojít. Člověk může ovládat svůj prst na spoušti, ale nikdy ne dějiny, které po výstřelu začnou psát svůj vlastní příběh.

Právě tady je největší varování Sarajeva. Nejnebezpečnější lidé nebývají vždy ti, kteří chtějí zlo pro zlo samotné, ale ti, kteří uvěří, že zlo je oprávněný nástroj dobra. Princip nešel střílet proto, aby se jednou stal tváří světové katastrofy. Šel střílet proto, že věřil ve svobodu, ale spletl si ji s vraždou.

Na celém příběhu je ještě jedna hořká ironie, která se nevejde do jednoduché školní věty o příčině války. František Ferdinand nebyl žádný romantický hrdina pokroku ani mírový světec s holubicí na rameni. Byl konzervativní aristokrat, tvrdý, často nepříjemný a politicky složitý muž své doby. Přesto patřil mezi vlivné hlasy, které se dívaly na možnost války se Srbskem zdrženlivěji než váleční jestřábi kolem náčelníka generálního štábu Conrada von Hötzendorfa. (Habsburger.net; Clark, 2014)

Jeho reformní úvahy o větším prostoru pro slovanský prvek v monarchii byly pozdní, nedokonalé a politicky nesmírně těžko prosaditelné. Rakousko-Uhersko tehdy připomínalo dům, v němž každý nájemník chtěl vlastní vchod, vlastní střechu a pokud možno také vlastní domovní řád, zatímco správa domu pořád doufala, že se to vyřeší novou cedulkou na schránce. Přesto platí, že i nedokonalá reforma může být pro radikály nebezpečnější než tupá represe, protože bere nenávisti část jejího paliva. (Habsburger.net)

Právě proto se dějiny smějí tak hořce. Princip chtěl zabít představitele systému, který považoval za vězení svého národa, jenže mohl odstranit i člověka, jenž by brzdil ty, kterým válka připadala jako rychlé a mužné řešení složitého problému. Někdy radikálové nezabíjejí nejhorší možnost, ale poslední překážku ještě horší možnosti. Mrtvý člověk už nemluví. Zato se s ním výborně mává.

Po atentátu už nešlo jen o mrtvého následníka trůnu a jeho ženu. Šlo o čest monarchie, o Srbsko, o prestiž, o vojenské plány, o spojence a o to, kdo si jako první dovolí couvnout, aniž by vypadal slabě. V tom spočívá jeden z největších problémů politiky: že se v ní slabost často plete s rozvahou a odvaha s neústupností. Rakousko-Uhersko chtělo Srbsko potrestat, Německo dalo Vídni podporu, Rusko nechtělo opustit Srbsko, Francie stála při Rusku a Británie nakonec vstoupila do války po německém porušení belgické neutrality. Řetěz byl hotový a každý článek tvrdil, že jen reaguje na článek předchozí. (Clark, 2014; MacMillan, 2013; IWM)

Červencová krize nebyla přírodní katastrofa. Nebyl to meteorit, který spadl z nebe bez lidské účasti. Byl to sled rozhodnutí lidí, kteří měli na stole mapy, zprávy, telegramy a možnost volby, jenže příliš často si vybrali cestu, která se tvářila rozhodněji. Válka tehdy mnohým připadala jako krátká, očistná a nutná. To je další tragikomická vlastnost dějin: lidé, kteří nejhlasitěji mluví o očistné válce, si většinou nepředstavují zákopy, amputace, hlad a matky, které dostávají dopis začínající slovy „s hlubokou lítostí“.

Kdyby se sarajevský řetěz přetrhl na jediném místě, Evropa by se nemusela stát rájem. Nebyla zdravá, jen ještě neležela na operačním stole bez umrtvení. Možná by přišla jiná krize, jiný atentát, jiný omyl a jiný politik, který by si spletl pevnost s tvrdohlavostí. Přesto je podstatné říci, že válka nemusela přijít právě tehdy, právě tak rychle a právě v tak ničivé podobě. Dějiny nejsou tramvajový řád, kde má katastrofa vytištěný přesný odjezd a člověk může jen kontrolovat číslo nástupiště. (Strachan, 2003; Clark, 2014)

Největší sarajevské „kdyby“ neleží jen v tom, že se atentát málem nepodařil. Leží ještě o krok dřív: co kdyby se vůbec nestal? Co kdyby žádný mladík nestál u cesty s pistolí, žádná bomba nesklouzla po autě, žádná kolona nemusela měnit trasu a František Ferdinand se s Žofií vrátili ze Sarajeva živí?

Evropa by se tím zázračně neuzdravila. Aliance, zbrojení, strach z obklíčení, balkánské napětí ani rakousko-uherská úzkost ze Srbska by nezmizely jen proto, že jeden červnový den skončil bez krve. Jenže je rozdíl mezi nemocným člověkem a nemocným člověkem, kterému právě někdo podal nůž. Bez atentátu by Vídeň neměla mrtvého následníka trůnu, Berlín by nemusel řešit podporu rakouské odvetě, Petrohrad by nebyl tlačen k obraně Srbska tak rychle a Evropa by možná ještě nějaký čas pokračovala ve svém nebezpečném balancování nad propastí.

To neznamená, že by první světová válka určitě nepřišla. Takové tvrzení by bylo příliš pohodlné a příliš sebejisté. Znamená to však, že nemusela přijít právě v létě 1914, právě kvůli Sarajevu a právě v podobě laviny, která během několika týdnů strhla téměř celý kontinent. Dějiny nejsou stroj, do něhož vhodíme jednu minci a vždycky vypadne stejná katastrofa. Jsou spíše souborem možností, které lidé postupně zužují, až se nakonec tváří, že žádná jiná cesta nikdy neexistovala.

Kdyby se atentát vůbec nestal, František Ferdinand by navíc zůstal ve Vídni jako nepohodlný, ale vlivný hlas, který se na válku se Srbskem díval zdrženlivěji než mnozí jiní. Nebyl by spasitelem Evropy. Nebyl by andělem míru. Ale živý člověk může mluvit, varovat, překážet a kazit jednoduché plány těm, kteří mají válku v hlavě hotovou dřív než její důsledky. Mrtvý člověk se naopak mění v symbol. A se symbolem se zachází mnohem snadněji než s člověkem, který sedí u stolu a říká: nedělejme hloupost.

Možná by Evropa našla jinou cestu k válce. Možná by ji našla o měsíc později, o rok později nebo při jiné krizi. Ale možná také ne. Možná by čas změnil vlády, nálady, priority nebo prostě míru strachu. V dějinách někdy rozhoduje i odklad. To, co je v červenci nevyhnutelné, může být v říjnu najednou nerozumné, a co dnes vypadá jako otázka cti, může zítra působit jako drahý způsob sebevraždy.

Právě proto je otázka neuskutečněného atentátu tak důležitá. Neukazuje nám svět, který by byl automaticky lepší. Ukazuje nám svět, který by měl ještě chvíli na výběr. A možná je to ze všeho nejděsivější: že katastrofy se často nerodí proto, že už neexistuje jiná možnost, ale proto, že lidé přestanou věřit, že ji ještě mají.

Sarajevský atentát nás fascinuje ne proto, že bychom nevěděli, kdo vystřelil, ale proto, že pořád nerozumíme tomu, jak snadno se velké dějiny rodí z malých selhání. Jeden člověk nepředá informaci, druhý pokračuje v cestě, třetí odbočí podle starého plánu, čtvrtý stojí náhodou nablízku a pátý má v sobě dost fanatismu, aby v člověku před sebou neviděl člověka. Každý jednotlivý článek by sám o sobě možná nestál za kapitolu, ale dohromady vytvořily větu, kterou pak psalo celé století.

Nejde přitom jen o rok 1914. Sarajevo je nepříjemně aktuální právě proto, že i dnešní svět se rád tváří rozumně, zatímco pečlivě skladuje urážky, ideologie, strachy a polopravdy. Také dnes si lidé myslí, že slovem, výhrůžkou, ponížením nebo násilím napraví svět, přičemž zapomínají, že svět není hračka v rukou rozhněvaného dítěte. Kdo hází zápalky do suché trávy, nemůže se potom tvářit překvapeně, že oheň nehoří jen tam, kde mu to připadalo spravedlivé.

Možná právě proto je největší lekcí Sarajeva pokora. Ne pokora slabých, kteří se bojí jednat, ale pokora lidí, kteří vědí, že každé rozhodnutí může mít delší stín než jejich vlastní život. Gavrilo Princip vystřelil na člověka, ale trefil století. A dějiny se nás od té doby neptají jen na to, kdo držel pistoli, nýbrž také na to, kdo připravil místnost, v níž stačilo jediné škrtnutí.

Christopher Clark: Náměsíčníci. Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce. BB/art, 2014.

Margaret MacMillan: The War That Ended Peace. The Road to 1914. Random House, 2013.

Hew Strachan: The First World War. Simon & Schuster, 2003/2014.

Jiří Skoupý: Svatovítská neděle v Sarajevu: Atentát na Františka Ferdinanda d’Este (1-4). 100+1 zahraniční zajímavost, 2019.

Český rozhlas Dvojka: Atentát v Sarajevu. Když úřaduje náhoda.

ČT24: Atentát v Sarajevu Velkou válku zahájil. Co ji ale způsobilo?.

ČT edu: Jak proběhl sarajevský atentát?.

Biografický slovník Historického ústavu AV ČR: František Ferdinand Rakouský d’Este 1863–1914.

1914–1918 Online. International Encyclopedia of the First World War: July Crisis 1914.

Habsburger.net: Franz Ferdinand and his political programme.

Habsburger.net: Franz Joseph and Franz Ferdinand – a tense relationship.

Imperial War Museums: The outbreak of the First World War in 1914.

Encyclopaedia Britannica: Gavrilo Princip.

National WWI Museum and Memorial: June 28, 1914: The Assassination of Archduke Franz Ferdinand.