Článek
V Ostravě se tiše rozjel projekt, který by šel shrnout větou: „Co nestihne člověk, zvládne auto s kamerami.“ Na první pohled to sice nevypadá jako žádný postrach ulic, ale stačí jediný pohled na střechu a je jasno – tohle vozidlo není na projížďku. Nese několik kamer, které sledují každou čáru, značku i tvůj nárazník. Nemluví, nediskutuje, nezaváhá. Jen jede, dívá se, hodnotí. A jakmile mu připadá, že jsi zaparkoval jinak, než bys měl, prostě si tě vyfotí. Žádné domlouvání, žádné vysvětlování – jen tiché „klik“, odesláno, zaevidováno. S milimetrovou přesností a úplně bez emocí. Je to stroj. A stroje se neptají, jestli to jinak nešlo. Stroje říkají: „Přestupek byl zaznamenán.“
Původně šlo o pilotní projekt. Ale když se ukázalo, že během jediného dne zvládne zachytit až pět set špatně stojících vozidel, bylo jasno. Tenhle plechový mstitel ostravských ulic zůstal v provozu. Každé třetí auto prý stálo, kde nemělo. A protože třetina už je slušná většina, nebyl důvod váhat. Z testu se stal standard. A ze standardu městská jistota.
Pravidla jsou pro všechny. Ale místa? Jen pro některé
Z města zní, že nejde o peníze. Jde prý o bezpečnost a veřejný pořádek. A taky o to, aby strážníci mohli konečně dělat něco důležitějšího než psát pokuty. Třeba… třeba chodit. Nebo stát. Nebo pořádkovat. Přesný plán zatím nikdo nespecifikoval. Zato náklady jsou spočítané krásně: dvě stě dvacet tisíc korun měsíčně. Sto dvacet za pronájem auta. Sto za provoz, pohonné hmoty, garáž a řidiče. A jak se město chlubí, všechno to pokryjí pokuty. Jinými slovy: čím víc chybujeme, tím víc se to vyplácí.
A právě tady se lidem otevírá kudla v kapse. Ne že bychom pravidla ignorovali. Jen se někdy nemáme kam vejít. U nemocnice má LPG auto zákaz vjezdu do parkovacího domu. Na sídlišti po osmé večer nenajdeš volné místo ani v mobilní aplikaci NASA. A ve městě, kde se dají rezidentní karty objednat už skoro online, ale pořád si pro ni musíš osobně, to začneš brát jako životní výzvu, ne jako dopravní otázku.
A pak přijde ten moment: staneš na chvíli tam, kde bys stát neměl, ale nemáš jinou možnost. A místo pochopení přijde obálka. Systém tě vyfotil, vyhodnotil, odsoudil. Bez svědků, bez odvolání. A když si dovolíš postěžovat si, ozve se z radnice věta všech vět: „Na parkování není zákonný nárok.“
Jistě. Ani na lidskost není paragraf, ale přesto ji občas čekáme. Třeba u lidí, co nás řídí. I když teď to vypadá, že nás hlídají víc, než řídí.
Pokrok, který si na sebe musí vydělat
Celý ten systém působí jako elegantní způsob, jak si z města udělat automat na přestupky. Funguje to jednoduše: když uděláš chybu, zaplatíš. A když chybu neuděláš, nejspíš tě jen ještě nenašel. Zatím. Protože tohle auto neodpočívá. Nebere si pauzu, nechodí na oběd, nemá špatnou náladu. Jen jezdí a sleduje. A když to celé generuje dost peněz, zůstává. Protože to dává smysl. Tedy ekonomicky.
Lidé ale nemluví v číslech. Mluví v příbězích. A ty nejsou o zlovolnosti, ale o bezradnosti. Maminka s dítětem. Starší pán, co veze manželku k doktorovi. Řidič, který pracuje na směny a domů se dostane v devět večer. Všichni by zaparkovali správně, kdyby měli kam. Ale když nemají, jsou potrestáni. Ne proto, že nechtěli být ohleduplní. Ale proto, že město je dřív potrestalo, než vyslechlo.
A tak zatímco pokrok projíždí městem na čtyřech kolech a s několika kamerami na střeše, lidem pomalu dochází, že se ocitli ve světě, kde se pokuta sice vyřídí automaticky, ale pro pochopení si musí dojít jinam.
Možná jednou přijdou časy, kdy nebudeme jezdit autem. Možná se naučíme teleportovat nebo do centra poletíme dronem. Ale do té doby bychom rádi žili ve městě, kde místo odpovědi „nemáte nárok“ občas zazní „rozumíme“. A kde se ještě pořád bere ohled na to, že někdy prostě nejde zaparkovat jinak.
