Článek
Česká politika má zvláštní schopnost proměnit i závažnou ústavní otázku v situaci, která připomíná rodinný výlet k moři. Jeden drží klíčky od auta, druhý tvrdí, že zná cestu, třetí má v kufru všechny doklady a nikdo přesně neví, kdo vlastně objednal hotel. Nakonec se nehádáme o cíl cesty, ale o to, kdo bude sedět vpředu.
Nejnovější pokračování tohoto rodinného cestopisu přinesla zpráva Jaroslava Soukupa s titulkem „Prezident Pavel podal k Ústavnímu soudu kompetenční žalobu“. Petr Pavel se chce účastnit summitu NATO. Vláda rozhodla, že nepojede. Hlava státu proto požádala Ústavní soud, aby konečně vyjasnil, zda ji může kabinet jednoduše vyškrtnout ze seznamu cestujících, nebo zda musí respektovat, že prezident má podle Ústavy také určité pravomoci a nebyl zvolen pouze proto, aby podepisoval blahopřání stoletým občanům a na Nový rok vypadal důstojně u vlajky.
Celý spor lze shrnout poměrně jednoduše. Prezident tvrdí, že zastupuje stát navenek. Vláda namítá, že zahraniční politiku řídí ona. Obě strany mají kus pravdy, což je v české politice situace téměř krizová. Když má pravdu pouze jeden, může druhý uraženě odejít. Když ji mají oba, musí spolupracovat, a to už bývá mnohem složitější než samotný summit NATO.
Letadlo jako ústavní instituce
Premiér Andrej Babiš připomněl, že prezident není jeho nadřízený. V tom má pravdu. Prezident mu nevede docházku, neschvaluje dovolenou a nemůže mu do pracovního hodnocení napsat, že je sice aktivní, ale měl by více naslouchat kolektivu. Petr Pavel ovšem správně dodal, že ani premiér není jeho nadřízený.
Ústava totiž není firemní organizační schéma, na jehož vrcholu stojí generální ředitel, pod ním náměstek a úplně dole nešťastník, který objednává kancelářský papír a pokaždé dostane vynadáno, že zvolil špatnou gramáž. Česká republika má prezidenta a vládu proto, že každý z těchto ústavních orgánů plní jinou úlohu. Nikoliv proto, aby spolu soutěžili, kdo má větší razítko a čí služební vůz zdobí více vlaječek.
Vláda nepochybně odpovídá za zahraniční politiku. Rozhoduje, jaké závazky Česká republika přijme, kolik peněz vydá na obranu a co bude česká delegace na summitu prosazovat. Prezident si nemůže přivézt vlastní zahraniční politiku v příručním zavazadle a po příletu oznámit, že republika právě změnila názor, protože měl během letu čas přemýšlet.
Stejně tak však vláda nemůže předstírat, že prezidentova ústavní role zmizí ve chvíli, kdy mu nevystaví letenku. Takový výklad by byl sice velmi praktický, ale také poněkud nebezpečný. Co se nám nehodí do ústavního systému, tomu nezašleme pozvánku. Co nemá pozvánku, to neexistuje. S tím, co neexistuje, se nemusíme domlouvat.
Tímto způsobem bychom mohli elegantně vyřešit většinu problémů veřejného života. Nechceme opozici v televizní debatě? Neřekneme jí adresu studia. Nechceme kontrolu? Ztratíme formulář. Nechceme prezidenta na summitu? Oznámíme, že v letadle už není místo, protože ministr obrany má větší kufr.
Ústava by se pak mohla tisknout přímo na palubní vstupenku. Její platnost by začínala odbavením a končila u nástupní brány.
Součinnost není poslušnost
Prezident připomíná, že Ústava při výkonu některých pravomocí předpokládá součinnost vlády. Právě slovo součinnost je v celém sporu nejdůležitější a současně nejméně populární. Součinnost totiž znamená, že se dva lidé musí domluvit, přestože je každý pevně přesvědčen, že skutečným problémem je ten druhý.
V běžném životě to známe důvěrně. Manžel chce opravit kapající kohoutek, manželka chce, aby ho opravil někdo, kdo ví, co dělá. Dítě chce nový telefon, rodiče chtějí, aby nejprve našlo ten starý. Farář chce opravit střechu kostela, ekonomická rada chce vědět, z čeho se oprava zaplatí, a všichni se nakonec modlí za zázrak, nejlépe dotační.
Součinnost není poslušnost. Neznamená, že jeden poroučí a druhý stojí v pozoru. Neznamená ani právo veta, jímž lze zablokovat všechno, co se nám lidsky nelíbí. Znamená, že nikdo nemá vykonávat svou pravomoc tak, aby druhému znemožnil vykonávat pravomoc jeho.
Prezident nemůže vládu obejít a vystupovat jako samostatná zahraničněpolitická jednotka. Vláda však také nemůže prezidenta odstavit jako porouchaný výtah s cedulkou „Mimo provoz“. Ústavní instituce nejsou kusy nábytku, které lze přestěhovat do sklepa, když se právě nehodí do interiéru.
Právě proto je dobře, že spor míří k Ústavnímu soudu. Nikoliv proto, že by soudci měli rozhodovat, kdo dostane lepší sedadlo, kdo bude na fotografii stát blíž generálnímu tajemníkovi NATO a kdo se při slavnostním přivítání zatváří státničtěji. Mají vymezit hranici mezi dvěma ústavními orgány, které se zjevně nedokázaly domluvit samy.
Ústavní spor není ostudou. Ostuda by nastala tehdy, kdyby se pravidla měnila podle toho, kdo je právě prezidentem a kdo premiérem. Když vláda omezí prezidenta, kterého nemáme rádi, můžeme jí zatleskat. Až totéž udělá jiná vláda prezidentovi, kterého si vážíme, začneme rychle hledat Ústavu a tvářit se, že jsme ji četli už na základní škole.
Právo však nesmí záviset na tom, kdo je nám sympatický. Jinak nejde o právo, ale o fanouškovský klub.
Stát není dětský pokoj
Celý spor má ještě jednu hlubší rovinu, která se v hluku politických výroků snadno ztratí. Prezident ani premiér nejsou majiteli České republiky. Jeden ji nedostal jako volební prémii a druhý jako příslušenství k funkci. Oba jsou pouze dočasnými správci něčeho, co existovalo před nimi a snad bude existovat i po nich.
Politici mají někdy sklon zacházet s úřadem jako s dětským pokojem. Tohle je moje židle, tohle je moje propiska, sem nesmíš a to řeknu tatínkovi. Jenže stát není pokojíček. Moc není osobním majetkem a Ústava není návodem, jak porazit protivníka.
Skutečná síla ústavních institucí se nepozná podle toho, zda dokážou druhého ponížit. Pozná se podle toho, zda spolu dokážou pracovat, i když si lidsky lezou na nervy. Právě v tom spočívá podstata demokracie. Není to systém, ve kterém se všichni objímají a po jednání si společně opékají špekáčky. Je to systém, v němž se lidé nemusí mít rádi, ale přesto respektují pravidla.
Dospělost se ostatně nepozná podle toho, že se nikdy nepohádáme. Pozná se podle toho, že dokážeme rozlišit, kdy bráníme princip a kdy pouze vlastní ego převlečené za státní zájem.
Možná Ústavní soud rozhodne ve prospěch prezidenta. Možná dá za pravdu vládě. Možná vytvoří řešení, které nepotěší nikoho, což bývá u rozumných kompromisů podezřele časté. Podstatné však bude, aby výsledek nepůsobil jako odměna pro vítěze a políček pro poraženého, ale jako připomínka, že stát nelze řídit podle osobních sympatií.
Prezident není premiérovým podřízeným. Premiér není prezidentovým cestovním tajemníkem. Oba jsou ústavními činiteli, kteří mají sloužit stejné zemi. Kdyby si tuto prostou skutečnost dokázali připomínat častěji, možná by nemuseli u soudu řešit, kdo smí nastoupit do letadla.
Největším problémem české politiky totiž není nedostatek pravomocí. Je jím nedostatek pokory. Každý chce zastupovat stát, málokdo si však připouští, že stát není on.
A tak čekáme, co Ústavní soud rozhodne. Nejen o cestě do Ankary, ale také o tom, zda se v české politice ještě rozlišuje mezi službou státu a bojem o lepší místo. Protože když se dva nejvyšší představitelé země přetahují o sedadlo u okénka, republika sedí vzadu, drží si kufr na klíně a doufá, že alespoň pilot ví, kam letí.
