Článek
Důchodový kozel je tvor domácí, typický pro městské byty, panelové balkony a hospodské koutky. V přírodě by nepřežil, protože tam není televize ani točené pivo. Vstává brzy, aby měl víc času stěžovat si, že ho všechno bolí. Ráno zapne rádio, které mu hraje do rytmu jeho bručení, a s první cigaretou začne denní rituál: „Kam ten svět spěje.“
Když si stěžuje, rozkvétá. Brblání je jeho forma meditace. Dokáže nadávat i na věci, které se ho netýkají, ceny másla, cizí děti, počasí v Chorvatsku a dokonce i to, že mu manželka dává moc jídla. Tvrdí, že by si dal pozor na linii, kdyby nějakou měl.
Balkonový filozof
Důchodový kozel sedává na balkoně jako prorok moderní doby. Na stole popelník, půllitr a mobil, který používá jen k focení západu slunce, aby ho mohl poslat vnoučatům s větou „Takhle to vypadá, když člověk umí žít.“ Mezitím pozoruje sousedy a vede vnitřní dialog o tom, že dneska už nikdo nic nevydrží.
Jeho hlavní životní činností je sledování televize. Umí rozpoznat hlas všech moderátorů a dokáže plynule komentovat zpravodajství i reklamy. Když v televizi mluví politik, kozel reaguje tak hlasitě, že sousedé vědí, že je zase pondělí. U každé zprávy dodá: „Já jsem to říkal.“ Přesně komu a kdy, to si nepamatuje, ale zní to moudře.
Hrdina pasivního odporu
Důchodový kozel tvrdí, že už nic nemůže. Přesto zvládne vypít pět piv, vyčistit popelník a pohádat se s televizí, aniž by se zvedl z gauče. Když mu někdo nabídne procházku, odpoví, že ho bolí kolena. Když ho někdo pozve na návštěvu, řekne, že se mu nechce. Ale jakmile je akce s pivem, zázračně se uzdraví.
Je mistrem výmluv a rekordmanem v počtu věcí, které „by udělal, kdyby byl mladší“. Každý den začíná větou „Dneska už nic nestíhám“ a končí zjištěním, že nestihl vůbec nic. Jeho největší výkon je přepnutí kanálu bez ztráty pěny.
Konec vysílání
Večer sedí na gauči, pivo došlo, cigareta dohořela, seriál skončil. Z okna slyší smích mladých lidí a trochu mu to vadí. Ne proto, že by jim to nepřál, ale protože mu připomínají, že život se dá i žít, nejen komentovat.
Důchodový kozel se rád tváří, že svět ho unavuje. Ve skutečnosti unavuje svět. Přesto je v něm cosi laskavého. Když se usměje, i když jen na okamžik, je v tom všechno, minulost, hrdost, vzdor i jistota, že zítra zase vstane a znovu si zanadává. Protože kdyby přestal, svět by byl o jednoho komentátora chudší.
