Článek
Politická vrána se probouzí včas, aby mohla stihnout první ranní zprávy a znechuceně si odplivnout ještě před snídaní. Na stole má hrnek s nápisem „Všichni jsou stejní“ a v očích výraz, který by se hodil na obžalobu celé planety. Stačí první záběr premiéra a už se ozve charakteristické „Krá!“, přeloženo do češtiny: „Zase kradou!“
Nikdy nečetla volební program, ale přesně ví, co je v něm špatně. Když vláda něco schválí, je to katastrofa. Když to neschválí, je to důkaz nečinnosti. Kdyby ji někdo posadil do Strakovy akademie, první den by zrušila všechny daně, druhý den by si stěžovala, že stát nemá na důchody, a třetí den by volala po nové vládě.
Její politická orientace se dá shrnout do jedné věty: Proti všem a pořád. Volby sleduje s nábožnou úctou, jen aby mohla po jejich skončení vykřiknout: „Já to říkala!“ Její největší uspokojení přichází ve chvíli, kdy se potvrdí, že všichni jsou opravdu neschopní. To ji uklidňuje. Všechno je zase v pořádku. Svět zůstává idiotský.
Gaučová opozice
Její parlament tvoří gauč, televizní ovladač a popelník. Když zazní slovo „korupce“, kývne. Když se řekne „rozpočet“, protočí oči. A když se objeví prezident, dokáže zakroutit hlavou tak vehementně, že by mohla pohánět větrnou elektrárnu. Její slovník je stručný, ale výživný: „Všichni kradou“, „Dřív bylo líp“, „Já bych jim ukázala“.
V politice se neangažuje, protože je nad ní. Strany jsou podle ní zkorumpované, neziskovky podezřelé a voliči zmanipulovaní. Ona jediná prohlédla systém. Každý večer usedá ke svému zpravodajskému rituálu: otevře pivo, zapálí cigaretu a pustí si debatu, aby měla důvod zuřit. Je to druh meditace, při které krevní tlak nahrazuje duchovní extázi.
Nikdy se nemýlí. Když se ukáže, že měla pravdu, zvedne zobák výš než vítězka voleb. Když se ukáže, že se mýlila, obviní média. Její mozek pracuje jako algoritmus: přebírá fakta, filtruje pravdu a produkuje názory z odpadního materiálu. A přesto je na sebe pyšná.
Národní poklad z hospody
V hospodě je politická vrána doma. Její hlas zní jako ozvěna české historie – trochu rezavý, trochu opilý, ale sebevědomý. Obklopena svými druhy, každý s vlastním geniálním plánem na záchranu státu, tvoří improvizovanou vládu národní spásy. Na stole pivo, v ruce cigareta, v ústech sentence, kterou by jí záviděl i Machiavelli: „Všechno by bylo jinak, kdyby poslouchali mě.“
V hospodě se volí, přerozděluje i reformuje. Do půlnoci padne pět vlád, tři prezidenty odvolají a dva předsedy sněmovny pošlou do Mongolska. Ráno už si to nikdo nepamatuje, ale to nevadí. Politická vrána si otevře noviny, zhnuseně krákne a začne odznova.
Její patriotismus má zvláštní tvar: miluje svou zemi, ale pohrdá všemi, kdo v ní žijí. Cítí se jako neuznaná hrdinka národa, kterou nikdo neposlouchá. Kdyby jí někdo dal šanci, ukázala by jim, jak se vládne. Jenže musí nejdřív dopít pivo.
Závěrečné krákání
Politická vrána je nesmrtelná. Mění se vlády, prezidenti i ústavy, ale ona sedí na balkoně, pozoruje svět a kráká své „Já to říkala“. Nepotřebuje řešení, potřebuje terč. A dokud bude mít signál a pivo, nikdy nezmlkne.
Kdyby někdy někdo natočil dokument o české demokracii, měl by začínat jejím portrétem. Sedí v hospodě, v jedné ruce půllitr, v druhé cigaretu, televize běží a ona pronese větu, která by mohla být vytesána do kamene národa: „Já bych jim to tam všechno vysvětlila, ale kdo by se s nimi otravoval.“
