Článek
Sedíte na plastové židli, která má z každého zařezání do stehna radost, v ruce držíte pořadové číslo připomínající spíš stírací los o trpělivost. Čas se zpomalil do stavu téměř kapalného a jediné, co se v místnosti hýbe, jsou stíny návštěvníků a ručička hodin, která se vám vysmívá. Nad hlavami blikají obrazovky s čísly přepážek, ale ani po hodinách čekání se na nich neobjeví to vaše.
A pak se dveře pootevřou. Ne jako pozvání ke vstupu, spíš jako náhodný pohyb tektonické desky. Do prostoru vklouzne stín. Hmotný, těžký, klidný. Je to on. Úřednický hroch. Tvor, který nechodí, on se děje. A dřív než stihnete cokoliv říct, víte, že právě on rozhodne, zda dnes uspějete, nebo se vrátíte s nevyřízenou žádostí a nově vzniklou žaludeční vředovinou.
Byrokratická džungle
Úřednický hroch se nehýbe rychle. Je to tvor, který svým tempem redefinuje pojem čekání. Když srká kávu z automatu, vypadá to jako obřad starověkého kmene. Hledí před sebe, ale nikdy přímo na vás. Má pohled rozostřený do úředního prostoru, vidí čísla, kolky, přílohy, ale ne lidské obličeje.
Okolní atmosféra připomíná tropický prales pod skleníkem. Lidé blednou, stárnou, tiší se. Někdo už tu přespal víkend, jiný tu zanechal dítě, které teď skládá origami z žádostí o změnu adresy. A mezitím se ve stínu přepážky jemně vrtí hroch, jakoby s vámi soucítil, ale rozhodl se to držet v tajnosti. Hroch nikdy nepospíchá, protože nemusí. Čím déle čekáte, tím více existuje. Systém ho nebrzdí, on je systém.
Rituál zvaný přepážka
Po několika hodinách přijde váš okamžik. Jdete s papírem v ruce, jako byste nesli obětní dar. Hroch ho vezme dvěma prsty, prohlédne, zamrká a pomalu se nadechne. Odpověď přichází s kadencí dávného věštce: „Chybí příloha. Tři.“ A je to.
Žádné vysvětlení, žádná nabídka pomoci. Jen věta, která bez emocí přetne celý váš den vejpůl. Váš pečlivě připravený šanon je v očích hrocha jen nedopečený produkt, polotovar žádosti, která nesplňuje rituální normy. Je jedno, že jste ráno vstávali dřív než slunce, běhali po všech odborech a nechali si ověřit podpis u notáře s dechem po rumu. Když se zeptáte, kde přílohu získat, hroch klidně ukáže kamsi do čtvrtého patra budovy, která už dvacet let neexistuje.
Jeho razítko dopadá na papír jako buben šamana. Někdy orazítkuje i prázdný list, jen aby ukázal, kdo je tu pánem.
Rejstřík moci a bezmoci
Jeho jazyk je úsporný, ale účinný. „Tady to nevedeme.“ „Musíte na jiný odbor.“ „Tohle je neplatné.“ Z tónu hlasu nelze poznat, zda vás nenávidí, nebo jste mu naprosto lhostejní. Možná obojí. Ale jedno je jisté: on vládne. Jeho razítko je exekutivní orgán.
Pokud se pokusíte odporovat, obrátí list papíru, jako by vám tím ukazoval vlastní zrcadlo. A když se usmějete, přejde do obranného režimu, přepíná pozornost na monitor, kde možná běží e-mail, možná Solitaire. Nezjistíte to. Vy už neexistujete. Neexistujete pro systém, který mluví jazykem formulářů a nemá sluch pro lidskou řeč.
Posvátný úsměv rezignace
Úřednický hroch není zlý. Jen žije podle zákonů, které platí jen na místech s linoleem, fluorescenčním světlem a pavučinou v rohu. Je to tvor vyrovnaný, stabilní, nezvratitelný. Nelze ho přemoci argumentem, nelze ho přechytračit odkazem na paragraf.
Ale existuje jedna věc, která ho zneklidní: smích. Tichý, ironický, vnitřní. Když vám řekne, že vám chybí výňatek z rodinné kroniky ověřený pradědečkem, usmějte se. Dýchejte. Vytáhněte si z batohu sušenku a klidně si ji rozbalte přímo před ním. A řekněte: „To chápu. Ještě něco, nebo zítra znovu?“
Ten úsměv je důkaz. Důkaz, že nejste součástí systému. Jste jeho přeživší. A přeživší se neptají proč. Ti si balí svačinu na příště.
P. S.: Tento text je čtvrtým dílem cyklu Bestiář moderního člověka. Pokud se chcete smát, poznat se nebo si jen oddechnout od reality, sledujte další kousky. Bestiář chodí každý den mezi vás, tak dejte prosím sledovat, ať vám nic neuteče.
