Článek
Workoholický bobr je tvor, který se narodil proto, aby pracoval. Vypadá, jako by měl v DNA zapsané heslo „deadline“. Zatímco přírodní bobr si po stavbě hráze dopřeje odpočinek a čas na okusování větví, jeho lidský bratranec sedí v kanceláři a kouše jen tužky, nervy a vlastní čas. Neumí odložit práci, protože práce je pro něj kyslík. Bez ní by se udusil, i kdyby seděl na pláži se slunečníkem a třemi koktejly.
Jeho život se odvíjí v rytmu notifikací. Vstane, zapne počítač a okamžitě má pocit, že svět na něj čekal, aby se mohl zhroutit. A tak bobr sedá k monitoru s výrazem zachránce civilizace a píše, telefonuje a prezentuje, dokud mu nezačne cukat víčko. Ostatní lidé odpočívají, bobr se dobíjí jen další kávou. Normální člověk má pauzu na oběd, bobr má meeting, ve kterém žvýká sendvič a zároveň diktuje podřízeným, že „tohle musí být hotové do rána“.
Bobr v zajetí monitoru
Monitor je jeho spása i prokletí. Na první pohled působí jako zdroj informací, ale každý zkušený bobr ví, že jde jen o úkoly převlečené za seriózní sdělení. Sedí před obrazovkou, světlo mu svítí do tváře a on se jí oddává s oddaností, jakou jiní věnují modlitbě. Kdyby měl na výběr políbit manželku nebo klávesu Enter, zvolil by Enter. Je to totiž jediná klávesa, která mu nikdy neodmlouvá a vždy udělá, co on chce.
V práci ho můžete potkat shrbeného, s prsty přilepenými k plastu, oči mu hoří jako reflektory a ramena se mu zvedají v rytmu zoufalého ťukání. Je to tanec únavy a iluze, že „ještě chvilku a bude hotovo“. Jenže to „chvilku“ se opakuje každý den a nikdy nekončí. Workoholický bobr totiž neumí vypnout. On se jen občas restartuje, aby mohl znovu klapat do rytmu svého soukromého očistce.
Hráze z papírů a tabulek
Klasický bobr staví hráze z větví. Workoholický bobr je staví z papírů, excelových tabulek a prezentací, které nikdy nikdo pořádně neotevře. Jeho pracovní stůl je zarostlý do podoby přehrady, za níž se hromadí desítky úkolů, které už dávno nemají smysl, ale stále rostou. On sám věří, že bez té hromady by se svět sesypal. Ve skutečnosti by se jen všem ulevilo.
Tabulky jsou jeho umění. Když se ponoří do grafů, připadá si jako renesanční malíř, který ladí poslední tah štětcem. A opravdu se dojímá, když mu vyjde vzorec. Pro něj je barevný graf víc než západ slunce, protože západ slunce nejde sdílet v PowerPointu. Každý nový řádek v Excelu je pro něj větší vzrušení než polibek, a když ho něco opravdu dostane, tiskne si to a věší na nástěnku.
Rodina jako dekorace
Rodina se u něj objevuje jen jako kulisa. Děti se snaží získat jeho pozornost, ale jejich hlasy mizí v hukotu e-mailů. Manželka mu vyčítá, že je pořád v práci, a on jí slíbí, že „zítra už opravdu skončí dřív“. Jenže zítra je pro bobra stejně reálné jako jednorožec na D1. A když se jí přece jen podívá do očí, nevnímá barvu duhovky, ale odráží se v nich ikonka nové zprávy.
Když rodina tráví čas spolu, bobr sedí opodál s notebookem na kolenou. Je přítomen tělem, ale duchem v tabulkách. Děti mu říkají, že mají hlad, a on jim poradí, aby si napsaly seznam úkolů. Manželka chce romantický večer, a on jí odpoví: „Jasně, hned po tomhle callu.“ Jeho největší prohřešek není, že pracuje. Jeho prohřešek je, že neumí přestat.
Lovec kavárenské kořisti
Když už se z kanceláře dostane ven, nevydá se do přírody. Jeho džungle je kavárna. Tam se chová jako dravec, který loví zásuvky. Přijde, rozhlédne se a okamžitě obsadí volné místo s elektřinou. Ostatní zákazníci si myslí, že přišli na kafe. On ví, že přišel na pracovní maraton, ve kterém bude srkat jedno espresso čtyři hodiny a tvářit se, že právě řídí světovou banku.
Nikdo si k němu nechce přisednout. Ne proto, že by byl nepříjemný, ale protože riziko, že vás zatáhne do brainstormingu o projektu, který neexistuje, je příliš vysoké. Jeho aura je směsí kofeinu, stresu a předstírané důležitosti. A když mu dojde baterka, je to pro něj větší tragédie než konec civilizace.
Energie z ničeho
Workoholický bobr má zvláštní schopnost přežívat. Spí v krátkých dávkách, jí ve stoje a jeho tělo se už dávno přizpůsobilo na stav, který by vědci popsali jako „chronická křeč přepracování“. Normální smrtelník by po týdnu jeho režimu skolil vyčerpáním, bobr ale jede dál, protože ho pohání směs kofeinu a iluze, že bez něj to nepůjde.
Jídlo je pro něj spíš obtíž. Když ho donutí k obědu, sedí nad talířem a zároveň ťuká do telefonu. Výsledkem je, že polovina špaget končí v klávesnici a druhá v žaludku. Ale bobr je spokojený, protože ani na vteřinu neztratil pracovní rytmus.
Konec hráze
Jednoho dne ale hráz praskne. Ne světová, jen ta jeho papírová. Děti si začnou hledat vlastní bobří revíry, manželka mu přestane nosit kafe, protože zjistí, že se dá žít i bez nonstop callů. A svět? Svět se tváří, že si ani nevšiml, že bobr odpojil Wi-Fi.
Teprve tehdy bobr zjistí, že zmáčknout Enter je snadné, ale zmáčknout Pause je věda. A Ctrl+Z v životě chybí právě proto, že by ho všichni mačkali jen proto, aby se vrátili do doby, kdy ještě neměli služební e-maily.
