Článek
Existují reklamy, které člověk zapomene ještě během reklamního bloku, a potom je tu Bobík, k jehož nesmrtelnosti stačil jeden pes, jedna restaurace a dokonale vystavěné nedorozumění. Smáli jsme se, protože bylo jasné, že podobnou absurditu může vymyslet pouze reklamní scenárista, který ještě věří, že skutečnost má alespoň základní zábrany.
Nemá.
Když jsem narazil na článek „Ochrana ve vedru podle KLDR: Uvařte psa“, chvíli jsem přemýšlel, zda někdo po letech nevytáhl Bobíka z archivu, nepřidal mu státní znak a neposlal ho na převýchovu. Tentokrát však kuchař nestál v reklamě, nýbrž na stránkách severokorejského stranického tisku, a místo honoráře dostal patrně pochvalu od ústředního výboru.
Také Česko právě zažívá dny, kdy se člověk potí už při pohledu z okna a cestu k lednici začíná považovat za fyzický výkon. Lékaři a meteorologové doporučují vodu, stín, odpočinek a omezení námahy. Jde o rady rozumné, ověřené a zoufale bez fantazie, protože se v nich nevyskytuje žádný vůdce, vlastenecká píseň ani domácí zvíře připravené k tepelné úpravě.
Dělnické noviny radí, dělník vaří
Jihokorejské úřady postupují podobně a obyvatelům doporučují tekutiny, lehké oblečení, méně práce venku a kontrolu blízkých lidí. Severní Korea nemohla něco tak obyčejného pouze zopakovat, protože by tím připustila, že lidské tělo na obou stranách hranice funguje stejně a k přežití nepotřebuje politické vedení, nýbrž vodu.
Severokorejský deník Rodong Sinmun, jehož název znamená Dělnické noviny, proto zařadil psí polévku mezi „vysoce výživné“ letní pokrmy. Název listu tím získává mimořádný půvab. V běžné zemi by Dělnické noviny mohly psát o mzdách, bezpečnosti práce nebo pracovních podmínkách, zatímco v KLDR dělník dostane recept na psa a může být rád, že surovinu zatím nemusí opatřit během dobrovolné směny navíc.
Polévka se nazývá dangogi guk, tedy polévka ze sladkého masa, což dokazuje, že propaganda nezačíná vojenskou přehlídkou ani stranickým sjezdem, ale už u jídelního lístku. Slovo pes zní příliš konkrétně a mohlo by připomenout tvora, který hlídá dům, vítá rodinu a krade řízky ze stolu, zatímco sladké maso připomíná dezert podávaný se šlehačkou a větou, že recept pochází po babičce.
Totalitní režimy mají pro jazyk mimořádný cit, protože vhodně zvolený výraz dokáže zachránit i skutečnost, kterou se zachránit nepodařilo. Z hladu se stane skromnost, z výpadku elektřiny otužování, ze strachu jednota lidu a z uvařeného psa kulturní dědictví. Slovník totiž vždy vyjde levněji než fungující stát.
Luxusní rada pro hladové
Psí maso je v KLDR drahé a pro mnoho obyčejných lidí prakticky nedostupné. Režim tedy jako ochranu před vedrem doporučuje luxusní pokrm lidem, z nichž miliony trpí podvýživou. Připomíná to nemocnici bez léků, jejíž vedení uspořádá konferenci o správném výběru příborů. Pacienti se sice neuzdraví, zato ředitel pronese projev, porota rozdá ceny a fotografie budou působit velmi zdravě.
Severokorejská vláda navíc pořádá soutěže v přípravě psího masa. Stát tedy nedokáže zajistit, aby se lidé najedli, ale velmi přesně určí, co mají obdivovat ti, kteří zůstanou hladoví. Mocní mají pro podobné rady zvláštní talent, takže člověku bez klimatizace doporučí její úsporné používání, hladovému pestřejší stravu a občanovi bez psa patrně vyšší míru vlastenectví.
Samotná tradice jíst během nejteplejších dnů horké a vydatné pokrmy není severokorejským vynálezem. Podobné zvyky existují i jinde v Asii. Režim však ze starého obyčeje vyrobil politický obřad, při němž se člověk nad miskou nepotí proto, že venku panuje čtyřicet stupňů a doma nefunguje proud, nýbrž proto, že pod moudrým vedením strany vítězí nad meteorologií.
Každá kapka potu se tak může stát malým triumfem socialismu nad teploměrem, zvláště když je teploměr předem poučen, jaké hodnoty smí ukazovat.
Černý pes a odrosty režimu
Do příběhu vstupují také černá zvířata. Podle reportáže Daily NK se v několika městech provincie Jižní Pchjongan věří, že černí psi, kozy a prasata mají vyšší výživovou hodnotu než jejich světlejší příbuzní. Proč by měl být černý pes zdravější, není jasné, ale podle této logiky musí obsahovat více síly, železa a patrně také správného politického smýšlení než zlatý retrívr, který už svou barvou působí podezřele západně.
Poptávka po černých zvířatech údajně přilákala obchodníky, kteří pochopili, že genetika je pomalá, zatímco barva na vlasy zabere několik minut. Světlé psy, kozy a prasata proto začali barvit načerno a prodávat dráž, čímž se dokonale přizpůsobili systému, v němž lze hodnotu skutečnosti zvýšit pouhým nátěrem.
Jeden restauratér měl koupit tři černé kozy a později zjistit, že jim dorůstá bílá srst. Těžko říct, zda ho více zasáhla finanční ztráta, pochybnost o léčivých účincích budoucího vývaru, nebo poznání, že i koza může v Severní Koreji vést dvojí život.
Právě zde se obyčejný podvod mění v dokonalý obraz režimu. Státní propaganda přemalovává bídu na skromnost, hlad na odolnost a strach na jednotu lidu, zatímco obchodník přemaluje bílou kozu na černou, přičemž oba spoléhají, že si zákazník odrostů všimne až po zaplacení. Koza může být falešná, optimismus však musí zůstat pravý a pravidelně přetíraný.
Když nefunguje stát, nastupuje propaganda
Za celou groteskou stojí skutečná nouze, protože Severní Korea čelí vedrům se špatnou infrastrukturou, nespolehlivou elektrickou sítí a nedostatkem potravin. Vláda by mohla zlepšovat zásobování, opravovat rozvody a zajišťovat pitnou vodu, jenže to by stálo peníze, vyžadovalo schopné řízení a hlavně přiznání, že režim něco nezvládá. Článek o psí polévce je levnější, protože propaganda nemusí dodávat elektřinu ani jídlo, stačí jí dodat vysvětlení.
Celá zpráva působí směšně do chvíle, než si člověk uvědomí, že obyvatelé KLDR se jí nemohou veřejně zasmát. Nemohou říct, že před úpalem chrání lépe voda než uvařený špic, že barva srsti není vitamin a že vláda, která neumí zajistit stabilní proud, by se měla pouštět do výživového poradenství asi stejně opatrně jako pyroman do školení požární ochrany.
Až nám tedy během českých veder úřady znovu doporučí pít vodu, nevycházet na přímé slunce a nenechávat děti ani zvířata v rozpáleném autě, můžeme se nad obyčejností těchto rad pousmát, měli bychom však za ni být docela vděční. Bobík kdysi skončil v reklamním hrnci a smáli jsme se tomu, protože jsme věděli, že jde o nesmysl, zatímco v Severní Koreji už reklama skončila, kuchař dostal razítko od strany a zůstal jen hrnec.
