Církev je 200 let pozadu. Pohřební vůz může počkat

Dvě stě let za světem. To je u instituce, která existuje dvě tisíciletí, vlastně docela zajímavý výsledek. Jako katolický jáhen mohu potvrdit, že některá církevní rozhodnutí vznikají rychlostí, při které by i středověký písař netrpělivě poklepával brkem o stůl. Církev znám zevnitř a rozhodně netrpím představou, že je dokonalá. Občas připomíná rodinu, ve které všichni mluví o lásce, ale nikdo nechce umýt nádobí. Přesto bych byl s jejím pohřbem opatrný. Mezi nemocným člověkem a mrtvolou je totiž poměrně zásadní rozdíl.

Kardinál Carlo Maria Martini skutečně krátce před svou smrtí v roce 2012 prohlásil, že církev zaostává o dvě stě let. Kritizoval byrokracii, strach ze změn i neschopnost přiznávat chyby. Jenže zároveň připomínal víru, odvahu a lásku jako podmínky její obnovy. Dokonce se výslovně zastával lidí v komplikovaných rodinných situacích a ptal se, jak jim mohou svátosti pomáhat. Jeho poslední rozhovor nebyl objednávkou rakve, nýbrž výzvou k uzdravení (viz poslední rozhovor kardinála Martiniho, 2012). Ostatně lékař, který pacientovi oznámí nepříjemnou diagnózu, nemusí být jeho nepřítelem. Záleží na tom, zda ho chce léčit, nebo se pouze těší, až bude moci konstatovat, že měl pravdu.

Příběh zenového učitele, jehož následovníci ze zvyku uvazovali kočku, přestože už dávno nevěděli proč, je docela půvabný. A uznávám, že také v církvi občas někdo hledá provaz, přestože kočka už dávno utekla. Jenže právě proto je třeba rozlišovat mezi tradicí a pouhým zvykem. Ne všechno staré je posvátné a ne všechno nové je moudré. Ostatně věrnost, čestnost a láska jsou také poněkud zastaralé ideály. Zatím je však nikdo rozumný nenavrhuje zrušit.

Podobné nedorozumění provází i tvrzení, že církev po koncilu začala prověřovat, kdo je vlastně svatý. Ve skutečnosti především upravila liturgický kalendář a kriticky posuzovala historickou věrohodnost některých světeckých příběhů. Svatý Kryštof tak nepřišel o svatozář jen proto, že jeho památka přestala být součástí všeobecného římského kalendáře. Změnil se kalendář, nikoli nebe (viz Pavel VI., Mysterii paschalis, 1969).

A pak je tu papežská neomylnost. Ta rozhodně neznamená, že papež nikdy neudělá chybu. Kdyby tomu tak bylo, museli bychom za neomylná považovat také jeho personální rozhodnutí. Dějiny církve naštěstí poskytují dostatek důkazů, že takový dar papežové rozhodně nemají. Neomylnost se týká pouze přesně vymezených definitivních výroků o víře a mravech (viz Lumen gentium, čl. 25).

Ani latinskou mši žádný papež jednoduše nezrušil. Druhý vatikánský koncil výslovně předpokládal zachování latiny vedle širšího používání národních jazyků. Je však nutné rozlišovat jazyk bohoslužby od její předkoncilní podoby. Slavení podle misálu z roku 1962 papež František v roce 2021 skutečně výrazně omezil. Toto rozhodnutí lze kritizovat, aniž bychom kvůli tomu museli zpochybňovat všechno ostatní (viz Sacrosanctum concilium, čl. 36 a Traditionis custodes, 2021). Liturgická roucha mají rovněž svá pravidla. Žádný papež kněžím nepřikázal oblékat se jako klauni, přestože některé výtvarné experimenty mohou vzbuzovat opačný dojem.

Také letošní exkomunikace spojené s Kněžským bratrstvem svatého Pia X. nebyly trestem za oblibu tradice. Následovaly po červencovém svěcení čtyř biskupů bez papežského mandátu a proti vůli papeže. Církev zde řeší rozkol, nikoli zálibu v latině. U laiků přitom rozlišuje formální přilnutí k rozkolu od pouhé účasti na bohoslužbě. Vatikán současně vyzval věřící, aby se bohoslužeb a aktivit tohoto konkrétního bratrstva neúčastnili. To však není totéž jako zákaz tradiční liturgie obecně (viz Dikasterium pro nauku víry, 2. července 2026).

Samotný civilní rozvod katolíka ze svátostí nevylučuje. Složitější je situace člověka, který vstoupil do nového svazku, přestože jeho předchozí manželství zůstává platné. Ani tehdy však neplatí, že by měl navždy zavřené dveře ke zpovědi a svatému přijímání.

Papež František zdůraznil osobní a pastorační rozlišování, které za určitých okolností může vést také k přijetí svátosti smíření a eucharistie. Nejde o automatické povolení ani o popření nerozlučitelnosti manželství, ale o odpovědné posouzení konkrétního lidského příběhu (viz odpověď Dikasteria pro nauku víry na otázky kardinála Duky, 2023).

Právě zde stojí za připomenutí Martiniho otázka, zda mají svátosti sloužit především k disciplinování lidí, nebo jim pomáhat v jejich slabostech. Nerozlučitelnost manželství považoval za hodnotu, ale odmítal přehlížet lidské utrpení. Někdy se totiž za rozvodem skrývá násilí, závislost nebo dlouhá léta ponižování. Církev má chránit manželství, ale nesmí přitom přehlédnout člověka. Ježíš ostatně nepřicházel mezi lidi s formulářem, na kterém by nejprve kontroloval, zda splňují všechny podmínky pro rozhovor.

Kněží prý nerozumějí rodinnému životu, protože nemají manželky ani děti. Kdybych chtěl argumentovat podobně, mohl bych tvrdit, že každý ženatý muž dokonale rozumí manželství. Moje manželka by mi tento názor pravděpodobně vyvrátila ještě před večeří.

Jsem katolický jáhen, manžel a otec. Jáhenské svěcení není kněžské svěcení s rodinným příplatkem, ale samostatný stupeň svátosti svěcení. Celibát kněží latinské církve navíc není dogma, nýbrž disciplinární pravidlo. Východní katolické církve mohou světit na kněze ženaté muže a podobnou praxi zná pravoslaví. Manželství ovšem musí předcházet svěcení (viz Katechismus katolické církve, čl. 1579–1580).

Debata o celibátu je legitimní. Jeho automatické spojování se sexuálním zneužíváním však není prokázaným závěrem. Americká studie John Jay College neoznačila celibát za příčinu zneužívání a upozornila na souběh dalších okolností (viz závěry výzkumu, 2011). Manželský prsten totiž není očkováním proti lidskému selhání. Závažnost těchto zločinů navíc spočívá nejen v jednání pachatelů, ale také v případech jejich krytí církevními představiteli. Oběti potřebují spravedlnost a bezpečí, nikoli další výmluvy.

Také mně by vadilo, kdyby se z kostela stala realitní kancelář s vedlejším provozem bohoslužeb. Jenže kostely potřebují údržbu, charitní pracovníci mzdu a kněží střechu nad hlavou. Přechodné státní příspěvky na činnost dotčených církví skončí po roce 2029. Finanční náhrady za nevydaný majetek přitom představují jinou součást majetkového vyrovnání (viz Ministerstvo kultury ČR, Financování církví a náboženských společností).

Hospodaření s nemovitostmi proto samo o sobě není opuštěním duchovního poslání. Pohoršením by bylo, kdyby se zisk stal důležitějším než člověk. Církev musí umět vysvětlit, proč majetek vlastní, jak s ním nakládá a komu slouží. Chudoba jako duchovní postoj totiž neznamená, že se přestanou platit faktury.

Úbytek kněží a aktivních věřících představuje v Evropě skutečný problém. Jenže katolická církev nekončí na českých hranicích. Podle statistik agentury Fides zveřejněných 16. října 2026, které vycházejí z údajů za rok 2024, žije na světě přes 1,42 miliardy pokřtěných katolíků. Celosvětově mírně vzrostl také počet kněží, přestože v Evropě výrazně klesá. Současně ovšem ubývá seminaristů, takže důvod k sebeuspokojení rozhodně nemáme (viz agentura Fides, Církevní statistika 2026).

Samotný počet pokřtěných navíc ještě neznamená živou víru. Pokřtěný člověk může být přesvědčeným křesťanem, ale také někým, kdo naposledy viděl kostel při vlastní svatbě. Otázka, zda budou lidé chtít do kostela chodit, je proto mnohem vážnější než samotný nedostatek kněží. A zaslouží si lepší odpověď než pouhé konstatování, že dnešní společnost už ničemu nerozumí.

Církev může mít krásné budovy, dokonalou administrativu a správně vedené matriky, a přesto ztrácet smysl svého poslání. Pokud mluví o milosrdenství, musí ho umět projevit. Pokud hlásá pravdu, musí ji dokázat říkat především sama o sobě. A pokud chce oslovovat nevěřící, nemůže se tvářit překvapeně, že jim nestačí odpověď: „Protože to tak bylo vždycky.“

Nejsem zastáncem církve, která bude za každou cenu moderní. Stejně tak nechci církev, která bude ze strachu před současností žít výhradně minulostí. Dobrá medicína se také nerozhoduje podle toho, zda je léčba stará nebo nová, ale zda pacientovi skutečně pomáhá.

Pohřební vůz bych tedy zatím neposílal. Církev má své nemoci, některé velmi vážné, a potřebuje poctivou léčbu. Právě ti, kdo ji mají rádi, by měli být první, kdo na její selhání upozorní. Jen bych nerad zaměňoval oprávněnou kritiku za radost z cizího neštěstí.

Církev může být dvě stě let pozadu za světem. Nesmí však přijít ani o pět minut pozdě k člověku, který potřebuje pomoc.