Hadi se nedohadují

Hadi mají v lidské kultuře mizernou pověst, přestože nikdy nezaložili politickou stranu, nenapsali anonymní komentář ani nesvolali schůzi kvůli barvě ubrusu, takže je docela možné, že jsme si pro roli hlavního padoucha vybrali nesprávného živočicha. Had většinu života mlčí, šetří energií, nevyjadřuje se k tématům, jimž nerozumí, a nepokouší se přesvědčit ostatní hady, že právě jeho způsob plazení představuje jedinou rozumnou cestu do budoucnosti, čímž převyšuje značnou část lidstva nejen společensky, ale patrně i intelektuálně.

Člověk se od hada liší především tím, že má ruce, nohy a potřebu vysvětlit druhému, že je úplný idiot. Had tuto potřebu nemá, protože se plazí krajinou, vyhřívá se na kameni, občas něco spolkne a zásadně se nepouští do diskusí, zda měl kořist sníst hlavou napřed, nebo zda by nebylo modernější začít ocasem. Když se mu něco nelíbí, zasyčí, případně kousne, což sice není ideální způsob komunikace, ale alespoň je stručný a neobsahuje sedmnáctiminutový úvod o tom, že „já se hádat nechci, ale…“.

Tato věta patří k nejspolehlivějším výstražným signálům lidské řeči, protože člověk, který se skutečně nechce hádat, zpravidla necítí potřebu oznámit to slavnostním prohlášením. Jakmile někdo pronese, že se hádat nechce, můžeme si být téměř jisti, že se hádat chce, má připraveny argumenty, svědky i události z roku 2009 a pouze hledá vhodný okamžik, kdy zahájit palbu při zachování pověsti mírumilovného člověka.

Každá pořádná lidská hádka začíná něčím nepatrným, protože kdyby od počátku vypadala tak strašně, jak nakonec dopadne, nikdo rozumný by do ní dobrovolně nevstoupil. Jeden člověk například poznamená, že v koupelně zůstalo rozsvíceno, čímž podle vlastního názoru pouze sděluje technickou informaci o spotřebě elektřiny, zatímco druhý slyší obžalobu své inteligence, výchovy, charakteru i celkového přínosu rodině.

Během několika minut už nejde o světlo, protože o světlo nikdy nejde, stejně jako nejde o nezavřenou zubní pastu, mokrý ručník nebo hrnek ponechaný na stole. Tyto předměty jsou pouze nevinnými rukojmími dlouhodobého konfliktu, který čekal na vhodnou záminku, aby mohl vyrazit ze sklepa, oprášit staré křivdy a připomenout dovolenou v Chorvatsku roku 2014, kdy někdo řekl, že je mu jedno, kam se půjde na večeři, a potom dával celý večer najevo, že mu to rozhodně jedno nebylo.

Stejně nebezpečná bývá žádost o podání soli, protože věta „Můžeš mi podat sůl?“ může v dlouhodobém vztahu znamenat také „Všechno tady musím dělat sama“, „Nikdy si nevšimneš, co potřebuji“ nebo „Tvoje matka solila úplně stejně a podívej se, jak to dopadlo“. Sůl přitom stojí uprostřed stolu, nikoho neprovokuje, nehlásí se k žádné straně konfliktu a tiše doufá, že ji někdo rozsype, aby mohla z místa činu zmizet.

Člověk totiž rozhovor často nepoužívá k dorozumění, nýbrž k vítězství, takže druhého neposlouchá proto, aby pochopil jeho stanovisko, ale aby v něm našel slabé místo, kam lze zasunout vlastní argument a několikrát jím otočit. Když protějšek mluví, připravuje si odpověď, když se odmlčí, považuje to za kapitulaci, a pokud se omluví, získává nebezpečný pocit, že měl pravdu úplně ve všem, včetně věcí, o nichž se dosud vůbec nehovořilo.

Lidské dohadování dosáhlo mimořádného rozkvětu s příchodem internetu, který umožnil každému veřejně předvést nejen své názory, ale také rychlost, s jakou je dokáže vytvořit bez sebemenší znalosti tématu. Dříve musel místní znalec dojít alespoň do hospody, objednat si pivo a riskovat, že někdo u vedlejšího stolu skutečně pracuje v oboru, o němž právě s neochvějnou jistotou hovoří, zatímco dnes může během ranní návštěvy toalety vyřešit energetiku, mezinárodní vztahy, zdravotnictví, školství i správnou výchovu dětí.

Internet odstranil poslední zbytečnou překážku mezi myšlenkou a jejím zveřejněním, totiž krátký okamžik, během něhož si člověk mohl položit otázku, zda náhodou nepíše hloupost. Nyní stačí zahlédnout titulek, nedočíst článek a připojit komentář začínající slovy „Já tomu sice nerozumím, ale selský rozum mi říká“, po nichž obvykle následuje něco, co by selský rozum při zachování duševního zdraví nikdy nevyslovil.

Výzvu, aby si ostatní něco nastudovali, přitom často pronáší paní Jaruna, absolventka Vysoké školy života, jejíž vlastní výzkum sestává ze dvou videí a jednoho obrázku s vykřičníkem, zatímco na profilové fotografii má kočku v klobouku a u jména dodatek „nikomu nevěřím“. Když ani taková autorita nestačí, nastupují velká písmena, protože caps lock představuje digitální obdobu bušení pěstí do stolu a poslední útočiště člověka, který nemá důkaz, zato má velmi odhodlaný ukazováček.

Hadi si na sociálních sítích počínají podstatně zdrženlivěji, protože žádné nemají, a proto krajta nezveřejňuje příspěvek o tom, že dnešní mladí hadi už neumějí pořádně škrtit, zmije nesdílí fotografii slepýše s poznámkou, že takto dopadne Evropa, a užovka nepíše do skupiny „Naše zahrada bez cenzury“, že pod kamenem zahlédla podezřelou ještěrku, která tam určitě nebydlí legálně.

Zvláštní disciplínou lidského dohadování jsou porady, jejichž hlavním účelem bývá vytvořit dojem, že se něco řeší, aniž by hrozilo nebezpečí skutečného rozhodnutí. Na začátku leží jednoduchý problém, například kam umístit nový věšák, přičemž po dvou hodinách už nikdo neví, kde věšák je, zato všichni přesně vědí, kdo je neschopný, kdo byl neschopný už za minulého vedení a čí dědeček by takový nepořádek nikdy nepřipustil.

První účastník upozorní, že věšák musí respektovat tradici budovy, ačkoli budova byla postavena roku 1998, druhý požaduje moderní řešení, čímž myslí věšák stejného typu, jaký nedávno viděl v hotelu, a třetí navrhne ustavit pracovní skupinu, protože pracovní skupina představuje společensky přijatelný způsob, jak problém poslat na místo, odkud se už pravděpodobně nikdy nevrátí.

Čtvrtý účastník se pokusí otázku uzavřít prostým návrhem, že by se věšák mohl přivrtat vedle dveří, čímž se okamžitě stává podezřelým z autoritářství, nedostatku týmového ducha a možná i z osobního propojení na výrobce hmoždinek. Předsedající následně vyzve přítomné ke klidné a věcné diskusi, načež všichni zvýší hlas a začnou ostatním vysvětlovat, že právě oni jsou klidní, zatímco okolí zbytečně podléhá emocím.

Porada nakonec skončí dohodou, že je zapotřebí získat více dat, svolat další schůzku a zpracovat analýzu potřeb uživatelů, zatímco kabáty zůstávají přehozené přes židle a věšák leží v krabici, kde pomalu ztrácí smysl života. Účastníci odcházejí s pocitem dobře vykonané práce, protože se podařilo problém nejen nevyřešit, ale také jej zvětšit, personifikovat a rozdělit kolem něj kolektiv na několik znepřátelených táborů.

Lidé se často nehádají, aby pravdu našli, ale aby prosadili tu, kterou podle svého přesvědčení už vlastní, pečlivě zabalenou, opatřenou certifikátem pravosti a připravenou k okamžitému použití proti bližnímu. Pravda se pak nepodobá světlu, které něco objasňuje, nýbrž litinové pánvi, již lze protivníkovi přiložit k hlavě, aby konečně pochopil její váhu.

Takový člověk nezahajuje rozhovor proto, aby se něco dozvěděl, ale proto, aby se druhý dozvěděl, že se mýlí. Námitku chápe jako osobní atentát, otázku jako provokaci a vlastní zvýšený hlas jako důkaz hlubokého zaujetí pro věc, přičemž čím méně skutečně ví, tím větší jistotu zpravidla vyzařuje. Odborník často začne vysvětlení slovy „záleží na okolnostech“, jelikož zná složitost problému, kdežto samozvaný znalec prohlásí, že je všechno úplně jednoduché, protože o okolnostech dosud neslyšel.

Had se nesnaží přesvědčit myš, že její pozření je historicky nevyhnutelné a společensky prospěšné, ale jednoduše ji spolkne, což není z hlediska myši příjemné, alespoň však nemusí před smrtí absolvovat prezentaci s grafy, následnou diskusi a dotazník spokojenosti. Člověk naproti tomu dokáže druhého nejprve slovně rozdrtit a potom mu vysvětlit, že to celé udělal pro jeho dobro, což je výkon, na který žádný plaz nedosáhne.

Člověk většinou netouží konflikt vyřešit, protože mnohem příjemnější je konflikt vyhrát, jenže vítězství v hádce bývá zvláštní disciplínou, při níž vítěz často zůstane sám, rozčilený a pevně přesvědčený, že všichni kolem něj jsou nesnesitelní. Teoreticky zvítězil, prakticky s ním nikdo nechce jít na oběd.

Poslední slovo má pro mnoho lidí téměř posvátnou hodnotu, a proto dokážou po ukončené hádce ještě ze dveří dodat poznámku, která ji spolehlivě znovu otevře. Druhý samozřejmě nemůže takovou provokaci ponechat bez odpovědi, takže přidá vlastní závěrečnou větu, po níž následuje další definitivní reakce, potom ještě jedna skutečně poslední a nakonec zpráva odeslaná z vedlejší místnosti, protože některé konflikty jsou nesmrtelné a pouze mění komunikační platformu.

Moudrost přitom někdy nespočívá ve schopnosti vytvořit dokonalejší argument, ale v rozpoznání okamžiku, kdy už žádný argument nepomůže. Některé spory potřebují fakta, jiné omluvu, další trochu času a značná část z nich obyčejnou procházku, během níž se okysličí mozek a ústa zůstanou alespoň několik minut zavřená. Mlčet neznamená nemít co říci. Někdy to pouze znamená pochopit, že další věta už nic nezachrání. Ne každá hloupost potřebuje protivníka, ne každá provokace publikum a ne každý názor si zaslouží státní pohřeb ve chvíli, kdy jej někdo odmítne.

Hadi se nedohadují, protože zřejmě pochopili něco, k čemu se člověk navzdory vzpřímené chůzi stále pracně plazí, totiž že není nutné reagovat na všechno, vyhrát každý spor a mít poslední slovo za každou cenu. Někdy představuje nejvyšší stupeň inteligence schopnost odejít z rozhovoru, v němž už dávno nejde o pravdu, ale pouze o to, kdo vydrží déle syčet.

Možná tedy hadi nejsou nejnebezpečnějšími tvory na zemi, přestože mají jed, tesáky a mizernou pověst, protože mnohem větší škody dokáže způsobit člověk vybavený naprostou jistotou, připojením k internetu a celým volným odpolednem.

Tuto úvahu jsem samozřejmě ochoten komukoli podrobně obhájit, nejlépe několikahodinovou hádkou, ale pouze za předpokladu, že předem uzná, že mám pravdu.