Johanka z Arku a husité: Když světice pohrozila českým bojovníkům

Když se dnes řekne Johanka z Arku, většině lidí se vybaví mladá dívka v brnění, francouzská hrdinka, světice, která slyšela Boží hlas a pomohla své zemi v jedné z nejtěžších chvil. Když se řekne husité, mnohým se zase vybaví vozová hradba, chorál „Ktož jsú boží bojovníci“, Jan Žižka, kalich a odhodlání postavit se celé Evropě. Na první pohled se může zdát, že tyto dva světy spolu mnoho společného nemají. Francouzská dívka z Domrémy na severovýchodě Francie a čeští bojovníci z neklidného království uprostřed Evropy přece stáli každý jinde, mluvili jiným jazykem a řešili jiné boje. Přesto se jejich příběhy na krátký okamžik protnuly, a to ne v bitvě, ale v dopise.

Psal se rok 1430 a Evropa už dobře věděla, že husité nejsou jen místní českou potíží, kterou půjde snadno umlčet. Od upálení mistra Jana Husa v Kostnici roku 1415 uplynulo patnáct let a české země se mezitím proměnily v prostor náboženského, politického i vojenského zápasu. To, co začalo jako spor o nápravu církve, přijímání podobojí a autoritu duchovní moci, přerostlo ve válku, která zasáhla široké okolí. Husitská vojska dokázala opakovaně porážet křížové výpravy a postupně získala pověst síly, před níž se třásla knížata, biskupové i města za českými hranicemi.

Vrcholem husitské vojenské moci bylo období na konci dvacátých a začátku třicátých let 15. století. Tehdy už husité nejen bránili české území, ale vyráželi také ven, do Saska, Durynska, Bavorska, Slezska či Lužice. Těmto výpravám se říkalo spanilé jízdy, což zní skoro vznešeně, jako by šlo o cestu rytířů v lesklé zbroji za ideálem. Skutečnost byla tvrdší. Byly to výpravy vojenské, nábožensky motivované, politicky promyšlené a hospodářsky užitečné, protože přinášely kořist, výkupné a tlak na nepřátele. Husité jimi šířili své učení, zastrašovali protivníky a zároveň dávali okolním zemím najevo, že válka se nebude odehrávat jen na českém území.

Zprávy o těchto taženích se šířily rychle. Středověká Evropa sice neznala noviny, rozhlas ani sociální sítě, ale znala obchodníky, poutníky, kazatele, vyslance, žoldnéře a duchovní sítě, jimiž se dobré i děsivé zprávy pohybovaly překvapivě účinně. Husité byli v katolickém prostředí často líčeni jako kacíři, ničitelé kostelů, nepřátelé svátostí a rozvraceči křesťanského řádu. Nešlo jen o strach z jejich zbraní, ale také o strach z jejich myšlenek. V době, kdy jednota víry byla chápána jako základ jednoty společnosti, působilo české náboženské hnutí jako výzva, která mohla zapálit i další země.

Právě v této době se o husitech doslechla Johanka z Arku. Bylo jí teprve osmnáct let, ale za sebou už měla činy, které by vystačily na několik životů. Roku 1429 sehrála zásadní roli při osvobození Orléansu z anglického obležení a pomohla dovést francouzského dauphina Karla k pomazání a korunovaci v Remeši. Ve francouzských očích byla znamením naděje a Boží přízně. Pro své nepřátele byla nebezpečnou postavou, protože spojovala víru, odvahu a politický účinek. Nebyla teoložkou ani panovnicí, ale její slova měla váhu, protože za nimi stál obraz dívky, která se nebála vstoupit mezi vojáky a mluvit o Bohu tak samozřejmě, jako jiní mluví o počasí.

Dne 23. března 1430 byl v Sully sepsán dopis určený husitům. Tradičně je spojován se jménem Johanky z Arku a bývá uváděn mezi jejími listy, i když historik musí poctivě dodat, že text byl zřejmě diktován nebo formulován prostřednictvím jejího duchovního či písaře a dochoval se v opisové tradici. To však nemění nic na tom, že dopis vystupuje jménem Johanky a ukazuje, jak byl husitský problém vnímán v katolickém prostředí západní Evropy. Tón listu je ostrý, naléhavý a bez jakékoliv snahy o diplomatické uhlazení. Zkrátka žádné „vážení přátelé z Čech, dovolujeme si vás zdvořile upozornit“. Spíše středověká verze vzkazu: vraťte se, nebo bude zle.

Johanka v něm husitům vyčítá, že se z pravých křesťanů stali kacíři, že opustili pravou bohoslužbu, přijali hanebnou pověru, ničí chrámy, rozbíjejí a pálí obrazy svatých, otřásají svátostmi a vraždí křesťany, kteří nesdílejí jejich víru. Z dnešního pohledu může takový jazyk působit drsně, jenže ve středověku náboženský spor nebyl soukromým názorem jednotlivce, který se dá odložit vedle šálku kávy a nechat být. Byl otázkou spásy, pořádku, veřejného života a často také politické stability. Pro Johanku nebyli husité alternativním proudem křesťanství, ale nebezpečným rozkolem, který zraňuje tělo církve.

Nejznámější část dopisu obsahuje výhrůžku, která zní téměř neuvěřitelně. Johanka píše, že kdyby nebyla zaměstnána válkou s Angličany, už dávno by proti husitům vytáhla. Pokud se nenapraví a nevrátí ke katolické víře, je ochotna zanechat boje s Angličany a obrátit se proti nim, aby jejich tvrdošíjnost odstranila mečem. V její řeči nejde o obraznou polemiku, ale o středověké přesvědčení, že blud ohrožující spásu duší může být potírán i světskou mocí. Právě zde se nám Johanka ukazuje nejen jako světice z vitráže, ale také jako člověk své doby, pevně zakořeněný v představě, že jednota víry je hodnota, za kterou se bojuje.

Pro katolického čtenáře je tento moment zajímavý a zároveň nepohodlný. Snadno bychom si chtěli Johanku ponechat jen jako čistou hrdinku, která osvobozuje Orléans, nese prapor a modlí se. Jenže dějiny světců nejsou laciné obrázky bez stínu. Světci nejsou porcelánové figurky, ale lidé z masa, krve, temperamentu, omylů své doby i mimořádné milosti. Johanka milovala církev, svátosti a Krista, ale zároveň žila ve století, které považovalo náboženský rozkol za smrtelnou hrozbu nejen duchovní, nýbrž i společenskou. Chceme-li jí rozumět, nesmíme ji vytrhnout z patnáctého století a soudit ji pouze jazykem století jednadvacátého.

Stejně tak by bylo nespravedlivé udělat z husitů jen karikaturu ničitelů. Husitské hnutí mělo hluboké náboženské kořeny, touhu po nápravě církve, důraz na Boží slovo, kritiku mravního úpadku duchovenstva a silný symbol kalicha. Pro mnoho jeho stoupenců nešlo o vzpouru proti Bohu, ale naopak o návrat k tomu, co pokládali za evangelní pravdu. Zároveň však nelze přehlédnout, že husitské války přinesly ničení, násilí, vypálené kláštery, rozvrácené farnosti a bolest obyčejných lidí, kteří často neměli sílu ani vzdělání rozlišovat mezi teologickou reformou a vojákem, jenž jim odvádí dobytek ze dvora.

Právě v tom je příběh Johanky a husitů tak silný. Nestojí zde proti sobě dobro a zlo v jednoduchém obrázku pro děti. Stojí zde proti sobě dvě jistoty, dvě náboženské vášně a dvě přesvědčení, že Bůh stojí na naší straně. Husité zpívali o Božích bojovnících a věřili, že hájí pravdu Kristova zákona. Johanka věřila, že slouží Bohu, králi a církvi, a že rozkol je třeba zastavit. Když se člověk dívá na tento střet s odstupem téměř šesti staletí, neměl by se ptát jen na to, kdo měl ostřejší meč, ale také na to, jak snadno se lidské srdce naučí vyslovovat Boží jméno ve chvíli, kdy sahá po zbrani.

K tažení Johanky proti husitům nikdy nedošlo. Už v květnu 1430 byla zajata Burgunďany u Compiègne, později vydána Angličanům a po procesu v Rouenu odsouzena jako kacířka. Dne 30. května 1431 byla upálena. Dějiny zde ukázaly jednu ze svých nejtrpčích ironií: dívka, která hrozila českým kacířům, byla sama odsouzena jako kacířka. Teprve pozdější revize procesu její odsouzení zrušila a katolická církev ji nakonec roku 1920 prohlásila za svatou.

Tato ironie by nás neměla vést k posměchu, ale k pokoře. Kdo čte dějiny víry jen jako seznam vítězů a poražených, mnoho nepochopí. Církev kráčí dějinami s pokladem evangelia, ale nesou jej lidé, kteří někdy vidí jasně a jindy zamlženě. Johanka z Arku zůstává světicí ne proto, že by každá její věta byla pohodlná pro dnešního čtenáře, ale proto, že ve svém životě hledala Boží vůli s mimořádnou odvahou, čistotou úmyslu a věrností svědomí. Husitské války zase zůstávají varováním, že skutečná touha po nápravě se může v dějinách smísit s hněvem, mocí a násilím, až se z původní modlitby stane polní pokřik.

Dopis Johanky husitům proto není jen historickou kuriozitou. Je to zrcadlo nastavené každému věřícímu člověku, ale vlastně i každému člověku, který si někdy příliš jistě myslel, že má pravdu tak pevně v ruce, že s ní může začít mlátit druhé po hlavě. Ukazuje, že víra bez pokory může ztvrdnout v nebezpečnou jistotu, ale také že lhostejnost k pravdě není ctnost. Katolická víra nestojí na tom, že se pravda zředí tak, aby nikoho nebolela. Stojí však na Kristu, který je Pravda i Milosrdenství zároveň. Když se jedno oddělí od druhého, z pravdy se může stát kámen a z milosrdenství sentiment bez páteře.

Johanka z Arku vzkázala husitům, aby se vrátili ke katolické víře, jinak proti nim vytáhne. Dnes už tento dopis nečteme jako vojenský plán, protože žádná francouzská výprava do Čech pod jejím vedením se nekonala. Můžeme jej však číst jako svědectví o době, kdy se o víru bojovalo nejen slovy, ale i ohněm a železem. A můžeme jej číst také jako otázku položenou nám samým: dokážeme hájit pravdu, aniž bychom ztratili lásku, a dokážeme mluvit o milosrdenství, aniž bychom zradili pravdu?

V tom je možná skutečný odkaz tohoto neuskutečněného střetu. Johanka a husité se nikdy nepotkali na bojišti, ale jejich příběh se setkává v lidském srdci pokaždé, když člověk stojí před pokušením zaměnit Boží věc za vlastní tvrdost. A právě tam, v prostoru mezi horlivostí a pokorou, se rozhoduje, zda naše víra bude světlem, nebo jen ohněm, který sice září, ale také spaluje.