K apokalypse dnes chybí už jen Demagog

Kniha Zjevení má jednu nepopiratelnou výhodu. Člověk ji otevře a rychle pochopí, že dnešní doba není zdaleka tak originální, jak se tváří. Máme rychlejší internet, barevnější grafy, dražší kávu a schopnost zničit si náladu během tří minut v komentářích, ale podstata zůstává podezřele stejná. Člověk pořád dokáže uvěřit téměř čemukoli, pokud se mu to podá dostatečně hlasitě, naléhavě a s výrazem někoho, kdo právě zachraňuje civilizaci před vlastním rozumem.

Ve dvacáté kapitole Zjevení čteme, že až se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře a vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa, Góga a Magóga. Shromáždí je k boji a bude jich jako písku v moři (Zj 20,7–8). To je obraz silný, temný a varovný.

Abychom nehledali konec světa v atlase: u proroka Ezechiela je Góg spojený se zemí Magóg, takže ano, zní to jako místo nebo oblast. Jenže Bible tu nefunguje jako cestovní průvodce po poslední katastrofě. Neříká: najděte Magóg na mapě, zapíchněte do něj špendlík a budete vědět, odkud přijde konec světa. Góg ze země Magóg je obraz mocného nepřítele Božího lidu (Ez 38–39). Ve Zjevení Janově se ten obraz rozšíří: Góg a Magóg už znamenají celé zástupy těch, kdo se nechají oklamat a přidají se ke vzpouře proti Bohu (Zj 20,7–8). Jako když se řekne drak a nejde o hodinu přírodopisu, ale o nebezpečí. Řečeno jednoduše: není to hlavně adresa na mapě, ale varování, co se stane, když dav přestane přemýšlet.

Jenže dovolím si malou apokalyptickou poznámku pod čarou. V dnešní době by se k nim nejspíš přidal ještě Demagog. Góg, Magóg a Demagog.

Kdyby se dnes konal poslední sraz zmatených národů, Demagog by tam jistě nechyběl. Byl by vpředu, trochu bokem od šelmy, aby měl dobré světlo. V ruce mikrofon, za zády vlajku větší než svědomí a na obrazovce graf, který nic nedokazuje, ale vypadá velmi přesvědčivě. Začal by větou: „Lidé, já vám řeknu pravdu, kterou vám ostatní tají.“ A v tu chvíli by bylo jasné, že peklo si zřídilo tiskové oddělení.

Satan v Bibli obvykle nepřichází jako strašidlo z lidového betléma. To by bylo příliš snadné. Kdyby zlo dorazilo s rohy, ocasem a cedulkou „pozor, právě vás svádím ke zkáze“, možná by se i dnešní člověk na chvíli zarazil. Zlo bývá rafinovanější. Přichází jako dobrá rada, jako starost o obyčejného člověka, jako naléhavé varování, jako výhodná zkratka a jako jednoduché vysvětlení složitého světa. Umí se tvářit i jako anděl světla (2 Kor 11,14).

Demagog je šelma v civilu. Nepotřebuje pravdu, protože pravda je pomalá, pracná a má tu nepříjemnou vlastnost, že se občas obrátí i proti nám. Pravda nutí člověka přemýšlet, uznat chybu, opravit názor a někdy dokonce mlčet. To je pro Demagoga nepřijatelné. Mlčení je v jeho světě promarněný prostor, kde by se mohla objevit myšlenka.

Demagog nepotřebuje fakta. Potřebuje viníka. Fakta jsou komplikovaná, viník je praktický. Fakta se musí ověřovat, viník se dá ukázat prstem. Jakmile má viník obličej, dav se uklidní. Konečně ví, koho nenávidět. Místo aby člověk uklidil ve vlastním srdci, zapálí sousedovi stodolu a ještě má pocit, že bojuje za čistotu vesnice.

Nejhorší na Demagogovi je, že většinou neříká čistou lež. To by bylo příliš snadné. On vezme kousek pravdy, namočí ho do strachu, obalí v křivdě, osmaží na hněvu a podává jako domácí specialitu. Člověk si kousne a řekne: „Na tom přece něco je.“ Ano, něco na tom bývá. Na muchomůrce je také klobouk. To ještě neznamená, že si ji máme dát k večeři.

Od ráje používá pokušení stále stejný návod. Had neřekl Evě: „Pojď udělat hloupost, bude to mít tragické následky.“ To by nebyl pokušitel, ale amatér. Řekl: „Budete jako Bůh.“ To zní úplně jinak. To není výzva ke hříchu. To je nabídka kariérního růstu (Gn 3,1–5).

Demagog dělá totéž. Neřekne člověku: „Pojď být zlý, ustrašený, závistivý a snadno ovladatelný.“ Řekne mu: „Ty jsi ten probuzený. Ty jediný vidíš, jak to opravdu je. Ostatní jsou ovce, zaprodanci, nepřátelé, zrádci a užiteční idioti.“ A člověk se narovná, protože konečně někdo ocenil jeho jasnozřivost, která vznikla po třech videích, dvou rozhořčených statusech a jedné hádce v diskusi pod článkem.

To je na demagogii ďábelské. Ona člověku nebere rozum násilím. Ona mu ho pochválí k smrti. Řekne mu, že jeho hněv je spravedlnost, jeho podezřívavost je prozíravost, jeho krutost je odvaha a jeho lenost myslet je zdravý selský rozum. Člověk tomu rád uvěří, protože je příjemné být prorokem bez modlitby, odborníkem bez studia a mučedníkem bez utrpení.

Křesťan by měl být vůči demagogii citlivý. Ne proto, že je chytřejší než ostatní. Někdy opravdu není, což dokazují i některé farní diskuse, kde by se apoštol Pavel po pěti minutách raději vrátil do vězení. Křesťan by měl být citlivý proto, že zná hřích. Ví, že zlo nezačíná vždycky u těch druhých. Občas se docela pohodlně usadí i v našem.

Právě proto je nebezpečné, když se demagogie převlékne za zbožnost. Církevní prostředí proti tomu není očkované svěcenou vodou. Když někdo mluví o Bohu, ale z jeho úst teče pohrdání, když se ohání pravdou, ale nesnese otázku, když brání víru tak zuřivě, až z ní vyžene Krista, pak už nejde o obranu víry. To je náboženský boxerský pytel, na který si někdo nalepil kříž.

Ježíš neřekl, že své učedníky poznáme podle hlasitosti, počtu vykřičníků nebo rychlosti, s jakou dokážou označit nepřítele. Řekl: „Po jejich ovoci je poznáte“ (Mt 7,16). Ovoce Demagoga bývá pořád stejné: strach, hněv, rozdělení, podezírání, pohrdání a přesvědčení, že soucit je zrada. Jenže tam, kde se soucit považuje za slabost, už Kristus nestojí uprostřed. Tam byl odsunut ke dveřím, aby nepřekážel strategii.

Zjevení nemá člověka vyděsit jako špatně napsaný horor. Nemá nás proměnit v lovce šifer, kteří za každou zprávou hledají konec světa a za každým čárovým kódem antikrista. Apokalypsa znamená odhalení. Strhává kulisy. Ukazuje, co je za blyštivými sliby, za mocí, za davem, za šelmou i za člověkem, který křičí, že přichází spása, ale v kapse už si mačká seznam nepřátel.

Tady je nejnepříjemnější bod celého textu. Demagog není jen někdo venku. Není to jen politik, komentátor, influencer, kazatel, aktivista nebo hospodský prorok, který má po třetím pivu jasno o geopolitice, ekonomice, církevním právu i výchově cizích dětí. Demagog je také možnost v nás. Je to chvíle, kdy přestaneme hledat pravdu a začneme hledat munici. Chvíle, kdy nechceme pochopit, ale vyhrát.

Proto Písmo neříká jen: „Dávejte pozor na ty venku.“ Říká také: „Všechno zkoumejte, dobrého se držte“ (1 Sol 5,21). A jinde ještě ostřeji: „Nevěřte každému duchu, ale zkoumejte duchy, zda jsou z Boha“ (1 Jan 4,1). To není výzva k podezřívavé neuróze, v níž člověk podezírá i vlastní konvici, že patří k temným silám. Je to výzva k duchovní dospělosti. K odvaze nepustit do srdce každého, kdo nám lichotí, straší nás nebo nám nabízí nepřítele jako náhražku smyslu života.

Zlo v Bibli nikdy není rovnocenným soupeřem Boha. Není to druhý bůh v černém kabátě. Zlo dostane prostor ukázat svou pravou tvář, ale poslední slovo mu nepatří. Demagog žije z dojmu, že hlasitost nahradí pravdu, dav nahradí svědomí a dobře mířený strach nahradí smysl života. Víra mu tenhle obchod kazí. Připomíná totiž, že člověk nemusí klekat před každým křikem jen proto, že má dobré ozvučení.

Křesťan se tedy nemusí bát každého otřesu dějin. Nemusí propadat panice, protože panika je Demagogova oblíbená svačina. Má ale rozlišovat. Má se ptát, kdo v něm krmí strach. Kdo ho učí pohrdat. Kdo mu lichotí. Kdo mu nabízí jednoduchou nenávist místo obtížné pravdy. Kristus totiž neříká: „Milujte své bližní, pokud sdílejí váš názor.“ Říká mnohem nepříjemnější věc: „Milujte své nepřátele“ (Mt 5,44).

Až se jednou shromáždí Góg a Magóg, možná bude jejich počet jako písek v moři. A možná se mezi nimi objeví i Demagog, protože kde je dav, mikrofon a možnost svést všechno na druhé, tam se Demagog vždycky cítí jako doma. Bude mluvit dlouho, naléhavě a sebejistě. Mnozí mu zatleskají, protože lež, která nám lichotí, se poslouchá mnohem lépe než pravda, která nás obrací.

Ale člověk nemusí být v tom průvodu. Nemusí pochodovat jen proto, že bubny znějí hlasitě. Nemusí sdílet každé proroctví od člověka, který si plete odvahu s hulvátstvím a pravdu s vlastním vztekem. Nemusí se vzdát rozumu, aby vypadal věrně. Nemusí nenávidět na povel.

Víra není slepota. Víra je schopnost poznat, že ne každé světlo je světlo Boží. Někdy je to jen reflektor namířený na dalšího spasitele s vypršelou zárukou.

Až tedy satan vyjde, aby oklamal národy, možná zjistí, že má pořád početné publikum. Ale snad narazí i na pár lidí, kteří mu řeknou: „Děkujeme, tuto nabídku už známe. Bylo u toho jablko, had a hodně špatný zákaznický servis.“

A možná se tehdy ukáže, že demagogie neumírá ve chvíli, kdy přestane mluvit. Umírá tehdy, když jí přestaneme tleskat.

Děkuji všem, kdo dočetli až sem. Už tím jste statečně odolali Demagogovi, algoritmu i pokušení napsat komentář po druhém odstavci.

Budu rád, když mě tady na Médium.cz začnete sledovat. Píšu o víře, společnosti, církvi, politice a lidské povaze a občas také o tom, proč se člověk tváří jako koruna tvorstva, i když právě sdílel úplnou hloupost.

Zvlášť zvu křesťany, věřící, hledající, pochybující, lehce pohoršené i zdravě zvědavé. A klidně i nevěřící. Nejsem tu jen pro „naše“. Otázek ani pochybností se nebojím. Víra, která se bojí otázky, většinou nemá problém s otázkou, ale sama se sebou.

Pro předplatitele píšu rubriku Za kazatelnou. Každou neděli se v ní snažím srozumitelně vysvětlit liturgické texty dané neděle, převést je do dnešní doby a přidat slovo na cestu jako povzbuzení, zamyšlení nebo malý duchovní kopanec do kotníku, když je potřeba.

Předplatné stojí 50 Kč měsíčně. Přibližně jednu kávu, jedno pivo nebo půlku něčeho, co se v kavárně tváří jako dezert a stojí jako menší svátost. Podpoříte tím mou tvorbu a pomůžete tomu, aby mohly vznikat další texty spojující víru, rozum, humor a dnešní svět bez náboženské vaty.

Děkuji všem, kdo už mě sledují nebo odebírají. A kdo ještě váhá: kliknutí na „Sledovat“ nebolí, předplatné nezavazuje ke svatozáři a komentáře jsou vítané, pokud u nich Demagog zůstane za dveřmi.