Kdyby Cyril a Metoděj nikdy nepřišli

Pátého července si připomínáme svaté Cyrila a Metoděje, dva bratry ze Soluně, kteří roku 863 přišli na Velkou Moravu. V římskokatolické církvi v Česku má jejich liturgická oslava stupeň slavnosti a v občanském kalendáři jde o státní svátek. Školní dějepis jejich dílo obvykle shrne větou, že přinesli křesťanství a písmo, potom zazvoní a slovanská vzdělanost musí uvolnit třídu Přemyslovcům.

Jenže křesťanství na Moravě existovalo už před nimi. Archeologické nálezy dokládají kostely a křesťanské prostředí před příchodem byzantské misie, třebaže přesné datování některých staveb zůstává předmětem odborných sporů. Západní misionáři zde kázali, křtili a základní pravdy víry museli lidem vysvětlovat místní řečí nebo prostřednictvím tlumočníků. Nikdo rozumný totiž nezačíná misii tím, že lidem v cizím jazyce oznámí, že od této chvíle už mají všemu rozumět.

Cyril a Metoděj tedy nepřinesli Krista do duchovní prázdnoty. Vytvořili hlaholici, utvářeli slovanský literární a liturgický jazyk, pořizovali překlady, vychovávali domácí žáky a usilovali o svébytnější církevní strukturu.

Co kdyby však roku 863 vůbec nedorazili?

Kontrafaktuální historie není věštění, ale myšlenkový experiment. Z dějin odstraníme jednu událost a sledujeme, které následky by pravděpodobně nenastaly. Čím dále postupujeme, tím více musíme používat slova „patrně“ a „možná“, jinak se z popularizačního článku rychle stane historický román.

Bez soluňských bratří by se Moravané hromadně nevrátili k pohanským bohům. Křesťanství už bylo součástí vývoje střední Evropy a dál by se šířilo především ze západu. Stavěly by se kostely, udělovaly svátosti a postupně by vznikalo také domácí duchovenstvo.

Morava by se však pravděpodobně těsněji začlenila do latinské církevní tradice pod silnějším vlivem bavorských biskupství. Liturgie by zůstávala latinská a většina psané církevní kultury by přicházela ze zahraničních center.

Lidé by křesťanství nepřijímali úplně bez porozumění. Kázání, příprava ke křtu a základní modlitby se musely nějak převádět do jejich řeči už před cyrilometodějskou misií. Nevznikl by tehdy právě tento soustavný slovanský literární jazyk ani soubor biblických, liturgických, právních a vzdělávacích textů spojený s cyrilometodějskou misií.

Rozdíl tedy neležel mezi vírou nesrozumitelnou a vírou náhle pochopenou. Ležel mezi ústním vysvětlováním křesťanství a vznikem domácí písemné kultury, která dokázala sama vzdělávat další generace.

Konstantin, později nazvaný Cyril, pro tento účel vytvořil hlaholici. Staroslověnština nebyla běžná moravská řeč pouze zapsaná novými písmeny, ale kultivovaný literární jazyk založený převážně na slovanském nářečí z okolí Soluně. Moravanům však byla díky příbuznosti slovanských jazyků podstatně bližší než latina.

Bez Cyrila a Metoděje by možná časem vznikl jiný překladatelský projekt. Některý vzdělaný duchovní mohl začít zapisovat slovanskou řeč latinskými písmeny a Bulharsko nebo Byzanc mohly vytvořit vlastní slovanskou literární tradici jinou cestou. Nevíme však kdy, v jakém rozsahu a zda by takový projekt získal podporu světské i církevní moci.

Morava by tedy patrně zůstala křesťanská. Její křesťanství by však mělo jiný kulturní hlas.

Historici Rostislavovu žádost o učitele z Byzance vykládají také jako pokus omezit závislost na východofranských církevních centrech. Duchovní správa tehdy nebyla pouze otázkou toho, kdo odslouží nedělní bohoslužbu. Znamenala vzdělání, písemnictví, právo, správu i politický vliv.

Kdo musel pro každý důležitý církevní úkon spoléhat na lidi přicházející z mocenského prostředí sousední říše, nebyl úplně samostatný. Závislost totiž zůstává závislostí také tehdy, když má laskavý hlas a pečlivě vyžehlené liturgické roucho.

Bratři navíc nepřinesli pouze abecedu. Vychovávali žáky a část z nich doprovodili do Říma. Podle staroslověnských životopisů tam byly slovanské knihy položeny na oltář a někteří z jejich žáků přijali jáhenské nebo kněžské svěcení. Rodilo se tím domácí duchovenstvo, které mohlo v misii pokračovat bez trvalého dovozu kněží ze zahraničí.

Do Říma bratři přinesli také ostatky svatého Klementa, které podle staroslověnské životopisné tradice nalezli během předchozí mise na Krymu. Šlo o uctívanou relikvii i diplomatickou vizitku v jednom. Papež Hadrián II. slovanské liturgické knihy schválil a podle životopisné tradice je nechal položit na oltář. Roku 880 pak papež Jan VIII. v listu Industriae tuae výslovně potvrdil používání slovanštiny při liturgii.

V Římě se však společná cesta bratrů rozdělila. Konstantin vstoupil do kláštera, přijal jméno Cyril a roku 869 zemřel. Metoděj se vrátil jako arcibiskup obnoveného sirmijského stolce a papežský legát s působností v Panonii a na Moravě.

Jeho úřad nebyl čestnou funkcí vhodnou na vizitku. Kvůli sporu o církevní pravomoc jej východofranští biskupové nechali více než dva roky věznit. Po propuštění se vrátil na Moravu, pokračoval v překládání a hájil slovanskou liturgii proti dalším obviněním.

Bez příchodu obou bratří by se tento zápas vůbec neodehrál. Morava by možná získala církevní organizaci jiným způsobem, pravděpodobně by však zůstala výrazněji závislá na západních církevních centrech.

Velkou Moravu by to samo o sobě nezachránilo ani nezničilo. Její zánik souvisel s vnějšími útoky, proměnou mocenských poměrů i vnitřním oslabením. Hlaholice je výborná pro překlad evangelia, ale proti ozbrojenému nájezdu má omezené využití.

Po Metodějově smrti roku 885 byli jeho žáci pronásledováni a vypovídáni. Část z nich našla útočiště v Bulharsku, kde využila překlady, vzdělání i zkušenosti získané během moravské misie. Neúspěch na Moravě se tak stal počátkem velkého kulturního úspěchu jinde.

V bulharském prostředí se slovanské písemnictví dále rozvíjelo a později tam vznikla také cyrilice, patrně v okruhu Preslavské literární školy. Cyril ji nevytvořil. Jeho dílem byla hlaholice a konkrétního autora cyrilice neznáme.

Bez moravské misie by neexistovala právě tato skupina vzdělaných žáků vybavená již pořízenými překlady a vlastní překladatelskou zkušeností. Nelze však tvrdit, že by Bulharsko nikdy nevytvořilo vlastní slovanský literární jazyk. Vývoj by byl jiný, nikoli nutně o staletí opožděný.

Právě z bulharského prostředí se slovanská církevní a literární tradice šířila do Srbska, Kyjevské Rusi a dalších oblastí. Bez Cyrila a Metoděje by proto kulturní mapa východní a jihovýchodní Evropy mohla vypadat jinak. Jinak se mohl vyvíjet také pozdější poměr mezi latinkou, cyrilicí a případnými dalšími způsoby zápisu slovanských jazyků.

Ani české země by se však automaticky neponěmčily. Přemyslovský stát se později pevně zařadil do západního latinského prostředí a čeština se začala zapisovat latinkou. Tvrdit, že bez Cyrila a Metoděje bychom dnes všichni mluvili německy, je asi stejně přesné jako tvrdit, že bez Karla IV. bychom neuměli postavit most.

Změnila by se však naše kulturní paměť. Chyběla by zkušenost, že slovanský jazyk dokázal už v 9. století nést biblické překlady, liturgii, teologické pojmy i právní texty. Staroslověnština otevřela slovanskému světu nejen kostel, ale také školu, knihovnu a archiv.

Právě zde se historická hypotéza dotýká teologie. Křesťan může věřit, že Bůh by na Moravě působil i bez Konstantina a Metoděje. Boží milost není závislá na tom, zda se dva misionáři vydají správným směrem a dorazí v plánovaném roce.

Soluňští bratři však pochopili, že pravdu nestačí přinést. Je třeba ji sdělit způsobem, který člověku dovolí přijmout ji za vlastní. Překládat evangelium neznamená snižovat jeho posvátnost, ale pokračovat v logice vtělení, v níž se Boží Slovo nestalo poučkou ani úředním oběžníkem, nýbrž člověkem.

Kdyby Cyril a Metoděj nikdy nepřišli, nejspíš bychom byli křesťané. Jinak by však vypadala cesta, kterou se slovanský svět dostal ke knihám, liturgii a vzdělanosti, a jinak by možná vypadala také kulturní mapa Evropy.

Pátého července si proto nepřipomínáme dva muže, bez nichž by se Bůh na Moravu nedostal. Připomínáme dva muže, kteří pochopili, že evangelium může překročit hranice, ale do lidského srdce vstoupí teprve tehdy, když přestane znít jako úřední sdělení z ciziny.

Církev může mluvit dokonale česky, a přesto zůstat lidem cizí. Odkaz Cyrila a Metoděje proto neleží jen v otázce, jakým jazykem mluvíme, ale zda nám druzí vůbec rozumějí.