Když hledáme Trojici v Sumeru, často najdeme hlavně sami sebe

Čas od času se objeví text, který s velkou jistotou oznámí, že křesťanská víra vlastně není nic originálního. Trojice prý přišla ze Sumeru, Kristus je převlečený Enki, Duch svatý jen přejmenovaný Enlil a celé křesťanství představuje pozdní remix dávných mezopotámských mýtů. Člověk má při četbě podobných konstrukcí skoro pocit, že apoštolové místo rybářských sítí nosili archeologické lopatky a svatý Pavel měl v brašně vedle listů Korinťanům ještě pár hliněných tabulek pro jistotu. Jenže dějiny nejsou stavebnice z lega, kde si libovolně přecvakáme hlavy božstev a vznikne nový systém. A už vůbec nejsou internetový bazar, kde se vezme starý sumerský bůh, přelepí se štítek, doplní se evangelium podle Jana a vystaví se to jako „původní křesťanství, lehce použité, bez záruky“.

Moderní člověk trpí zvláštní nemocí: domnívá se, že podobnost znamená původ. Když někde najde trojici bohů, automaticky předpokládá, že každá další trojice je její kopií. Jenže trojice je jeden z nejpřirozenějších symbolických útvarů lidského myšlení. Máme minulost, přítomnost a budoucnost. Zrození, život a smrt. Mysl, cit a vůli. Není tedy překvapivé, že se trojiční symbolika objevuje v různých kulturách. Překvapivé by spíše bylo, kdyby se neobjevovala vůbec. To ale ještě neznamená, že sumerský Anu seděl převlečený na nicejském koncilu a Enki si v předsálí upravoval svatozář.

Největší slabina podobných výkladů spočívá v tom, že zaměňují trojici za Trojici. To vypadá jako drobná teologická puntičkářina, jenže ve skutečnosti jde o rozdíl mezi třemi sousedy v paneláku a jedním domem, který má tři okna do stejného světla. Mezopotámské triády představují několik odlišných božstev v polyteistickém systému. Křesťanská Trojice naproti tomu netvrdí, že existují tři bohové, nýbrž jeden Bůh ve třech osobách: Otec, Syn a Duch svatý. To je zásadní rozdíl. Sumerská či akkadská božstva mají vlastní původ, oblasti působnosti, konflikty, genealogie a kult. Křesťanská Trojice naproti tomu mluví o jediné Boží podstatě a třech osobách, které nejsou třemi samostatnými bohy.

Jinými slovy: podobnost počtu není totožnost obsahu. Křesťanství se nedá vysvětlit jako kosmeticky upravený polyteismus. Stojí na židovském monoteismu: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný“ (Dt 6,4). Když potom Nový zákon mluví o křtu „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19), nevyrábí tři bohy, ale otevírá otázku, jak může být jediný Bůh poznáván jako Otec, Syn a Duch. Právě proto Katechismus katolické církve zdůrazňuje, že tajemství Nejsvětější Trojice je ústředním tajemstvím křesťanské víry, nikoli návratem k trojbožství (Katechismus katolické církve, čl. 232–267).

Když církev formulovala nauku o Trojici, nepokoušela se importovat starověké bohy do evangelia. Řešila mnohem konkrétnější a nepohodlnější otázku: co si počít s Ježíšem Kristem. První křesťané byli dědici židovské víry v jediného Boha, a přesto se setkali s Ježíšem, o němž evangelista Jan píše: „Na počátku bylo Slovo… a to Slovo bylo Bůh“ (Jan 1,1). Apoštol Pavel mluví o Kristu jako o tom, „v němž přebývá veškerá plnost božství tělesně“ (Kol 2,9). Tomáš vyznává před vzkříšeným Kristem: „Můj Pán a můj Bůh“ (Jan 20,28). Tady nejde o klidnou náboženskou dekoraci, ale o teologickou třaskavinu, která první křesťany nutila přemýšlet, modlit se, hádat se, hledat přesná slova a občas se při tom tvářit, jako když farář objeví v sakristii účet za topení.

Právě z tohoto napětí vznikaly spory prvních staletí. Ne proto, že by někdo tajně pašoval sumerské tabulky do Alexandrie, ale proto, že církev potřebovala uchovat dvě skutečnosti zároveň: Bůh je jeden a Kristus není jen charismatický kazatel s dobrým PR.

Podobně problematické je tvrzení, že farizeové nechali Ježíše ukřižovat kvůli přehnanému důrazu na jediného Boha a kvůli ztrátě jakési původní trojiční nauky. Historicky šlo o mnohem složitější střet: o otázku Ježíšovy identity, autority, výkladu Zákona, chrámového prostředí a také římské politické moci. Ježíš nebyl popraven proto, že by si někdo v Jeruzalémě špatně pamatoval Sumer, ale proto, že jeho vystupování bylo chápáno jako nábožensky i politicky výbušné.

Nauka o Trojici proto nevznikla jako libovolná spekulace, ale jako odpověď na otázku, jak rozumět Kristu, Duchu svatému a jedinému Bohu v rámci biblické víry. Přesně toto napětí popisuje i základní přehled k tématu Trojice v odborné literatuře: nejde o prostou číselnou triádu, ale o vyjádření vztahu Otce, Syna a Ducha v rámci víry v jediného Boha (Encyclopaedia Britannica: Trinity, Stanford Encyclopedia of Philosophy: Trinity).

Často se argumentuje větou z knihy Genesis: „Učiňme člověka k našemu obrazu“ (Gn 1,26). Křesťané v ní později skutečně viděli předobraz Trojice, ale předobraz není totéž co hotová nauka. Starý zákon Trojici nevykládá jako katechismus s očíslovanými odstavci. Spíše vytváří prostor, v němž se později ve světle Krista může stát myslitelnou. Seriózní výklad zde zná více možností: může jít o obraz Boží nebeské rady, slavnostní plurál, literární vrstvu textu nebo teologicky otevřený výraz, který pozdější křesťanská tradice četla christologicky (John H. Walton: Genesis, NIV Application Commentary, 2001).

Redukovat to celé na rovnici „Sumer dovnitř, Trojice ven“ je efektní, ale historicky hrubé. Podobné zkratky bývají lákavé, protože dávají člověku příjemný pocit, že odhalil tajemství, které ostatním uniklo. Jenže víra není detektivka z levného paperbacku, kde na poslední straně zjistíme, že Duch svatý byl celou dobu Enlil v převleku. Křesťanské čtení Starého zákona je zpětné čtení ve světle Krista. To může člověk přijmout nebo odmítnout, ale měl by to popisovat přesně. Není to důkaz, že starozákonní autor měl na stole hotovou nicejskou teologii. Je to svědectví o tom, jak křesťanská tradice četla starší texty po zkušenosti s Kristem.

Původní článek pracuje s představou, že v Sumeru existovala jakási původní „čistá“ Trojice, která byla později zředěna, rozbita a zdegenerována astrologií, polyteismem a kněžskou korupcí. To je literárně zajímavý motiv, skoro by se hodil do románu, kde na konci archeolog v zaprášeném chrámu objeví tabulku a za ním se ozve dramatická hudba. Historicky je však taková představa krajně problematická.

Neexistuje spolehlivý textový důkaz, že by sumerské náboženství znalo monoteistickou Trojici ve smyslu jednoho Boha ve třech osobách. Anu, Enlil a Enki nejsou tři osoby jednoho Boha. Jsou to odlišná božstva mezopotámského panteonu. Každé má vlastní kultovní roli, mytologii a vztahy k ostatním bohům (Samuel Noah Kramer: History Begins at Sumer, 1956, Jeremy Black, Anthony Green: Gods, Demons and Symbols of Ancient Mesopotamia, 1992). Představa, že původní sumerská Trojice byla později pokažena, tedy není doložený historický závěr, ale spekulativní rekonstrukce, která si z dějin bere to, co se jí hodí, a zbytek nechává ležet jako ponožku pod postelí.

Tady je třeba být poctivý. Mezi biblickým světem a Mezopotámií samozřejmě existovaly kulturní kontakty. Starý zákon zná prostředí starověkého Předního východu, pracuje s některými podobnými obrazy a vede s okolními náboženstvími polemiku. To však není totéž jako tvrdit, že křesťanská Trojice byla ze Sumeru jednoduše převzata. Mezi kulturním prostředím a přímým dogmatickým importem je rozdíl asi jako mezi tím, že člověk dýchá stejný vzduch jako soused, a tím, že mu opsal diplomovou práci.

Athanasius Alexandrijský bývá v podobných textech líčen téměř jako vynálezce Trojice. Ve skutečnosti byl především jejím obhájcem v době ariánských sporů. Nešlo mu o to, aby do křesťanství zavedl exotickou starověkou triádu, nýbrž aby hájil víru, že Kristus není pouhé stvoření, ale skutečně Bůh. Nicejský koncil v roce 325 nevymyslel Trojici hlasováním. Reagoval na spor o Kristovu identitu a snažil se vyjádřit, že Syn je „jedné podstaty“ s Otcem. Pozdější konstantinopolský koncil roku 381 pak doplnil a upevnil vyznání víry také ve vztahu k Duchu svatému (J. N. D. Kelly: Early Christian Doctrines, 1977).

Ani císař Konstantin tedy nebyl autorem Trojice. Byl politickým garantem koncilu, nikoli teologem, který by z klobouku vytáhl nové dogma. Představa, že císař nebo Athanasius jednorázově „zavedli“ Trojici, je populární, ale neodpovídá historickému vývoji. Církevní koncily nevymyslely Kristovo božství z nudy. Hledaly přesný jazyk pro víru, která už byla přítomna v modlitbě, křtu, liturgii a úctě raných křesťanů. Larry Hurtado ve své práci o nejstarší úctě k Ježíši ukazuje, že vysoké postavení Krista v křesťanské zbožnosti není pozdní dekorace, ale velmi raný fenomén (Larry W. Hurtado: Lord Jesus Christ: Devotion to Jesus in Earliest Christianity, 2003).

Ano, řecká filozofie sehrála významnou roli. Bez pojmů jako úsia, tedy podstata, hypostasis, tedy osoba či konkrétní bytí, nebo logos, tedy Slovo, by formulace Trojice zněla jinak. Křesťanství nevzniklo ve vzduchoprázdnu. Vstoupilo do židovského, řeckého a římského světa a muselo používat jazyk své doby. Jenže používat jazyk své doby není podvod. To je normální lidská činnost. Když dnes kazatel použije slovo „vztah“, neznamená to, že apoštol Jan tajně studoval partnerskou terapii a dělal si poznámky k emoční inteligenci.

Řecká filozofie poskytla slovník. Nedodala však obsah celé víry. Tím obsahem byl zápas rané církve s biblickým svědectvím o Otci, Synu a Duchu svatém. Kdo tohle nerozliší, snadno začne tvrdit, že protože lékař používá latinská slova, nemoc vznikla v latině. Jenže jazyk diagnózy není původ nemoci a jazyk dogmatu není automaticky původ víry.

Původní článek mimochodem uvádí, že císař Konstantin byl původem „ze Srbska“, jeho otec Srb a matka Řekyně. To je anachronické. Konstantin se narodil v Naissu, dnešním Niši v Srbsku, ale ve 4. století nešlo o Srbsko v dnešním národním smyslu. Jeho otec Constantius Chlorus byl římský vojevůdce a císař, nikoli Srb v moderním etnickém významu. Používat dnešní národní kategorie pro pozdně antický římský svět je historicky zavádějící (Timothy D. Barnes: Constantine and Eusebius, 1981).

Je to drobnost, ale příznačná. Když se s dějinami zachází jako s volnou koláží, snadno vznikne efektní obraz. Jenže efektní obraz ještě není pravdivý obraz. Historie není Canva prezentace, kde stačí hezky zarovnat prvky, přidat dramatický titulek a máme hotovo. Dějiny mají kontext, jazyk, dobu, pojmy a někdy také nepříjemnou schopnost nesouhlasit s našimi pěknými nápady.

Některé současné texty mají zvláštní posedlost demaskováním. Jako by náboženství nemohlo obsahovat nic autentického, pokud někde najdeme vzdálenou analogii. Stačí zahlédnout tři božské postavy ve starověku a hned se triumfálně zvolá: „Aha, tak tady to křesťané ukradli!“ Jenže podobnosti mezi kulturami nejsou automaticky důkazem krádeže. Často jsou spíše důkazem toho, že člověk od počátku klade podobné otázky: odkud jsme, co nás přesahuje, proč existuje dobro a zlo, proč toužíme po vztahu a proč se ho zároveň bojíme jako účetní kontroly před koncem roku.

Možná právě tady se skrývá hlubší význam Trojice. Ne jako archeologického artefaktu ze Sumeru, ale jako obrazu vztahu. Křesťanský Bůh není osamělý monarcha uzavřený v kosmické kanceláři, kde přerovnává složky s nápisem „lidstvo, reklamace nevyřizovat“. Bůh je ve své podstatě společenství lásky. Otec není bez Syna, Syn není bez Otce a Duch svatý není anonymní náboženská elektřina, ale třetí osoba Trojice, živé Boží působení a dar lásky, v němž se Bůh sdílí člověku. Právě tuto hloubku rozvíjel už Augustin ve svém díle De Trinitate, když se pokoušel ukázat, že Bůh není samota, ale láska, která se sdílí (Augustin: De Trinitate).

Moderní člověk umí rozložit atom, propojit svět optickými kabely a vytvořit umělou inteligenci, která mu poradí, jak správně upéct lososa. Jenže někdy neumí vydržet ani jeden večer bez hádky s člověkem, kterého má rád. Možná proto ho Trojice tolik dráždí. Připomíná mu totiž něco nepříjemného: že skutečná jednota nevzniká z uniformity, nadvlády ani křiku, ale ze vztahu schopného lásky. A to je myšlenka mnohem náročnější než hledání sumerských paralel na internetu.

Bible, Český ekumenický překlad: Dt 6,4; Gn 1,26; Mt 28,19; Jan 1,1; Jan 20,28; Kol 2,9. 

Katechismus katolické církve, čl. 232–267. 

Augustin: O Trojici (De Trinitate).

J. N. D. Kelly: Early Christian Doctrines, 1977. 

Larry W. Hurtado: Lord Jesus Christ: Devotion to Jesus in Earliest Christianity, Eerdmans, 2003. 

John H. Walton: Genesis, NIV Application Commentary, 2001. 

Samuel Noah Kramer: History Begins at Sumer, 1956. 

Jeremy Black, Anthony Green: Gods, Demons and Symbols of Ancient Mesopotamia, 1992. 

Timothy D. Barnes: Constantine and Eusebius, 1981.

Encyclopaedia Britannica: Trinity.

Stanford Encyclopedia of Philosophy: Trinity.