Článek
Hermetismus autor článku odmítá jako omyl, ale současně mu připisuje pozoruhodnou kariéru. Podle něj se tato starověká směsice Egypta, Řecka a mystiky protáhla dějinami tak šikovně, že poznamenala Janovo evangelium, nauku o Trojici a nakonec i samotného Ježíše. Je to teze svůdná, protože má všechno, co čtenář potřebuje k lehkému mrazení v zádech: Egypt, tajné spisy, Herma Trismegista a podezření, že církev někde po cestě „něco přimíchala“. Jenže dějiny nejsou šifra v pyramidě. Dějiny jsou tvrdohlavé, pomalé a nepříjemně konkrétní.
Na podobných teoriích bývá nejzrádnější to, že nezačínají úplným nesmyslem. Křesťanství opravdu nevzniklo ve vakuové bublině. První křesťané mluvili řecky, žili v římském světě a potkávali filozofii i náboženské směsi všeho druhu. Jenže z toho ještě neplyne, že se Ježíš stal obětí hermetismu. Z toho plyne pouze to, že dějiny byly pestré. A pestrost není důkaz, že někdo vymaloval cizí byt.
Když podobnost začne dělat ramena
Autor skládá do jedné linie několik tvrzení: hermetismus přišel z Egypta jako módní vlna, ovlivnil koptské i palestinské křesťanství, jeho stopy jsou v Janově evangeliu a přes Trojici nakonec zasáhl samotného Krista. To je široký oblouk, který působí kompaktně, ale stojí na jedné slabině: zaměňuje souběh za příčinu.
Ano, rané křesťanství žilo v prostředí, kde se prolínaly různé náboženské a filozofické proudy (Britannica: Gnosticism). Jenže to, že dvě myšlenky existují vedle sebe, ještě neznamená, že jedna vytvořila druhou. Souběh není vliv. Vliv není převzetí. A převzetí už vůbec není proměna podstaty.
Navíc míchá dohromady motivy, které spolu znějí podobně, ale obsahově si nerozumí. Vnitřní božství, „mysl Kristovu“, zázraky jako duchovní alchymii, svaté jako obdobu teurgie, makrokosmos a mikrokosmos. Vypadá to jako výkladní skříň duchovna, ale skříň není důkaz. Pavlovo „mít mysl Kristovu“ neznamená objevit v sobě božskou jiskru (1 Kor 2,16). Úcta ke svatým není vyvolávání duchů. A Ježíšovy zázraky nejsou duchovní chemie, ale znamení, že se Bůh dotýká konkrétní lidské bídy.
Zajímavé je, že autor správně připomíná i renesanční omyl kolem Herma Trismegista. Marsilio Ficino považoval hermetické texty za pradávnou moudrost, starší než Platón i Mojžíš. Jenže pozdější výzkum ukázal, že Corpus Hermeticum vzniká až v prvních stoletích po Kristu. Jinými slovy: hermetismus není pradávný pramen křesťanství, ale jeho současník. A právě to oslabuje autorovu tezi. Současnost není důkaz vlivu, natož důkaz, že hermetismus formoval jádro křesťanské víry.
Logos není hermetická šifra
Autor hledá průnik především v Janově evangeliu a jeho pojmu Logos. Ano, řecké Logos mělo filozofické zázemí a označovalo řád či smysl světa (Britannica: Logos). Jenže Jan nepíše filozofii. Píše evangelium.
V biblickém světě Bůh tvoří slovem (Gn 1). Jan na tuto linii navazuje a řekne větu, která celé hermetické čtení převrátí: „A Slovo se stalo tělem“ (Jan 1,1–18).
Tady se cesty rozcházejí. Hermetismus vede člověka vzhůru k poznání. Jan mluví o Bohu, který sestupuje dolů k člověku. Ne o úniku z těla, ale o vtělení. Ne o zasvěcení, ale o záchraně. To není jiný jazyk pro totéž. To je jiný směr.
Autor zmiňuje i hermetické označení Boha jako Nezplozeného, Počátku, Otce, Světla a Života. Ano, ta slova znějí povědomě. Jenže náboženství si nepůjčují slovník jako hrnek v kanceláři. Podstatné není, že používají podobná slova, ale co jimi říkají. Křesťanství nemluví o vzdáleném principu, ale o Bohu, který jedná v dějinách, uzavírá smlouvu a nakonec vstupuje do lidského života.
Trojice není egyptský suvenýr
Největší skok přichází ve chvíli, kdy se do hry dostanou egyptské triády a s nimi tvrzení, že do takového schématu byl „zařazen“ i Ježíš. To zní dobře, ale logicky to nefunguje. Tři postavy nejsou automaticky Trojice.
Křesťanská Trojice není trojice bohů vedle sebe, ale jeden Bůh ve třech osobách (Stanford Encyclopedia of Philosophy: Trinity). To je zcela jiný typ tvrzení než starověké triády.
Autor tvrdí, že tím byl Ježíš vzdálen lidem. Ve skutečnosti se tím Ježíš lidem nevzdálil. Stal se problémem. Protože učitel inspiruje, ale Bůh, který vstoupí do života, začne překážet. Evangelium není duchovní kurz, ale zpráva o Bohu, který se nechal potkat, dotknout a nakonec i zabít.
Astrologie je v článku uvedena jako další důkaz vlivu. Ano, kdysi byla součástí širšího pohledu na svět. Jenže křesťanství nikdy nepřijalo, že hvězdy určují lidský osud. Pavel mluví o Bohu, který jedná v dějinách, ne o osudu napsaném ve hvězdách (Řím 9–11).
Autor hermetismus odmítá, ale zároveň mu přisuzuje schopnost proměnit samotné jádro křesťanství. A právě to zůstává nedoložené. Křesťanství používalo jazyk své doby, ale obsah čerpalo z víry v Boha, který jedná v dějinách.
Ježíš se nestal obětí Herma Trismegista, egyptských triád ani duchovní alchymie. Stal se obětí lidského strachu, moci, náboženské pýchy a politické opatrnosti. To není tak exotické, ale je to mnohem pravdivější. A také mnohem nepříjemnější, protože proti Hermovi se polemizuje snadno. Proti vlastní slepotě hůř.
Použitá literatura a prameny:
Encyclopaedia Britannica: Gnosticism
Encyclopaedia Britannica: Logos
Stanford Encyclopedia of Philosophy: Trinity
Bible: Gn 1; Jan 1,1–18; 1 Kor 2,16; Řím 9–11
