Když se z Ježíše udělá mág, aby se nemusel brát vážně

Autor otevírá svůj článek Ježíšovou otázkou z Markova evangelia. Jenže hned první citace si říká o zpřesnění. V ekumenickém překladu Ježíš neříká: „Co říkají lidé, kdo jsem?“, ale přesněji: „Za koho mě lidé pokládají?“ (Mk 8,27). To není puntičkářství pro lidi, kteří si rovnají záložky v Bibli podle liturgických barev. Je v tom rozdíl. Ježíš se neptá na drby, reputaci ani veřejné mínění, ale na svou identitu v očích lidí. A hned vzápětí položí otázku, před kterou nejde utéct do žádné teorie: „A za koho mě pokládáte vy?“ (Mk 8,29). Právě tady se láme celé křesťanství. Ne na tom, jestli Ježíš zapadá do naší oblíbené kolonky, ale jestli jsme ochotni slyšet, kým se sám zjevuje.

Autor nabízí odpověď, která je na první poslech přitažlivá: Ježíš byl mág. Má to šmrnc. Je v tom tajemství, konflikt s církví, Konstantin, spálené knihy, Nag Hammádí, Šimon Mág, zázraky, formule a trochu toho intelektuálního kouře, bez něhož se žádná esoterická detektivka neobejde. Jenže dobrý příběh ještě není dobrá historie. A tady se začíná ukazovat, že autor nečte texty tak, aby z nich vyvodil závěr, ale spíš má závěr připravený a texty k němu postupně přivazuje jako balónky na pouti.

Jedna z nejsilnějších vět článku tvrdí, že život Ježíšova současníka Šimona Mága se s Ježíšovým životem „navenek velmi překrývá“ a že oba příběhy často splývají. To zní efektně, jenže biblicky to stojí na vodě. Šimon Mág se v Novém zákoně objevuje ve Skutcích apoštolů, tedy až v době apoštolské misie po Ježíšově smrti a vzkříšení, konkrétně v Samařsku (Sk 8,9–24). Není představen jako Ježíšův souputník, dvojník, prorocký konkurent ani alter ego, ale jako člověk, který ohromoval lidi kouzelnictvím a potom chtěl koupit moc Ducha Svatého (Sk 8,18–20). To není překryv. To je kontrast, tak ostrý, že by se o něj dal krájet nedělní koláč.

Šimon chce moc vlastnit, Ježíš ji vydává ve službě. Šimon chce schopnost, která ohromí, Ježíš odmítá dělat zázraky na objednávku (Mt 4,1–11). Šimon se zajímá o účinek, Ježíš o člověka. Šimon by z posvátna udělal kapitál, Ježíš z posvátna dělá dar. Když ho lidé chtějí udělat králem, Ježíš odchází (Jan 6,15). Když visí na kříži, nesestoupí, aby všem dokázal, že na to má. Mág by v takové chvíli vytáhl trumf. Kristus zůstane přibitý. A právě v tom je rozdíl mezi duchovní exhibicí a spásou.

Autor tvrdí, že v samotné Bibli je řada indicií, které „jednoznačně potvrzují“ Ježíšovu mágovskou identitu. Jenže žádná z uvedených indicií není jednoznačná, a už vůbec ne potvrzující. Ježíšovy zázraky nejsou v evangeliích předváděny jako magické akty, ale jako znamení. Janovo evangelium o nich mluví jako o znameních, která ukazují na Ježíšovu slávu a identitu (Jan 2,11; Jan 20,30). Proměnění vody ve víno v Káně proto není alchymistická přeměna substancí, ale znamení radosti, hojnosti a nové smlouvy (Jan 2,1–11). Kdo v tom vidí jen chemicko-magický výkon, čte evangelium podobně jako člověk, který stojí před Rembrandtem a nadšeně hodnotí kvalitu rámu.

Podobenství nejsou tajné formule. Když Ježíš říká, že učedníkům je dáno poznat tajemství nebeského království a jiným ne (Mt 13,10–17), nemluví jako mistr skrytého kurzu pro zasvěcené. Mluví jako učitel, který ví, že člověk může slyšet a přesto neposlouchat, dívat se a přesto nevidět. To známe i dnes. Stačí krátká procházka komentářovou sekcí a člověk pochopí, že problém lidstva není nedostatek informací, ale často nadbytek zatvrzelosti. Podobenství neukrývají magii, ale odhalují srdce.

Ani obvinění, že Ježíš je posedlý, že má démona, nebo že vyhání démony mocí Belzebula, nedokazuje jeho magickou identitu (Mk 3,22; Jan 8,48; Jan 10,20). Dokazuje spíš bezradnost jeho protivníků. Když někdo neumí popřít účinek, pokusí se zpochybnit zdroj. To je stará lidská metoda, která přežila farizeje, císaře i sociální sítě. Tehdy se říkalo Belzebul, dnes se říká manipulátor, fanatik, dezolát nebo „ten člověk má problém“. Nálepky se mění, lenost myslet zůstává.

Autor také z Ježíšova původu skládá obraz někoho podezřelého, okrajového a možná už od dětství zraněného. Zmiňuje, že Ježíš byl Galilejec (Jan 7,41), Žid (Jan 4,9), že neměl formální vzdělání (Jan 7,15), že byl označen jako „syn Marie“ (Mk 6,3), že jeho odpůrci říkali „nevíme, odkud je“ (Jan 9,29), a že byl obviňován z obžerství a opilství (Mt 11,19). Některé tyto biblické údaje sedí, jiné jsou vykládány příliš ochotně směrem k senzaci. „Syn Marie“ může být zvláštní označení, ale samo o sobě nedokazuje nejasného otce, natož psychologický román o „bastardovi“, který se z bolesti proměnil v mága. Ježíšovo tvrdé slovo, že učedník nemůže lpět na otci, matce, ženě, dětech ani vlastním životě (Lk 14,26), také není autobiografická stížnost na rodinné trauma, ale semitsky vyhrocený výrok o radikalitě Božího království. Ježíš tím neříká, že rodina je špatně. Říká, že ani to nejdražší se nesmí stát modlou.

Podobně je třeba opatrně zacházet s apokryfními dětskými evangelii, která líčí malého Ježíše jako zázračné dítě, někdy až podivně tvrdé. Právě jejich nepřijetí do kánonu ukazuje, že církev nebyla posedlá tím udělat z Ježíše co nejzázračnější bytost za každou cenu. Kanonická evangelia jsou v této věci překvapivě zdrženlivá. Nechtějí z Ježíše malého kouzelníka, který od dětství ohromuje okolí. Britannica popisuje Tomášovo evangelium dětství jako pozdější apokryfní text, v němž je dětský Ježíš vykreslen někdy starostlivě, jindy problematicky až krutě, což ukazuje odlišný charakter této tradice (Britannica: Infancy Gospel of Thomas). Jinými slovy: apokryfy mohou být zajímavé čtení, ale nelze z nich udělat hlavní klíč k historickému Ježíši jen proto, že jsou tajemnější.

Druhá velká linka článku říká, že Ježíš jako mág byl původní povědomí prvních křesťanů, ale když se křesťané rozrostli a stali se mocenskou silou, bylo nutné udělat z něj Boha. Tady se opět objevuje oblíbený padouch podobných teorií: Konstantin. Jenže dějiny jsou trochu tvrdohlavější než internetová legenda. Víra v Ježíšovu mimořádnou, božskou identitu existuje dávno před Konstantinem. Pavlovy listy vznikají v 1. století a slavný hymnus ve Flp 2,6–11 mluví o Kristu způsobem, který nelze odbýt jako pozdní císařskou propagandu (Flp 2,6–11). Britannica shrnuje Ježíše jako historickou postavu, kterou křesťané chápou jako vtělení Boha, přičemž dějiny christologické reflexe sahají do nejstaršího křesťanství, nikoli až do kanceláře římského císaře (Britannica: Jesus; Britannica: Christology).

Ano, Konstantin po nicejském sporu podporoval odsouzení Ariových spisů. To není třeba lakovat na růžovo. Jenže Arius nehlásal Ježíše mága. Arius řešil vztah Syna k Otci a odmítal nicejské vyjádření, že Syn je soupodstatný s Otcem. Nicejský koncil nebyl souboj mezi „Ježíšem mágem“ a „Ježíšem Bohem“, ale spor uvnitř křesťanské víry o to, jak přesně vyjádřit Kristovu božskou identitu. Britannica popisuje první nicejský koncil jako řešení ariánské kontroverze, nikoli jako likvidaci mágovské tradice (Britannica: First Council of Nicaea; Britannica: Arianism). Použít Konstantinův zásah proti Ariovi jako důkaz potlačení Ježíše mága je historický skok bez lana. A bez lana se do propasti skáče jen jednou.

Rukopisy z Nag Hammádí, nalezené roku 1945, jsou bezpochyby fascinující. Jenže fascinující neznamená původnější a už vůbec ne automaticky pravdivější. Texty z Nag Hammádí ukazují pestrost gnostických a příbuzných proudů, jejich důraz na skryté poznání, duchovní výklad světa a jiné pojetí spásy. To je pro dějiny raného křesťanství cenné. Ale cenné neznamená, že kanonická evangelia lžou a gnostické texty odhalují pravého Ježíše. Britannica spojuje Tomášovo evangelium s gnostickým prostředím 2. století a s důrazem na esoterické poznání (Britannica: Gospel of Thomas; Britannica: Gnosticism). Z pozdějšího tajemného textu se nestává starší svědek jen proto, že má tajemnější atmosféru.

Autor zmiňuje také katary jako jakýsi problesk původního esejského přístupu z 1. století. Tady už se ale míchají dějiny tak odvážně, že by si zasloužily ochrannou přilbu. Esejci byli židovské hnutí období druhého chrámu. Kataři byli středověké dualistické hnutí v Evropě. Mezi nimi leží více než tisíc let, jiné prostředí, jiné jazyky, jiná teologie a jiná historická situace. Vytvořit z nich přímou linii k „původnímu Ježíši mágovi“ vyžaduje mnohem víc než poetickou odvahu.

Také Theodoret, Tatián a Gelasius jsou v článku použiti jako důkaz, že církev systematicky likvidovala složitější náhledy na Krista. Je pravda, že pozdně antická církev znala tvrdé polemiky, zákazy, odsudky i ničení textů. Církevní dějiny nejsou vanilkový dortík se svatozáří. Jenže z faktu, že některé texty byly odmítnuty nebo ničeny, neplyne, že právě tyto texty uchovávaly pravého Ježíše mága. Tatiánův Diatessaron nebylo tajné evangelium o Ježíši mágovi, ale harmonizace čtyř evangelií do jednoho souvislého vyprávění, vzniklá kolem poloviny 2. století (Britannica: Diatessaron). Pokud se později církev bránila tomu, aby jedna harmonizace vytlačila čtyři samostatná evangelia, nebyla to nutně jen cenzura. Mohla to být také obrana čtyř různých svědeckých perspektiv.

A hlavně: čtyřevangelijní tradice není konstantinovský výrobek. Irenej z Lyonu už ve 2. století mluví o čtyřech evangeliích jako o normě, tedy dávno před Konstantinem. Jeho argumentace je někdy symbolická a pro moderního čtenáře zvláštní, ale historicky je důležité, že čtyři evangelia jsou doložena jako autoritativní celek před císařskou érou církve (Irenej z Lyonu: Adversus haereses III,11; Britannica: Irenaeus). Pokud tedy někdo tvrdí, že Konstantin nebo pozdější mocenská církev vyrobili oficiálního Ježíše a uklidili Ježíše mága, musí vysvětlit, proč tak vysoká christologie a čtyřevangelijní tradice existují dávno předtím.

Autor dále píše, že Nový zákon je „hermeticky uzavřený“ podle přání cenzorů typu Konstantina. To zní efektně, ale opět to neodpovídá realitě vzniku kánonu. Kánon nevznikl jedním císařským razítkem, ale dlouhým procesem rozpoznávání textů, které církev četla jako apoštolské, liturgicky užívané a věrné předávané víře. Člověk s tím nemusí souhlasit, ale nazvat to prostě cenzorským trikem je zkratka. A zkratky jsou v dějinách pohodlné hlavně proto, že cestou minou všechno důležité.

Autor se ptá na rozpory v evangeliích, a tady je fér říct, že otázky nejsou hloupé. Očistil Ježíš chrám na začátku veřejného působení, jak to klade Jan, nebo na konci, jak to mají synoptici (Jan 2,13–16; Mk 11,15–17)? Byl ukřižován před velikonoční večeří, nebo po ní (Jan 18,28; Mk 14,12–16)? To jsou skutečné exegetické otázky a víra, která se bojí otázek, je jako polévka, do které raději nesvítíme baterkou. Jenže odpověď není: evangelia mají rozdíly, tedy Ježíš byl mág. To je závěr, který do textu vlétne jako holub do kostela, hlučně a bez větší užitečnosti.

Evangelia nejsou stenografický zápis policejního protokolu. Jsou svědectví víry zakotvená v dějinách. Evangelisté vybírají, skládají, zdůrazňují a vykládají. Jan může klást očištění chrámu na začátek, aby hned ukázal, že Ježíš je nový chrám a že spor o něj je osou celého evangelia (Jan 2,19–21). Synoptici ho kladou na konec, protože zdůrazňují jeho roli v posledním konfliktu v Jeruzalémě (Mk 11,15–18). U pašijové chronologie Jan zdůrazňuje Ježíše jako pravého velikonočního Beránka (Jan 19,14; Jan 19,36), zatímco synoptici silně propojují poslední večeři s velikonočním rámcem (Mk 14,12–25). Britannica připomíná, že Jan a synoptici se liší i v časovém rámování Ježíšova působení, aniž by tím mizelo základní historické jádro jeho veřejné činnosti a smrti (Britannica: Biblical literature, The life of Jesus).

Autor říká, že katolická církev sama vnímá evangelia jako zprávu plnou symbolů a ne vždy faktů, a ptá se, kdo ji opravňuje tvrdit, že evangelia potvrzují její učení. Jenže symbol není opak pravdy. Symbol je způsob, jak pravdu nést hlouběji. Když řeknu, že matka je domov, netvrdím, že má komín, okapy a číslo popisné. Říkám něco pravdivého jiným jazykem. Evangelia obsahují symboly, teologii a literární kompozici, ale nejsou libovolnou pohádkou. Právě proto je nelze číst jako náhodnou směs obrazů, z níž si každý vytáhne, co se mu hodí. Zvlášť katolická víra nestojí na jedné vytržené větě ani na Bibli chápané izolovaně, ale na celku Písma, apoštolské Tradici, liturgické paměti prvních komunit a učitelském úřadu církve, tedy magisteriu. Člověk tomu věřit nemusí. Ale není poctivé vydávat tuto strukturu za pouhou propagandu.

Autorova psychologizace zázraků má v sobě kus rozumného pozorování. Ano, některé projevy, které starověk popisoval jako posedlost nebo nemoc, bychom dnes mohli popsat jiným jazykem. Ano, starověká Palestina neměla moderní nemocnice, psychiatrii ani sociální systém. Ano, nemocný člověk byl často vyloučený z rodiny, kultu, práce i důstojnosti. Právě proto jsou Ježíšova uzdravení tak silná. Nejde jen o odstranění symptomu, ale o návrat člověka do života. Jenže redukovat všechno na hysterii znamená předem rozhodnout, že nadpřirozené nesmí existovat. To není neutrální věda, ale filozofický předpoklad. Někdo věří, že Bůh může jednat. Někdo věří, že Bůh jednat nemůže. Oba stojí na předpokladu. Rozdíl je v tom, že ten druhý si často myslí, že žádný nemá.

Autor označuje první Ježíšův zázrak, proměnění vody ve víno, za „doslova alchymistický akt“. Jenže Janovo evangelium samo říká, že šlo o znamení (Jan 2,11). Alchymie by hledala techniku proměny. Jan ukazuje zjevení slávy. To je úplně jiná rovina. Podobně vzkříšení Lazara není magický výkon pro posílení kariéry divotvůrce, ale znamení, které vede k rozhodujícímu konfliktu a otevírá otázku života, smrti a víry (Jan 11,1–53).

K otázce, proč byl Ježíš ukřižován, autor cituje důležitý text: velekněží a farizeové se bojí, že Ježíš činí mnohá znamení a že pokud proti němu nezakročí, všichni v něj uvěří a Římané zasáhnou (Jan 11,47–48). Tady autor správně vidí politicko-náboženský rozměr konfliktu. Jenže mýlí se, když to líčí jako evangelistovo „podřeknutí“. Jan se nepodřekl. Jan záměrně ukazuje, že Ježíšova smrt má historickou rovinu strachu, moci a římského tlaku, a zároveň teologickou rovinu oběti. Historická příčina a duchovní smysl nejsou soupeři. Mohou sedět vedle sebe, pokud se neperou o jednu židli.

Autorův obraz židovských kněžských elit jako duchovně impotentních potentátů je rétoricky silný, ale zjednodušující. Ano, evangelia ukazují konflikt s chrámovou elitou. Ano, v pozadí je strach o moc, národ i chrám. Ale není fér z toho udělat pouze závist neschopných funkcionářů vůči charismatickému divotvůrci. Historická situace byla složitější: okupace, křehká rovnováha, mesiášská očekávání, římská brutalita a chrám jako náboženské i politické centrum. Právě proto byl Ježíš nebezpečný. Ne jako pouťový mág, ale jako postava, v níž se lidem probouzela naděje silnější než systém.

Ve Skutcích apoštolů se skutečně dějí znamení „ve jménu Ježíše“ (Sk 3,6; Sk 4,10). Autor naznačuje, že okolní kulty to mohly chápat jako nekromancii, tedy kontrolu Ježíšova ducha. Jenže novozákonní význam je opačný. Jednat ve jménu Ježíše neznamená používat mrtvého učitele jako duchovní baterii. Znamená jednat v autoritě vzkříšeného Pána. Tady se znovu ukazuje rozdíl mezi magií a vírou: magie chce duchovní sílu použít, víra se nechává použít Bohem.

Závěrečné tvrzení článku, že dnešní křesťané nemluví o Kristu na základě historické pravdy, ale jen potvrzují vítězný názor jednoho proudu, je silné, ale neunesené. Ano, dějiny křesťanství znají moc, násilí, umlčování a selhání. To není třeba omlouvat. Církev není spolek lidí, kteří nikdy neupadli, ale společenství lidí, kteří by bez milosti často skončili v příkopu. Jenže z lidských selhání církve neplyne, že Ježíš byl mág a že kanonická evangelia jsou jen vítězná propaganda. To je příliš pohodlné. A pohodlné závěry bývají v dějinách podezřelé.

Celý článek chce Ježíše „zachránit“ před církví a provést jeho rehabilitaci. Jenže ve skutečnosti ho zmenšuje. Z Ježíše, který odpouští hříchy, uzdravuje vyloučené, ohlašuje Boží království, staví člověka před pravdu, umírá na kříži a podle víry učedníků vstává z mrtvých, udělá duchovního specialistu s neobvyklými schopnostmi. To není rehabilitace. To je degradace s vůní tajemna.

Ježíš jako mág je pro dnešní dobu svůdný. Máme rádi spiritualitu bez závazku, tajemství bez poslušnosti a duchovno bez kříže. Mág se dá obdivovat z bezpečné vzdálenosti. Kristus člověka vtahuje do rozhodnutí. Mág pobaví, překvapí, možná ohromí. Kristus se ptá, co uděláš se svým životem. A to je mnohem nepohodlnější.

Proto se Ježíšova otázka vrací i po dvou tisících letech: „A za koho mě pokládáte vy?“ (Mk 8,29). To není otázka pro internetové detektivky s Konstantinem v roli hlavního padoucha, ani pro tajné archivy, ani pro teorii, která nejprve vybere závěr a potom hledá důkazy. To je otázka pro člověka, kterému už došly nálepky. Možná právě proto Ježíš přežil všechny císaře, ideology, kritiky, vykladače i módní teorie. Protože kouzelník potřebuje publikum. Kristus hledá člověka.

Bible: Mk 3,22, Mk 6,3, Mk 8,27–29, Mk 11,15–18, Mt 4,1–11, Mt 11,19, Mt 13,10–17, Lk 14,26, Jan 2,1–21, Jan 4,9, Jan 6,15, Jan 7,15, Jan 7,41, Jan 8,48, Jan 9,29, Jan 10,20, Jan 11,1–53, Jan 18,28, Jan 19,14, Jan 19,36, Jan 20,30, Sk 3,6, Sk 4,10, Sk 8,9–24 a Flp 2,6–11.

Encyclopaedia Britannica: Jesus.
Encyclopaedia Britannica: Christology.
Encyclopaedia Britannica: First Council of Nicaea.
Encyclopaedia Britannica: Arianism.
Encyclopaedia Britannica: Gospel of Thomas.
Encyclopaedia Britannica: Gnosticism.
Encyclopaedia Britannica: Diatessaron.
Encyclopaedia Britannica: Irenaeus.
Encyclopaedia Britannica: Infancy Gospel of Thomas.
Irenej z Lyonu: Adversus haereses III,11.