Článek
Představ si, že trénuješ s někým ve fitku. Kluk v civilu, trochu introvert, nenápadný, ale silný. Jde si svým tempem. Nechlubí se, nemluví zbytečně. Po tréninku ti podá ručník a usměje se. Říkáš si: „Možná učitel. Nebo spisovatel. Filozof.“ A pak ho jednoho dne uvidíš na balkoně baziliky svatého Petra. V bílém. S novým jménem. Jako Lev XIV. Jako nový papež.
A tebe to složí víc než poslední série kliků.
Tak přesně tohle se stalo osobnímu trenérovi Valeriovi Masellovi z Říma. Trénoval „Roberta“. Mimořádně slušného chlapa, který chodil pravidelně, makal a nikdy neřekl, čím je. Až do toho dne, kdy se světu ukázal jako papež. Ne s činkou, ale s požehnáním.
Od mitry k mikině
Ten příběh má v sobě všechno, co miluju. Tichost. Nepředstíranost. A obrovský přesažený moment, který ti připomene, že Bůh si nevybírá podle toho, kdo má jaký klobouk, ale podle toho, kdo má čisté srdce. Nebo aspoň čisté ponožky po tréninku.
My jsme si v církvi zvykli na tituly. V církvi si potrpíme na tituly. Eminence, Excelence, Monsignore… A pak přijde někdo, kdo si říká prostě Robert. A je to papež. Lev. Z Chicaga. A má rád tenis, baseball a mlčení.
A tady začíná moje oblíbená část: tahle zpráva není jen vtipná. Ona je teologicky brilantní. Bůh si totiž znovu vybral někoho, kdo si neříkal o pozornost. Kdo si prostě jen dělal svou práci. Kdo zvedal nejen činky, ale i ducha – a to v tichu. Bez mikrofonu. Bez selfíčka.
Víra, která voní potem
V časech, kdy víra často vypadá jako reklama na svěcenou vodu v plastu a pastorační plán se mění každé tři měsíce, přijde chlap, co mlčí, sportuje a dýchá. A když pak promluví, má to sílu. Protože to není jen slovo – ale život, který se stal slovem.
A já si kladu otázku: kdyby dnes Ježíš přišel znovu, poznali bychom ho? Nebo bychom ho odmítli, protože nemá kolárek a místo homilie má pot na čele?
Možná dnes není potřeba kázat z kazatelny, ale z rotopedu. Možná víc lidí potká Boha v posilovně než v kostele. A možná bychom měli být opatrní, komu v tramvaji řekneme „s dovolením“ – protože nikdy nevíš, jestli zrovna nepřekračuješ plášť Svatého otce.
Tahle zpráva není jen vtipná kuriozita. Je to připomínka. Bůh si nevybírá podle designu mitry. Ale podle hloubky srdce. A někdy si oblékne mikinu. Sedne si vedle tebe. A podá ti ručník.
A ty to poznáš až zpětně. Když už jsi osprchovaný. Když už stojíš sám – a díváš se na balkon.
Použitý zdroj:
Seznam Zprávy – Trénoval jsem budoucího papeže. Zjistil to, až když ho uviděl na balkoně
Autor je katolický jáhen a zakladatel projektu www.buhviproc.cz, místa, kde se víra nebere upjatě, ale přesto vážně. Kde i obyčejný pot může mít duchovní rozměr. A kde člověk zjistí, že Bůh někdy mluví tiše – třeba když ti někdo v mikině podá ručník.
